Článek
Lidé si často pořizují psy na základě impulsivního rozhodnutí. Prostě protože se jim ten či který pejsek líbí fyzicky a sociální sítě bohužel přispívají k velkému klamu. A tito budoucí psí páníčci se buď trefí, nebo spletou.
V tom druhém případě je malér na světě. Nešťastný pán, ještě nešťastnější pes, poruchy chování, z toho vyplývající zvýšené náklady na trenéra a konečným řešením útulek. Přitom ve správných rukách by pes mohl být tím nejúžasnějším a bezproblémovým společníkem.
V psím barcelonském parku, který s mojí adoptovanou fenkou navštěvujeme téměř denně, znám všechny pravidelné návštěvníky. Dokonce i přibližné hodiny, kdy přijdou. Protože ani moje fenka není úplně bezproblémová, některým páníčkům se psy se snažíme vyhnout, na jiné naopak čekáme, aby se ty naše „děti“ vyřádily na my si zatím poklábosili.
Do parku jsem s Belindou začala chodit krátce poté, kdy jsem ji adoptovala. Bylo jí teprve 5 měsíců a už toho měla, chudák, naloženo nespravedlivě. Jsem totiž její třetí rodina a bůhví, co všechno se jí přihodilo. Byla totiž mimořádně bázlivá a nervózní.
Hned při jedné z prvních návštěv, kdy jsme ještě téměř nikoho neznaly, se do parku doslova vřítilo štěně německého ovčáka. Byly mu teprve čtyři měsíce, ale už bylo jasné, že to bude pořádný oříšek. Bez bázně a hany, což je u tak malého stvoření s podivem, se velmi aktivně zařadil do provozu.
Neznalý psí komunikace, otravoval kdekoho. Staré, mladé, velké i ty docela maličké psy a žádný obvyklý komunikační prostředek na něj neplatil. Malí ječeli, když se na ně ta velká černá koule sápala, ti starší vrčeli a otráveně odcházeli, ale víc si nedovolili, protože to bylo přece jenom štěně.
A páníček? Sedl si na betonovou lavici, které jsou po parku rozestavěné, zapálil si cigáro a sjížděl na telefonu sociální sítě. Vždyť je to přece štěně, tak ať se vyblbne, ne?
Štěně se jmenuje Rex a je to černý dlouhosrstý německý ovčák. Už tenkrát bylo jasné, že bude nejen mimořádně aktivní, ale také mimořádně velký. Však prý také pocházel z jakéhosi významného chovu a páníček za něj zaplatil pořádný balík.
Moje Belinda dostala záchvat paniky, jen se k ní ta černá nezkrotná příšerka přiblížila. A když ta dostane záchvat, stojí to za to. Vlastně si umím dost dobře představit, proč to s ní dvě rodiny přede mnou vzdaly. Ale zpátky k Rexovi.
Musely jsme odejít. Teprve za nějakou půlhodinku se z hysterie uklidnila, Belinda je totiž tak trochu královna dramatu. Tak se to opakovalo vždy, když přiběhl Rex. Naštěstí s ním jeho páníček chodil vždy kolem sedmé, takže bylo po čase jednoduché se mu vyhnout.
Zanedlouho se Rex stal monotématickým předmětem hovoru návštěvníků psího parku. Nebyla to jenom Belinda, kdo s ním měl problém. Brzy se kolem sedmé v parku zdržovali jenom otrlí páníčci s opravdu otrlými či velmi sebevědomými psy, kteří si s Rexem dokázali poradit nebo ti, kteří se tam octli náhodou a pak litovali.
Jak ubíhaly měsíce a Rex nabíral na velikosti a síle, měl park prakticky sám pro sebe. Před sedmou všichni odešli a vraceli se až před devátou večer. Stejně tak já s Belindou. Vždycky všem poctivě nahlásila, že se blíží Rex, ještě než stihl přejít silnici k parku. Spustila řev, naježila všechny chlupy a pelášila k druhému východu na opačné straně.
Historek začalo přibývat a nepomohlo ani varování mužských štamgastů, kteří s Rexovým pánem vážně promlouvali a přesvědčovali ho, aby si našel odborníka, dokud je Rex ještě štěně. Byli odbyti slovy, že je to přece veřejný park, Rex není agresivní, nikoho nepokousal, takže v klidu. Zapálil si další cigáro a dal telefon k uchu.
Teprve když Rex jednoho dne chytil do tlamy pudlíka za postroj a točil s ním kolem dokola jako na centrifuze a pejsek málem dostal infarkt, pravidelným návštěvníkům došla trpělivost.
David, majitel Rexe, si z donucení konečně našel psího trenéra a pár dní ho nikdo neviděl. To už ale byl psovi rok a stal se z něj nezvladatelný obr bez jakýchkoli sociálních návyků.
Všem se ulevilo, lidem i psům. Jenomže za pár dní se Rex vrátil s náhubkem. Tak Davidovi poradil najatý a drahý trenér. Rexův temperament tím nikterak neutrpěl, ale psi se ho báli ještě víc.
David vystřídal několik trenérů, až konečně přestal do parku s Rexem chodit úplně. Protože bydlíme ve stejné čtvrti, občas je vidíme na ulici a raději už z dálky přejdeme na druhý chodník. Rex se vzpíná na vodítku pokaždé, když vidí psa. Chudák nic nechápe. Nerozumí tomu, proč už si nemůže „hrát.“
Kolem sedmé je teď v psím parku nejvíc rušno. Všichni se s úlevou vrátili v čase, který je pro většinu páníčků před večeří nejlepší. Stráví tam svoji hodinku, někdo méně, někdo více, psi se vyřádí a páníčci povykládají.
Ale co chudák Rex? I jeho příběh má své nečekané rozuzlení.
Vždycky mi ho bylo strašně líto. Rex je nádherný pes plný života a nevykazuje žádné známky agresivity. Je ale totální blázen, pes utržený ze řetězu, který potřebuje spoustu mentální i fyzické stimulace a výcviku. Proč si zrovna jeho David vybral? A proč mu chovatel svěřil zaručeně nejaktivnější štěně z vrhu? To se asi nikdy nedozvím.
Ale dozvěděla jsme se něco jiného, daleko závažnějšího. David je totiž nemocný. Trpí vážnou bipolární poruchou a z toho důvodu je v dlouhodobé pracovní neschopnosti.
Nějaký psychiatr mu poradil, že pes může mít na jeho stav pozitivní vliv. Jenomže mu už nikdo neřekl, že každý pes, o to víc pracovní plemena vyžadující náročnou pozornost a výcvik, také potřebují stabilitu a konzistenci, kterou mu člověk se závažnými výkyvy nálad prostě poskytnout nemůže.
David s Rexem je velmi nešťastné spojení, které nemůže dopadnout ani pro jednoho z nich dobře. I kdyby spolu zůstali až do konce, život žádného z nich nikdy nebude kvalitní a spokojený.
Několikrát mě napadlo, že Belinda se možná ani tak nebála Rexe, jako Davida. Psi mají totiž neuvěřitelnou schopnost rozpoznat „divné lidi.“
Samozřejmě, že i nemocní a hendikepovaní lidé mají právo na psa a mnohým skutečně může jejich vlastnictví zlepšit kvalitu života. V takovém případě je ale kompatibilita ještě důležitějším faktorem.
Zapojení odborníků do výběru vhodného psa je mnohem prozřetelnější, než s nimi později hasit problémy, které se mnohdy uhasit ani nepodaří.
