Článek
Jenže letecké nehody se prostě občas stávají a nějaká politická ideologie je jim ukradená.
A tak tomu bylo i v případě poslední havárie letounů Československých aerolinií, o níž si nyní povíme podrobněji.
Je sychravý nedělní podvečer 2. ledna 1977 a ruzyňské letiště se halí do husté mlhy. Jelikož je v té době již vybaveno moderním zařízením včetně systému pro přesné přístrojové přiblížení (ILS), probíhá letecký provoz zcela standardně. A navzdory nepříznivým povětrnostním podmínkám panuje na obou ranvejích i pojezdových drahách čilý ruch.
K přistávací dráze 31 se blíží dvoumotorový proudový letoun TU-134 ČSA, imatrikulace OK-CFD na pravidelné lince ze sovětského Leningradu (dnes Petrohrad) s 49 lidmi na palubě včetně šestičlenné posádky. Velice zkušení piloti, kteří pracují pro ČSA dlouhé roky, konfigurují stroj na přistání, vysunují klapky a podvozek a nacházejí se na sestupové rovině. Ale pro mlhu a husté sněžení nevidí ranvej. To ostatně ani není třeba, neboť podle přístrojů lze bezpečně přistát i za minimální viditelnosti.
Jenže v tuto chvíli ještě netuší, že se o jednu ranvej v ten samý okamžik budou dělit s mohutným čtyřmotorovým Iljušinem Il-18, který má namířeno do Bratislavy. Ale nepředbíhejme. TU-134 řídí druhý pilot, zatímco kapitán monitoruje let a sleduje přístroje. Posádku doplňují palubní inženýr a navigátor-radista.
TU-134 se dotkne ranveje, když v tom navigátor zpozoruje v mlze obrysy dalšího letounu, pojíždějícího po téže dráze jen pár desítek metrů před nimi. Nepřipomíná vám to něco? Ano, největší katastrofu v dějinách letectví, k níž došlo na kanárském ostrově Tenerife 27. března téhož roku a v důsledku srážky dvou obřích Boeingů 747 přišlo o život 583 lidí. Ale vraťme se zpět do Prahy.
Navigátor okamžitě zařve „překážka na dráze“ a pilot v mžiku změní přistávací konfiguraci letounu na vzletovou. Přitáhne knipl, motory nastaví na plný výkon a snaží se znovu odpoutat od země. Na všechno má pouhé dvě vteřiny. Dokáže to? Toť otázka, neboť těžký Tupolev nereaguje na řízení okamžitě jako například moderní stíhačky, je tam určitá časová prodleva.
Nebudu vás déle napínat, ke strážce přeci jen dojde, ale její následky nejsou zdaleka tak fatální jako o pár měsíců později na Tenerife. Proudové Tůčko zavadí pravým křídlem o ocasní plochu turbovrtulového Iljušinu a část ocasu mu uřízne. Kontaktem ztrácí stabilitu, stejným křídlem narazí do země, prudce dosedne a smýká se po zasněžené ranveji dál. Přitom se otočí do protisměru a ke konci dráhy zastaví. Kromě části křídla, která vzala za své při kolizi s ocasní plochou Iljušinu a podvozku, který nevydržel tvrdé dosednutí, neutrpěl stroj žádné šrámy.
Jenže není všemu konec. Otvorem v křídle vytéká palivo a od rozžhavených motorů hrozí jeho vznícení. Palubní personál proto musí co nejdřív dostat všechny pasažéry ven a do bezpečné vzdálenosti od letounu. Naštěstí to jde poměrně rychle, jelikož nikdo z nich neutrpěl žádné vážnější zranění, maximálně šok nebo drobné oděrky.
A co posádka a pasažéři Iljušinu? Tak ti vůbec nezaregistrovali, že do nich někdo narazil a nemají ani ponětí, že jim chybí kus ocasu, konkrétně směrové kormidlo. Pouze se domnívají, že při pojíždění najeli na nějaký předmět, nacházející se na ranveji, jelikož to s nimi trošku cuklo. Povolají tedy pro jistotu mechanika, aby prohlédl pneumatiky a zkontroloval podvozek. Ten přichází k letadlu a nevěří vlastním očím. Vždyť mu chybí kus ocasu!
Tuto skutečnost hlásí překvapené posádce a ta informuje řídící na věži, neboť musí zrušit vzlet. Dispečeři se zprvu domnívají, že piloti Il-18 žertují, stroj pohybující se po zemi přece nemůže jen tak z ničeho nic přijít o směrovku. Kvůli mlze ho nevidí, tak si to ani nemohou ověřit. Až když jim to potvrdí mechanik, který šel původně zkontroloval podvozek, zjistí, že se o žádnou legraci nejedná.
A jak se tak pánové na řídící věži zabývají touto záhadou, úplně jim unikne, že před dvaceti minutami měl měl přistát TU-134 z Leningradu. Zkrátka jim vůbec nechybí. Takže promrzlým pasažérům nezbývá nic jiného, než se vydat potmě a v husté mlze pěšky k odbavovací hale a informovat letištní personál o nehodě. Jenže narážejí na další problém. Ochranka je nechce pustit dovnitř. Pohádkám o tom, že jsou cestujícími z havarovaného letadla, totiž nevěří, neboť o žádné havárii neví. Jeho posádka se snaží navázat s věží rádiové spojení, ale nedaří se jí to.
Havarovaný Tupolev objeví až po několika desítkách minut letištní technici, kteří jedou zjistit, proč na druhém konci ranveje nesvítí světla. Mezitím dorazí hasičská jednotka k druhému letounu, ale tam nic nehoří, protože od ulomené části ocasu požár vzniknout nemůže. To u druhého stroje je situace o poznání dramatičtější. Vytékající palivo vytvořilo obrovskou louži a riziko požáru je vysoké. Konečně ho hasiči najdou a začnou s odsáváním a odčerpáváním paliva.
A co záchranáři, kdepak jsou? Tak ti přijedou až 40 minut po nehodě. Naštěstí jejich pomoc nikdo nepotřebuje, všichni pasažéři i členové posádky odešli po svých. Jenže to nemohl nikdo vědět a kdyby lidé z havarovaného stroje opravdu pomoc potřebovali, mohlo být pozdě. V tomto případě veškerý záchranný systém totálně selhal. Už je vám asi jasné, proč soudruzi tuto nehodu tajili, že? Mně taky.
Ale vyvstává hlavní otázka. Jak je možné, že se na stejnou ranvej dostala dvě letadla zároveň? Pochybili piloti? Na to musí najít odpověď vyšetřovatelé. A taky ji záhy najdou. Ano, příčinou nehody bylo skutečně selhání lidského faktoru, ovšem nikoliv členů posádek, nýbrž dispečerů na věži ruzyňského letiště. V inkriminovanou dobu si totiž předávali směnu. Končící pracovník povolil přistání na dráhu 31 letounu TU-134 na lince z Leningradu a odešel domů, aniž by počkal na kolegu, který ho měl vystřídat. Ten přišel o pár minut později a o Tupolevu nevěděl. Tak na dráhu 31 pustil Il-18, který měl původně odstartovat z dráhy 25, jenže na ní právě odhrnovali sníh.
Ano, dispečeři se při předávání směn dopustili závažného prohřešku, ale snad ještě víc zarážející je fakt, že po celých 20 minut nikomu nechyběl dopravní letoun s 49 lidmi na palubě. Co kdyby se ho kupříkladu zmocnili únosci? Vezměte si, že za tu dobu uletí běžný proudový dopravní letoun 160 až 180 kilometrů. To už je docela slušný náskok, co?
A ostudných 40 minut čekání na záchranku? No comment.
Zkrátka v tomto případě soudruzi podělali, co mohli. Zato se pečlivě soustředili na utajení celé události. A nutno říci, že to se jim povedlo dokonale. Ono se ani dnes o této havárii příliš informací sehnat nedá.
Posádka TU-134, která naprosto profesionální okamžitou reakcí, duchapřítomností a dokonalým pilotním manévrem zachránila desítky lidských životů a předešla devastaci letounu, se nedočkala ani poděkování. Naopak, o nehodě se její účastníci nesměli vůbec nikde zmínit. Hodně smutné, že?
Na závěr mám pro vás přeci jen jednu potěšující zprávu. Toto byla úplně poslední havárie našich dopravních letadel, takže už 48 let létáme bez nehod. A tím se každá země pochlubit nemůže. Přejme si tedy, ať je tomu tak navždy.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/_iWilxXxXf4?si=LdrdXRwUfYBvr54q
https://youtu.be/pS_QTbG0R9U?si=fbPISDkdUuFmSxkD
https://share.google/MAJUbQ64bKQRcLQmk
