Článek
A v srpnu 1968 vyrazil na turné do Mongolska, které se stalo většině jeho členů osudným. Co se tenkrát událo, si právě teď povíme.
Je pondělí, 19. srpnový den roku 1968 a z pražského ruzyňského letiště odlétá na turné do Mongolska kapela Karla Duby společně s dalšími umělci, například Inkognito kvartetem. Následující den odpoledne po šíleně dlouhé cestě s několika přestupy a mezipřistáními konečně dorazí do Ulánbátaru, hlavního města této asijské, velice řídce osídlené a značně zaostalé země.
Na 21. srpna připraví hostitelé pro naše umělce výlet. Kolem poledne je naženou do autobusu, tedy jestli se tomu vraku na kolech dá vůbec tak říct. A nikdo z nich ani neví, kam vůbec jedou. Ale pozorní cestující si ještě dříve, něž se vymotají z uliček města, všimnou jednoho zarážejícího faktu. Autobusu nefungují brzdy a řidič zastavuje podřazením na první rychlostní stupeň.
To se vůbec nelíbí trumpetistovi Jiřímu Jelínkovi, tak se rozhodne, že na žádný výlet nepojede. Ještě v Ulánbátaru si nechá zastavit a vystoupí. Tím si pravděpodobně zachrání život. Kdyby ostatní výletníci věděli, že pojedou do hor, s největší pravděpodobností by vystoupili taky.
Autobus šplhá výš a výš a cesta plná výmolů a zatáček se stále více zužuje. Po pravé straně ji lemuje skála, po levé hluboký sráz. A v tom, kde se vzal, tu se vzal, vyřítí se v protisměru náklaďák. Šofér autobusu se lekne, vyřadí (zda omylem či záměrně není známo) a než stačí zařadit jedničku, zhasne motor a autobus začne couvat. Stačilo by stočit volant doprava a zapřel by se o skálu. Jenže místo toho zatočí zmatený řidič, který pravděpodobně vůbec neumí couvat, doleva a autobus se řítí do propasti.
První z něho vypadne Karel Vágner. Když vidí, jak se vozidlo řítí ze srázu, běží ke dveřím a snaží se je otevřít. To se mu bohužel nepovede, ale nějakým zázrakem se dostane ven okénkem ještě dříve, než vrak skončí o 100 metrů níž v korytě vyschlé řeky. Asi při něm v tu chvíli stojí všichni svatí. On své štěstí v neštěstí přisuzuje starému čínskému dolaru, který mu vnutil toho dne ráno pohádkový dědeček na místním tržišti.
Ostatní, kteří z koulejícího se autobusu taky cestou vypadnou, takové štěstí nemají. Zcela zbytečná havárie vezme životy šesti skvělým muzikantům a zpěvákům včetně kapelníka Karla Duby. V autobuse smrti nebo pod ním skončí svoji pozemskou pouť také mladá velice talentovaná zpěvačka Dana Hobzová, která je čerstvou maminkou, skvělý saxofonista Jaroslav Štrudl, excelentní bubeník Josef Poslední a zpěváci Bohumil Vaněk a Marie Pokšteflová.
Když konečně dorazí pomoc, naloží raněné na korbu rozhrkaného vojenského náklaďáku a odvezou do ulánbátarské „nemocnice“. Proč jsem použila uvozovky? Protože toto zařízení nemá s našimi ani jinými evropskými nemocnicemi pranic společného. Místo podlahy udusaná hlína, ve dne úmorné vedro, v noci děsná zima a všude hejna much. A hygiena? Ta je tam naprosto neznámým pojmem. Až po několika dnech, na nátlak našeho velvyslanectví v Mongolsku, převezou české pacienty do zdravotnického zařízení pro prominenty z vládních kruhů. Tam už to jakž takž jde. V té době ještě nikdo z přeživších neví, že šest jejich kolegů a kamarádů takové štěstí nemělo. Myslí si, že jsou v jiných nemocnicích.
Zachránili se také Josef Zíma a Vladimír Mišík, kteří rovněž s kapelou Karla Duby vystupovali, ale na turné nejeli. A samozřejmě Jiří Jelínek, kterému jakýsi šestý smysl našeptal, aby z autobusu vystoupil ještě v Ulánbátaru. Ten také své kamarády každý den navštěvoval v nemocnici. A při jedné z návštěv měl slzy na krajíčku. Právě se totiž dověděl, že k nám vtrhla okupační vojska a v Praze jsou tanky s rudou hvězdou. Všichni z toho byli zděšeni.
Jelikož ani v této nemocnici pro VIP pacienty neměli dostatek specialistů, povolali dva z Ruska. A jeden z nich prokázal obrovskou odvahu. Omluvil se českým pacientům za ruskou okupaci. To teda klobouk dolů.
Ti si pobyli v nemocnici téměř měsíc a do Prahy se vrátili až 19. září. A na ruzyňském letišti to skutečně vypadalo jako ve válce. Všude kolem děla, tanky a vojáci se samopaly. Muzikanti, kteří se sotva vzpamatovali z jednoho šoku, utrpěli další.
Asi vás napadne otázka, zda byli viníci nehody za zbytečnou smrt šesti mladých talentovaných umělců potrestáni. Tak o tom nepadlo nikde ani slovo.
A osud onoho zázračného čínského dolaru? Karel Vágner ho věnoval Evě Pilarové pro štěstí, když odlétala na turné na Kubu. Při zpáteční cestě letadlo havarovalo a členové její doprovodné kapely zahynuli v jeho troskách. Eva se vrátila domů živá a zdravá, pobyt na Kubě si totiž o tři dny prodloužila a přiletěla jiným letadlem.
Byla to jen náhoda? To už nechám na vás.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
Karel Vágner o srpnu 1968: Přežil jsem smrt šesti kamarádů | Blesk.cz https://share.google/GVbP1EenStR1JxIgD
https://share.google/8W4FwcRy7gbdtLGXX
https://share.google/bjvQlFWOHIhfCgbT1
