Článek
Když pomineme pracovní důvody, jako v případě psů služebních, loveckých, honáckých či hlídacích, psy si pořizujeme hlavně proto, aby nám dělali společnost. A jsme za ni velmi ochotni zaplatit. Nejen penězi, ale i časem, úpravou životního stylu, a hlavně emoční investicí.
Každý, kdo si pořizuje čtyřnohého přítele, od něj něco očekává. A pes se takové představě chtě nechtě musí podřídit.
Jestli bude bydlet na dvoře a čekat, kdy se s ním páníček přijde ven pomazlit, protože do baráku nesmí, jestli bude každé ráno s paničkou v rámci její kondiční chvilky běhat po parku nebo bude celý den zavřený doma trpělivě čekat až se rodiče vrátí z práce.
Pes nemá do svého životního stylu a harmonogramu co mluvit, páníčci vždycky vědí nejlépe, co je pro ně dobré.
Všechna rozhodnutí jsou na majiteli, a přestože zdaleka ne každý pes by si stejný život zvolil, pokud by takovou možnost měl, naprostá většina z nich svým páníčkům projevuje vřelou lásku. Z jejich přítomnosti, byť poskrovné, se radují a vyjadřují svůj vděk. A my je za to milujeme.
Ale co když poskytujete svému psovi v dobré víře to nejlepší a on vás stejně nijak očividně nezbožňuje?
Kupujete mu nejkvalitnější žrádlo, ještě mu přilepšíte kouskem šunčičky, každý den s ním trávíte hodiny na procházkách a v psích parcích, drbete ho za ušima, házíte mu míčky, a ještě ho třeba necháváte spát u sebe v posteli. A stejně se velkého vděku za svoji péči nedočkáte.
Váš pes vás následuje, protože musí. Vrtět ocasem z prosté lásky k vám ho takřka nikdy nevidíte. Na gauči sedíte každý na opačné straně a na záchod vás nedoprovází jako někteří věrní jedinci. Sám od sebe se nikdy nepřijde pomazlit a vaše projevy lásky spíš toleruje, než že by mu byly příjemné. Zkrátka a dobře cítíte, že jste mu ukradení. Nebo že vás nemá rád.
Řeč není jenom o adoptovaných pejscích, kteří většinou potřebují víc času, než kolik jim je naše trpělivost ochotna přiznat. A někdy to nespraví ani ten čas.
Možná se sami sebe ptáte, proč já toho psa vlastně mám, když od něj zpátky za svou péči a lásku nic nedostávám?
Nemůžete říct, že by se vás pes bál nebo vás nesnášel, to zase ne. Neštěká na vás, nevrčí, neutíká před vámi a neuhýbá pohledem. Zdá se být se svým životem spokojený. Jenom vás prostě trochu ignoruje a na nějaké dobrovolné mazlení můžete zapomenout.
Vyloučíme-li špatnou zkušenost nebo trauma z minulosti, které se zahojí jenom časem, spoustou respektu a trpělivosti, možná jenom máte doma pejska individualistu. A vůbec to nemusí znamenat, že vás nemá rád. Třeba vám lásku vyznává jinak, než chcete a umíte docenit.
Stejně jako lidé, i psi mají různé povahy, potřeby vlastního prostoru a způsoby vyjadřování emocí. Možná jste i vy někdy měli partnerku či partnera, o kterém jste pochybovali, že vás miluje jenom proto, že vám to každý den nahlas nesděloval. A možná jste se hrozně spletli. Ve skutečnosti vás ten dotyčný měl rád mnohem víc než jeho následovník, který vám říkal od rána do večera, jak moc vás miluje a pak vás bez mrknutí oka vyměnil za někoho jiného.
Se psy je to podobné. Někteří zkrátka nejsou tak expresivní, jak bychom si přáli. Mají větší potřebu soukromí a vlastního prostoru a fyzické projevy lásky jim nejsou příjemné.
A přesto přese všechno se ve dveřích objeví jiný člen rodiny nebo přítel a váš pes najednou skáče radostí, vrtí ocasem a mohl by se z dotyčného zbláznit. Připadáte si jako pitomci a z vašeho psa je nevděčník.
Je těžké nebrat si to osobně a namlouvat si, že jde jen o kouzlo občasné příležitosti, zatímco vy jste každodenní a možná trochu nudnou součástí jeho života.
Ano, mluvím o sobě a své fence, která se mnou sdílí domácnost už rok a čtvrt a žijeme samy.
Chodíme spolu do psího parku, kde je mezi svými opravdu šťastná. Co já bych pro ni neudělala! Závidím ostatním páníčkům přítulnost jejich mazlíčků a realizuji se muchlováním s cizími psy, kteří mi svoji přízeň veřejně prokazují.
Jenomže ta moje se nenechá od cizího ani pohladit. Skrčí se, uhne hlavou a odběhne. Mezi štamgasty už dokonce proběhla i soutěž „Kdo pohladí Belindu.“ Klání skončilo bez vítěze.
Zkrátka v nás lidi nemá velkou důvěru nebo na fyzickém kontaktu s námi nevidí nic potěšujícího. Nebo obojí.
Její individualita a ignorace má ovšem i své praktické stránky. Klidně můžu odejít nakoupit, na skleničku s kamarádkou nebo do kanceláře a ona ani nezvedne hlavu, natož aby po mně smutně koukala.
Každý drobný projev náklonnosti a maličkého pokroku v našem vztahu, respektive v jejím vztahu ke mně, mi vhání slzy do očí. Po roce se poprvé o mě na tom našem společném gauči opřela. Dala jsem přes ní ruku a hodinu se bála pohnout, aby si to zase nerozmyslela.
Přízeň totiž není automatická a nedá se koupit miskou žrádla. Jenom bláhový člověk může předpokládat, že jakýkoli pes bude štěstím bez sebe jenom proto, že si vybral právě jeho. Každý vztah vyžaduje toleranci, respekt a spoustu lásky.
Vím, že mě Belinda i tak má ráda. O víkendu jsme byli s přáteli a jejich psem na procházce v lese. Pobíhala mezi stromy, nahoru, dolů, v kruzích, zkrátka šťastná jako blecha. Schovala jsem se do křoví.
Belinda přiběhla zpátky ke skupince a neviděla mě. Napřed se chvilku rozhlížela, pelášila po cestičce tam a zpátky, a nakonec začala hlasitě brečet. Připadala jsem si jako sprostý vyděrač. Vystoupila jsem z křoví, Belinda trošku zavrtěla ocáskem, čuchla si ke mně a zase si odběhla po svých.
Odkudsi vylezli postarší houbaři s jezevčíkem. Byl to takový ten uňafaný pejsek, který z principu štěká na každé cizí nohy, tentokrát asi z metrové vzdálenosti na ty mé. Najednou se odkudsi přiřítila Belinda, skočila mezi mě a jezevčíka, lehce na něj vycenila zuby, a když jsem byla dle jejího názoru v bezpečí, zase se vzdálila.
A pak že mě nemá ráda!
Belindu bych nevyměnila za nic na světě. Láska není samozřejmá, ani ta zvířecí. A jestli se projevuje skákáním, vrtěním ocasem a olizováním nebo úplně nenápadně, není podstatné.
To naše láska ke zvířatům z nás dělá lepší lidi, ne jejich láska k nám.
