Článek
Je sobota 17. listopadu 1990, občané naší republiky slaví první výročí sametové revoluce, do Prahy přilétá americký prezident George Bush s chotí a ve švýcarské Basileji krátce po 13. hodině startuje TU-154M společnosti Aeroflot, imatrikulace CCCP 85664. Ten bude hrát v našem příběhu hlavní roli.
Sovětský letoun až ke stropu napěchovaný kartony cigaret značky Winston má namířeno přes naše území na moskevské letiště Šeremeťjevo. Nejedná se však o nákladní letadlo, nýbrž běžné pasažérské. Provozovatel se ani nenamáhá vymontovat sedačky a 18 tun nákladu nacpe všude, kam to jde. Na sedadla, pod ně, do uličky i do kuchyňky. A s nějakým výpočtem těžiště a správným vyvážením si taky posádka nedělá těžkou hlavu. Vezme to tak nějak od oka. Pozemnímu personálu švýcarského letiště ale kapitán stroje bez problémů podepíše, že je náklad v pořádku.
Vzlet z Basileje proběhne naprosto bez problémů. Piloti ve 13 hodin a 49 minut navazují spojení s naším řízením letového provozu a vstupují do československého vzdušného prostoru. A pak to začne být napínavé. Za okamžik se prostor pro cestující, v tomto případě pro náklad, zaplní kouřem a ten pronikne i do kokpitu. Je evidentní, že někde na palubě hoří, jenže posádka nemůže nijak zasáhnout, neboť se přes krabice cigaret vyskládané až do stropu, k ohnisku požáru nedostane.
Ve 14 hodin hlásí řídícím letového provozu požár na palubě a žádá o nouzové přistání na ruzyňském letišti. Piloti zahajují rychlý sestup z hladiny tři tři nula, tedy 33 000 stop, což je 10 058 metrů. Ve vzdálenosti 130 kilometrů od Prahy dostávají povolení klesat do 10 000 stop a konfigurují letoun na přistání. Zároveň obdrží kurz k letišti a informace o počasí a síle větru. Bohužel, stanovený kurz nedokážou udržet, jelikož pro hustý dým nevidí na přístroje.
A aby problémů nebylo málo, pánové v kokpitu si v této stresové situaci zapomenou přepnout mikrofony do kyslíkových masek, které si museli nasadit, aby mohli dýchat. Pokyny dispečerů se k nim sice dostanou, ale oni na ně nereagují. Tudíž na věži vůbec netuší, zda je posádka ještě naživu. Přesto ji dál informují o poloze letounu a nabízejí možnost nouzového přistání na vojenském letišti v Hradci Králové, vzdáleném pouhých 25 kilometrů.
Jakmile piloti klesnou pod 4 000 metrů, otevřou boční okno v domnění, že dým zmizí a oni uvidí na přístroje. Jenže nic takového se nestane. A nemohou se orientovat ani pohledem ven, jelikož letí mezi dvěma vrstvami mraků.
Za pouhých 10 minut od ohlášení požáru dispečerům, se jeho intenzita zvýšila natolik, že TU-154 do Prahy v žádném případě nedoletí. Musí okamžitě přistát. Piloti sklesají pod mraky, přibližně do 250 metrů a hledají místo, kam by hořící stroj posadili. Mezitím totálně prohoří podlaha v kuchyňce a vznikne otvor v trupu, kterým se cigarety sypou ven. Kapitán vidí rovné zorané pole a rozhodne se na něm přistát. Ostatně, nic jiného jim nezbývá, pokud nechtějí uhořet.
Stroj, který taktak drží pohromadě, tvrdě dosedá do oranice. Přední podvozek, který se dotkne země jako první, nápor nevydrží, letadlo se sune dál, lámou se i zadní podvozkové nohy a dochází k celkové destrukci. Při pokusu o přistání totiž piloti přetnuli vedení vysokého napětí, což požár ještě přikrmilo. Oddělují se křídla, pilotní kabina a trup, připomínající ohnivou kouli, se rozpadá na několik částí.
A co posádka? Nebudete tomu věřit, ale vysouká se z vraku a odejde po svých. Všichni jsou pomlácení a popálení, ale nikdo není ohrožen na životě.
Dříve, než hasiči a záchranka, přispěchají na místo havárie místní obyvatelé a vrhnou se na všude kolem válející se cigarety. Zpráva o daru z nebes se roznese takovou rychlostí, že by se i Morse divil (Google ještě nebyl) a za pár minut je úrodné pole u Dubence obsypáno sběrači s taškami, koši i pytli. Vypadá to tam jako na bramborové brigádě a tempo by jim mohli závidět i sprinteři.
Na rozdíl od milovníků nikotinu se hasiči na rozbahněné pole se svojí technikou nedostanou, musejí natáhnout hadice od silnice. Ono už stejně není, co hasit. Z letadla zbyla hromada trosek, část z 18 tun cigaret lehla popelem a o zbytek se postarali pilní místní občané.
Když už není co sbírat, vystřídají je vyšetřovatelé. Na základě laboratorních zkoušek jednoznačně určí příčinu požáru. Došlo k němu od zapnutého vařiče v palubní kuchyňce. Teď vás možná napadne, kdo ho zapnul, když byla celá paluba zaskládaná krabicemi cigaret a do kuchyňky by nepronikla ani myš. Vařič zapnul někdo pravděpodobně omylem již při nakládce. Při laboratorních testech trvalo zažehnutí krabičky cigaret od rozpáleného vařiče více jak 30 minut.
Takže příčina je jednoznačná a není do řešit. Kdepak, závěrečná vyšetřovací zpráva hovoří jinak: Příčinu požáru na palubě letounu TU-154M společnosti Aeroflot není možné jednoznačně stanovit vzhledem k úplnému zničení letadla požárem. Ano, tak to běžně chodívalo za totality, ale rok po revoluci? Na druhou stranu je to vlastně jedno, hlavně, že při této havárii nikdo nezemřel. Kdyby letoun dopadl o kousek dál, zasáhl by obytné budovy a následky by byly fatální.
A ještě jedna příznivá zpráva na závěr. Od této doby k žádné havárii dopravního letounu na našem území nedošlo a věřím, že tomu tak bude i nadále.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/PUwfREHibVY?si=wTOvychms1n3Iefq
Všeobecné informace k letu - HASIČI DUBENEC https://share.google/evK2lQIoGSyl6kdtG
http://www.leteckabadatelna.cz/havarie-a-sestrely/detail/841/
