Článek
Psa jsem si vyžebrala už jako malá holka a nikdy jsem nepochybovala o tom, že v mém životě je nezbytností. Ale proč vlastně, když:
Musím brzy vstávat
Tohle třeba v mém případě není žádný problém, i když to tak nebylo vždycky. Když jsem byla mladá, vstávání mi dost vadilo. Ale způsob se vždycky našel. No tak jsem ho vyvenčila ve tři ráno, když jsem se vracela z mejdanu a ráno si pak mohla přispat. Několik posledních let vstávám velmi brzy, protože už za prvé nepařím a za druhé jsem zjistila, že časná rána jsou doba, kdy jsem mentálně nejplodnější. Když svět kolem ještě spí. I můj pes.
Lenost se neodpouští
Jinak to nejde, na procházky se musí. Ať venku padají celý den trakaře a fičí, nebo je vám fakt blbě, bez minimálně čůracího venčení se to prostě neobejde. A teď si představte, že žijete se psem v Anglii! Zalézt na celý den do peřin a čučet na televizi? Se psem, notabene když jste s ním sami, představa utopická.
Vysavač a hadr
Se psem v domácnosti nám sem tam nějaký ten chlup na zemi nebo gauči připadá jako součást designu bytu. Ale jestli máte jenom trochu smysl pro pořádek, uklízet budete řádově častěji, než by se vám chtělo. A taky převlékat postel, pokud s vámi, jako ten můj, sdílejí lože.
Pytlíky na hovňousky
Někdo nosí po kapsách peníze, já hovňopytlíky. Padají z přihrádky auta, z kabelky při důležitém jednání a kolik já už jich vyprala v kalhotách! Ale zase jsem párkrát vypomohla jinému páníčkovi v nouzi. Kdybych měla tolik peněz, co pytlíků!
Spontánní akce?
Zapomenout. Pěkně domů, protože tam na mě někdo čeká. Po práci s kolegy na skleničku? Hurá akce na víkend? Bez plánování to nejde. Ale možnosti tu jsou, my single psí rodiče jsme totiž vynalézaví. Buď si zdůvodníme, proč se nám stejně nikam nechce nebo táhneme psa s sebou. To dělám já.
Vyluxovaný účet
Pes je placená společnost. Sugar baby. Žrádlo, postel, hračky, vodítka a obojky, pamlsky a šampony a ty prokleté pytlíky. To je pořád nic. Pak přijdou na řadu veterináři, pojistky a hlídání, když už to jinak nejde. Kolik já bych už za to měla dovolených nebo možná aut navíc?
Kdykoli jsem tyhle argumenty musela s nějakým chlapem řešit, bylo vymalováno. O tom, jestli mám nebo nemám mít psa, debaty totiž nevedu. Ber nebo nech být. Je to sobecké? Nikoli. Je to chytré.
Víte, kolik si ušetříte dohadování, když si tohle vysvětlíte hned pěkně na začátku? Chlap třeba odejde, pes zůstane. A je mu fuk, jestli běhám doma nenamalovaná v teplákách a večeři slupnu na gauči zavrtaná do deky s laptopem na klíně.
Nebojte, neagituji za osamělý život, ani neříkám, že pes je lepší než chlap. Tedy někdy trochu… A umím si představit, že leckterý mužský by řekl totéž.
Je to právě naopak. Pes je totiž báječným zdrojem nových kontaktů a sociální interakce. Copak bych si vyrazila sama na procházku? Připadala bych si blbě, toulat se sama po okolí a vím, že bych se na takovou akci ani nevypravila. Klidně si sednu na terasu baru a dám si sama skleničku. Se psem si nepřipadám nepatřičně, mám totiž společnost, a tudíž nejsem divná. A jet sama na dovolenou? Leda tak zapomenout. Ale se psem? Báječný nápad.
A víte s kolika lidmi já už se díky psovi dala do řeči a seznámila? Kde já bych se jinak zastavila a pokecala se sousedy? Téměř každý den chodíme do pipicanu, o víkendu hned dvakrát. Pro vás, kteří mé články nečtete a netušíte o čem mluvím, vysvětlím.
Pipicany jsou ohrazené psí výběhy, kterých je tady v Barceloně víc než stovka a stará se o ně město. Úžasný vynález. Ten v mé čtvrti tvoří ohrazené prostranství se stromy, obrovským pískovištěm, kamennými lavicemi, odpadkovými koši a fontánkou s vodou. Většina příchozích jsou štamgasti, takže se psi vyblbnou a páníčci poklábosí. Aby ne, když tam v průměru trávíme dobrou hodinku a po ránu a kvečeru se nás sejde kolem dvaceti? Začaly padat návrhy na zřízení baru uvnitř pipicanu. Skvělý nápad, což? Ale nejsme si jisti, že by nám město něco takového povolilo.
O víkendu přišel do pipicanu šarmantní pán s velkým černým pudlem, kterého jsem tam předtím neviděla. Otis se jmenuje ten pes. Pán zatím nevím, ale prstýnek neměl. Belinda si s Otisem padla do noty a jeho tatínek zase mně. Myslím, že Belinda bude mít radost, když teď budeme chodit do pipicanu o něco častěji. Určitě by si chtěla s Otisem zase zaběhat a já třeba o pánovi něco zjistím.
Po cestě mám pár oblíbených obchůdků. Z některých na nás od pultu mávají prodavači, občas dokonce vyběhne majitel podrbat Belindu za uchem nebo jí rovnou přinese kus šunky. A do zeleniny vůbec nemusím. Vyjde paní, zeptá se, co si dám a přinese mi to i s platebním terminálem na ulici.
Zkrátka jsem ta paní se psem. Když náhodou vyjdu sama, dívají se na mě, jako bych měla amputovanou nohu. Nebo mě dokonce někteří ani nepoznávají, představte si to!
Ještě k těm chlapům. Žiji už dlouhá léta v zahraničí a zařadit se do místní komunity se psem je pro cizince daleko jednodušší. Ale přesto to zkouším i jinak a seznamování v osobní rovině se nebráním. Nepředurčila jsem si doživotně svobodný život.
Na první rande jdu sama. Na druhé se psem. A na třetí už většinou nedojde. Ale je mi to docela jedno. Zajdu zase na pokec do pipicanu. A třeba přijde pán s Otisem. Nebo někdo jiný a alespoň bude hned od začátku jasno.
A pak že je single život se psem osamělý. Prd. Osamělý by byl bez psa.
