Článek
Paco se fyzicky vůbec nepodobal ušlechtilým psům, kteří byli tehdy v módě a se svými páníčky korzovali parkem Retiro. Byl to docela obyčejný pouliční černý pes střední velikosti a na pohled byl prý trochu ošklivý. Ale v krvi měl velkou dávku noblesy, a proto si získal srdce všech obytel španělského velkoměsta. A jak jeho popularita vznikla?
Jednoho říjnového dne roku 1879 Paco nonšalantně vkráčel do Café Fornos, což byl tehdy velmi nóbl podnik, kde zrovna večeřel Gonzalo de Saavedra, markýz de Bogaraya a pozdější starosta Madridu. Hladového psa se mu sželelo a hodil mu nějaké dobroty ze stolu. Protože byl zrovna svátek svatého Františka z Assisi, markýz psa pojmenoval Paco. Ve španělštině znamená Paco zdrobnělinu Francisca, neboli Františka.
Jak by se dalo předpokládat, pro velký úspěch z první návštěvy se Paco začal do podniku vracet. A protože zde byl markýz pravidelným a váženým hostem, Paco kromě poplácání po hlavě dostal vždycky večeři. Z markýze a potulného psa se stali kumpáni.
Café Fornos byl z tehdejšího pohledu velmi trendy podnik pro místní smetánku a aristokracii, který nikdy nezavíral. Paco tam začal i přespávat a stal se jakýmsi místním maskotem.
Mezi návštěvníky podniku začala Pacova sláva stoupat, a protože si našel tu správnou společnost, postupně získával přístup všude, kam by se žádný jiný pes nedostal. Díky hostům Café Fornos se o něm začalo psát v novinách a jeho sláva se roznesla do celého města.
V Madridu neexistovaly dveře, které by se před ním zavřely. Žádný dveřník, recepční, a dokonce ani strážník by ho nikdy nevyhodil.
Have you ever seen this statue in Madrid? Paco the street dog was a beloved figure until a matador did him dirty (and...
Posted by RetreaTours on Wednesday, May 10, 2023
Paco nenavštěvoval pouze Café Fornos na rohu náměstí Puerta del Sol a ulice Alcalá, ale oblíbil si i další elegantní kavárny a restaurace. Kamkoli přišel, bylo mu dovoleno zůstat.
Paco nebyl psem jednoho pána, ale doprovázel každého, koho si zrovna vybral. Se svými patrony dokonce začal chodit do divadel a na býčí zápasy, kde sedával v uličce a bedlivě pozoroval dění. Nebo si vyrazil za zábavou sám a mohl pobýt úplně všude, kde se mu zachtělo.
Paco si oblíbil zejména býčí zápasy a rád komentoval dění v koridě. Když začal vrčet a štěkat, znamenalo to, že není spokojený s výkonem toreadora. Hvízdotem a bučením se k němu přidávali i ostatní návštěvníci a spolu s ním vyjadřovali svůj nesouhlas.
Někteří Madriďané se pokoušeli Paca domestikovat, ale on byl pes nezávislý a měl raději svůj svobodný život. Stylové kavárny a restaurace, divadla, býčí zápasy. Cokoli se zrovna v Madridu dělo, Paco byl u toho.
Jedním z jeho patronů byl i Frascuelo, v té době jeden z nejslavnějších madridských toreadorů. V neděli, když měl zápas, obvykle přijížděl do arény s Pacem usazeným vedle něj ve voze. Paco na něj prý čekával hodinu před zápasem před domem, aby ho mohl doprovodit. Druhý den noviny informovaly o přítomnosti psa na zápase, jako by se jednalo o samotného krále.
Sláva Paca byla neuvěřitelná a Madridem se rozšířila „pacomanie“. Prakticky každý obchod měl ve výloze jeho fotku, v cukrárnách se prodávaly figurky s jeho podobiznou, a dokonce byly na jeho počet zkomponovány valčíky. Noviny přinášely každodenní novinky a anekdoty ze života Paca.
Někdy večer se Paco vydal do parku Retiro, aby se potěšil s přáteli z cirkusu, zašel se podívat na některé divadelní představení pod širým nebem a obešel místní stánky s občerstvením, kde vždycky dostal něco dobrého na zub.
A Paco dokázal ocenit všechno, co mu kdo nabídl. Občas nepohrdl ani kapkou vína, či dokonce něčeho ostřejšího. Několikrát byl prý spatřen, jak si šněruje cestu ven z podniku jako znavený gentleman.
Nejraději ze všeho měl koridu, ale jeho vášeň se mu bohužel osudově vymstila. Jednoho dne roku 1882 Paco navštívil druhořadý zápas, v němž byl nezkušeným toreadorem jakýsi Pepe el Galápagos.
Zápas to byl příšerný a nezkušenost a strach amatérského toreadora rozčílila publikum včetně zuřivě štěkajícího Paca. Ten nakonec nevydržel a skočil do arény, jako to ostatně udělal už několikrát předtím.
Jenomže toreador, ponížen vlastní neschopností, vrazil rapír do žeber Paca. Nebýt policie, která toreadora odvedla, rozzužený dav by ho byl na místě lynčoval. Paca okamžitě odvezli k ošetření, ale ten bohužel zraněním za pár dní podlehl.
Život v Madridu jako by se zastavil. Lidé plakali, místní noviny se události a vzpomínkám na Paca věnovali se vší poctou včetně dlouhých a sentimentálních nekrologů.
Paco byl pohřben v parku Retiro, v místě, kde se nyní každoročně konají významné psí výstavy.
Madrid ale na Paca ani za víc než století nezapomněl. V roce 2023 místní radnice vzdala hold nezapomenutelnému a významnému čtyřnohému obyvateli města a zaplatila bronzovou sochu, která se nachází v Calle de las Huertas.
Na plaketě stojí napsáno:
Psovi Pacovi
„Vzácnému a jedinečnému psovi místní historie Madridu, příteli spisovatelů, umělců a osobností konce 19. století.“
