Článek
My se nyní pokusíme dobrat odpovědi, proč k této tragické nehodě došlo a kdo je jejím viníkem. Neboť o ní dodnes, téměř 15 let od osudného dne, stále koluje řada konspiračních teorií.
V kokpitu polského vládního letounu seděla čtyřčlenná posádka, kterou tvořili dva elitní vojenští piloti, palubní inženýr a navigátor ze speciální letky. Ti měli za úkol dopravit nejvyšší státní a vojenské představitele Polska na letiště do Smolenska.
Odtamtud měla delegace pokračovat na pietní akt do nedaleké obce Katyň. Tam se konala vzpomínková akce u příležitosti 70. výročí takzvaného Katyňského masakru. 10. dubna 1940 bylo na základě Stalinova příkazu do zdejších lesů nahnáno a tam zavražděno 22 tisíc polských vojáků, důstojníků a zajatců. A jejich památku měla polská delegace v čele s prezidentem uctít. Bohužel se tak nestalo a k tomuto masakru přibyl další jen o pár kilometrů dál.
Ke katastrofě se začalo schylovat krátce po desáté hodině dopolední, kdy posádka zahájila klesání na přistání ve Smolensku. Dlužno podotknout, že se jedná o vojenské letiště, které nebylo vybaveno pro přistání velkých civilních letadel. Hlavní roli v této tragédii sehrála absence letištního zařízení, umožňujícího přistání podle přístrojů.
A další faktor, který nepříznivě ovlivnil vývoj situace, byl fakt, že obsluha letiště včetně dispečerů na věži komunikovala pouze v ruštině. Z posádky vládního letounu uměl rusky jen kapitán, který zároveň pilotoval i zajišťoval komunikaci. Přitom na tomto typu letounu komunikuje s řízením letového provozu zásadně navigátor.
Jakmile kapitán navázal spojení s řídící věží, byl upozorněn na velice nepříznivé povětrnostní podmínky a téměř nulovou viditelnost v důsledku husté mlhy. Načež oznámil věži, že klesne do výšky 100 metrů a v případě, že neuvidí dráhu, provede průlet. Dispečer s rozhodnutím posádky souhlasil.
Pokud není letiště vybaveno zařízením pro přesné přístrojové přiblížení, musí piloti přistávat takzvaně na vizuál, to jest zahájí přistávací manévr, pokud mají ranvej v dohledu. Původně hlásila věž dohlednost 400 metrů, ta se však během okamžiku ještě zhoršila a dispečer informoval posádku, že podmínky pro přistání jsou nevyhovující. Ta však pokračovala v realizaci svého úmyslu, pokusu o přistání, případně průletu.
I po sklesání do 100 metrů se piloti marně snažili zahlédnout ranvej, když v tom se ozvala v kokpitu výstraha upozorňující na blízkost země. Kapitán se snažil letoun zvednout, ale už bylo pozdě. Ten narazil do stromů, ztratil stabilitu a dopadl na zem přibližně 400 metrů od ranveje. Po pádu se roztříštil a z rozlitého paliva vypukl požár. Všichni pasažéři včetně posádky byli na místě mrtví. Existují dokonce záběry letounu těsně po havárii, které natočil náhodný svědek a běhá z nich mráz po zádech.
Záhy se na místo dostavila ruská vyšetřovací skupina. Vyšetřování této tragédie nabylo zcela jiných rozměrů, než bývá u leteckých nehod obvyklé, a sice politického významu. Posléze se k ruským vyšetřovatelům připojil i polský tým, neboť Poláci chtěli mít jistotu, že výsledky nebudou zmanipulovány.
Ruští vyšetřovatelé došli k jednoznačnému závěru, že vinu na této tragické nehodě nese výhradně polská posádka. Tento výrok učinili v době, když ještě ani nebyly nalezeny černé skříňky. Polská strana s jejich výsledkem nesouhlasila a také proto se zapojila do vyšetřování.
Okamžitě po nehodě se vyrojila řada konspiračních teorií, jak už to v takových případech bývá. Tento byl umocněn ještě přítomností vysokých státních představitelů. Jednou z prvních teorií, kterou museli vyšetřovatelé vyvrátit, byla možnost teroristického útoku. Po ohledání trosek letounu došli vyšetřovatelé obou zemí ke shodnému závěru: Žádné stopy po výbuchu na palubě ani důkazy o sestřelení letadla nalezeny nebyly. Tudíž zbývaly dvě možné příčiny: Technická závada nebo lidská chyba.
Zanedlouho byly nalezeny dvě ze tří černých skříněk: Záznamník hovorů v kokpitu a zapisovač letových údajů. Tyto byly sovětské výroby a mohli je dešifrovat pouze v Rusku. Stále však nebyl k nalezení palubní zapisovač polské výroby, z něhož mohli stáhnout data Poláci.
Mezitím pátrací týmy vyslechly dispečera na věži. Ten jim potvrdil, že výška rozhodnutí, tj. okamžik, kdy se musí piloti rozhodnout, zda přistanou či provedou průlet, byla skutečně 100 metrů a na nevyhovující podmínky pro přistání posádku upozornil.
Byl tu ovšem další problém, související s nedostatečným vybavením letiště: Dispečer neměl tušení, kde se letoun nachází, musel vycházet pouze z údajů, které mu nahlásila posádka.
Odborníci čekali na data z černých skříněk a mezitím prováděli průzkum okolí dopadu letounu. Zjistili, že do prvního stromu narazil více jak kilometr před začátkem ranveje ve výšce pouhých 11 metrů. Proč letěl tak nízko? To byla hlavní otázka, na niž se nyní vyšetřovatelé pokoušeli najít odpověď. Že by závada na výškoměru?
Konečně obdrželi data z černých skříněk, která byla stažena v Moskvě. A zapisovač letových údajů závadu výškoměru ani ničeho jiného nepotvrdil. Až do nárazu do prvního stromu pracoval letoun naprosto správně.
Záhada se začala čím dál víc prohlubovat. Polský tým vynaložil obrovské úsilí, aby našel třetí zapisovač, neboť potřeboval vyloučit případnou manipulaci s daty. Konečně se zadařilo a výstupy z obou zapisovačů letových údajů byly naprosto shodné.
Tudíž se jako hlavní příčinou katastrofy jevilo lidské selhání. Jednak se posádka dopustila porušení předpisů tím, že kapitán zároveň pilotoval a vedl komunikaci. Ale to samotné by příčinou nehody být nemělo.
Vyšetřovatelé se nyní soustředili na záznam hovorů v kokpitu, neboť ten jediný jim mohl pomoci s vyřešením tohoto případu. A zjistili, že tu něco nehraje. Podle hlášení navigátora měl být letoun v době nárazu do prvního stromu ve výšce 20 metrů. Skutečně však byl pouhých 11. Jak je to možné, když závada na výškoměru prokázána nebyla?
To, k čemu vyšetřovatelé dospěli, je naprosto šokovalo. Jednak z hlasového záznamu zjistili, že v kokpitu při sestupu k letišti byla přítomna další osoba, což je nepřípustné. Kapitán tomuto vetřelci říkal pane řediteli a upozorňoval ho, že podmínky na letišti ve Smolensku kvůli husté mlze neumožňují přistání a měli by přesměrovat na jiné letiště. Dotyčný, který se ukázal být šéfem protokolu, mu odpověděl, že to je problém.
Týmu polských odborníků však stále vrtalo hlavou, proč navigátor hlásil pilotům chybnou výšku a záhadu jim pomohl objasnit až výslech dalších pilotů této speciální letky. Tito vojenští piloti mívali ve zvyku při vizuálním přiblížení resetovat svůj barometrický výškoměr na výchozí nastavení. Ten pak ukazoval větší výšku, než byla skutečná (nebyl zkalibrovaný s nadmořskou výškou daného letiště) a neotravoval je tak alarm upozorňující na blízkost země.
Navigátor se tudíž musel řídil podle svého, rádiového výškoměru. Ten měří výšku letu od země pomocí odrazu elektromagnetických vln. Když je terén pod letadlem nerovný, neukazuje přesně. A to se stalo i v tomto případě. Před letištěm bylo údolí a když ukazoval 100 metrů, měřil výšku právě nad ním. Jakmile se terén srovnal, bylo zaděláno na katastrofu.
Příčinu, respektive příčiny bychom měli, stále však vyšetřovatelům nešlo do hlavy, proč se za těchto nepříznivých podmínek piloti vůbec pokoušeli na letišti bez potřebného vybavení přistát.
Když se dověděli o incidentu, který se odehrál o dva roky dříve, bylo jim vše jasné. Prezident Kaczynský chtěl tenkrát navštívit válečnou zónu v Gruzii. A shodou okolností kapitán tragického letu do Smolenska letěl tenkrát s prezidentem jako druhý pilot. Kapitán tehdejšího letu odmítl přistát v Tbilisi z bezpečnostních důvodů. A co se stalo pak? Mělo to negativní dopad na jeho další leteckou kariéru.
Patrně na základě této zkušenosti se kapitán v případě Smolenska rozhodl přistát za každou cenu, respektive ukázat, že se o to alespoň pokusí. A pod tlakem vršil jednu chybu za druhou. Nemohl se dostatečně soustředit na pilotáž, protože zároveň zajišťoval komunikaci, resetoval výškoměr a udělal ještě jednu osudovou chybu: Neuvědomil si, že mu v případě průletu nezvedne letoun autopilot, jelikož na letišti, které nemá vybavení pro přístrojové přistání, je tento manévr neproveditelný.
Svůj podíl viny na této tragické havárii nesou i dispečeři na ruském letišti, kteří kvůli husté mlze a absenci potřebného vybavení nemohli letoun vizuálně sledovat. A právě ti zodpovídají za správné navádění letadla na ranvej. Dispečer dokonce potvrdil pilotům správnost dráhy sestupu, aniž by s nimi měl vizuální kontakt.
Dispečeři byli bohužel v obdobné situaci jako piloti. Sami neměli pravomoc odmítnout letoun a přesměrovat ho na jiné letiště a od svých nadřízených k tomu nedostali souhlas.
Zkrátka o osudu TU-154M s 96 lidmi na palubě včetně polského prezidenta rozhodoval někdo jiný. Posádka i dispečeři byli pouhými loutkami, ale za špagáty tahala vrchnost. A jak to dopadlo, víme.
Přestože závěrečná zpráva vyšetřovací komise o příčinách katastrofy byla zveřejněna, je řada Poláků dodnes přesvědčena, že jejich prezident byl úmyslně zavražděn. Jedno je jisté: Žádné přesvědčení nikomu z 89 pasažérů a 7 členů posádky život nevrátí.
Zpracováno na základě těchto materiálů: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/pad-letadla-s-prezidentem-kaczynskym-u-smolenska-rozdeluje-polaky-i-11-let-po-nestesti-36112
https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/smolensk-katastrofa-smolenska-maciej-lasek-lech-kaczynski-katyn-1042010-letecka_1804101800_haf
https://youtu.be/w5Hnjof30jw?si=p1×b0U6NDjXQnXKp
