Článek
Kdo jsi bez viny, hoď kamenem, chtělo by se říct. Nebo jinak – káže vodu, pije víno. Kolik článků o zodpovědnosti a respektu psích páníčků vůči svému okolí jsem již napsala? A přece jsem se i já mnohokrát za svého psa omlouvala a styděla.
„Nebojte, on je hodný, nic vám neudělá“. Jak moc tuhle větu nesnáším, a přitom jsem ji sama do dáli kolikrát volala.
Oliver byl skutečně hodný pes, který by nikomu neublížil. Vyprávějte to ale někomu, když vidí řítit se k němu velkou černou bestii. Jeho se vlastně nikdo nebál. Bála jsem se ale někdy já, co zase vyvede.
Žili jsme na anglickém venkově, ve větší vesnici jako vystřižené ze seriálu Vraždy v Midsomeru. U nás se tedy nevraždilo, zato se ale občas hledal pes. A já se za něj co chvíli omlouvala. Oliver se ale brzy stal tak trochu místní celebritou.
V té naší vesnici byl velký park, který sloužil všem obyvatelům. Kluci a chlapi na něm měli postavené fotbalové branky, děti v rohu prolézačky a maminky lavičky na klábosení. Taky se tam pořádalo venkovní cvičení jako třeba lekce jógy pro místní dámy. Měli jsme tam i venkovní gril a u něj domeček, kde se občas pořádaly vesnické akce.
A všude mezi tím pobíhali psi a procházeli se jejich páníčci, většinou za družného hovoru. I já jsem se s dobrmanem mezi ně vmísila, aby se hned od malička socializoval. A v tomhle parku jsem zažila mnoho strastí matky nezbedného dítěte, kterým můj Oliver byl.
Tam se Oliver naučil komunikovat se psy. Dorážel na ně, chtěl si hrát, a občas si od těch starších vysloužil psí pokárání. A tak to má být. Brzy pochopil, co se smí, co, kdy a komu raději nedělat, a jak se správně seznamovat.
Jenomže v parku byly i děti a jejich svačinky. Obojí Oliver k smrti miloval. Bylo mu tak šest měsíců, když si zdálky asi popletl batole se štěnětem a řítil se k němu přes celý park. Nekupírované uši za ním plandaly, od tlamy mu létaly bílé chomáče slin a všechny povely k zastavení ignoroval. Řítil se šílenou rychlostí k dítěti, které sotva stálo na nohou a vážilo tak půlku než on. A já hulákala na jeho rodiče: „Nebojte, on je hodný, chce si jen hrát!“
Málem jsem vypustila duši. Strachy, že děcko povalí, oslintá, šlápne na něj nebo že ho rodiče zvednou do náruče. To by bylo asi to nejhorší, protože pak by na ně určitě skočil. Taky strachy, že mě ti rodiče po právu roznesou na kopytech, nahlásí úřadům a psa mi seberou. V běžeckých závodech jsem proti Oliverovi neměla žádnou šanci.
Nebyla jsem ještě ani v půlce parku, když Oliver mezitím k děcku doběhl a těsně před ním vší silou šlápl na brzdu. Asi zjistil, že to není žádné štěně, ale lidské mládě. Zastavil se a dítě zvědavě očichal. Rodiče batolete se smáli a už z dálky mě gesty uklidňovali.
Vyrazili mi dech, protože mě vůbec neseřvali, jak jsem očekávala. „To je v pohodě, chceme, aby si na pejsky zvykal, než si pořídíme svého“. Oliver kolem jásajícího batolete ještě chvilku radostně poskakoval, než se mu povedlo čumákem ho povalit na zem. Dítě se chechtalo, rodiče taky, ale to už jsem si ho radši přivázala a s poslední omluvou odešla.
Do další nepříjemnosti neuběhl snad ani týden. Přišla paní s kočárkem a asi tříletou holčičkou. Posadila se na lavičku a holčičce do ruky strčila sendvič. Oliver přiběhl, posadil se pár metrů od nich a slintal.
Holčička se na něj usmála a kousek chleba odždíbla, což Oliver pochopil jako pokyn, který ale špatně vyhodnotil. Nevzal si ten malý kousek, ale opatrně holčičce z druhé ruky vytáhl celý sendvič. „On mi sežral svačinu,“ rozbrečela se holčička anglicky. „Máš si dávat větší pozor,“ odvětila paní a mé omluvy odbyla máchnutím ruky. „Aspoň bude příště opatrnější.“
Napadlo mě, že ti Angličani mají nervy ze železa. Jenomže jak se ukázalo, ona paní nebyla žádná Angličanka, ale Češka provdaná za místního muže. Staly se z nás přítelkyně.
Maminky v anglickém parku sedávají pospolu na lavičkách dle sociální příslušnosti a navzájem spolu nekomunikují. Na jedné „obyčejné“ ženy, na druhé dámy z „lepší společnosti,“ které přijely k parku luxusními vozy. A také s luxusními kabelkami.
Jednu takovou paní, respektive její kabelku, si vyhlédl Oliver. Jeho úmysl byl jasný, už když kolem lavičky s těmi lepšími dámami podezřele kroužil. Nad kabelkou věhlasné značky se zastavil a začal zvedat nohu. Okřikla jsem ho právě včas a on odběhl. Ale jenom proto, aby se obratem vrátil a svůj úmysl dokonal. Paní se do té otevřené kabelky, kterou si opřela na zem o nohu lavičky, vyčůral.
Co teď? Nabídnout se, že kabelku vyperu nebo nechám odborně vyčistit? A co s tou peněženkou uvnitř, která to schytala nejvíc? Zdrhnout i s Oliverem se jevilo jako nejlepší řešení, ale já tam stála jako opařená a celá rudá hanbou. Paní prohlížela škody a ostatní ženské i s dětmi, které zvědavě přiběhly, se popadaly smíchy za břicho. „Moje chyba. Měla bych vědět, že kabelky se na zem neodkládají,“ řekla paní a trochu křečovitě se na mě usmála.
Pak jsme se s Oliverem odstěhovali do jiné vesnice, duchem velmi podobné, ale o trochu větší. Měli jsme tam i řezníka, který mi k nákupu vždycky přibalil obrovské kosti pro Olivera.
I tady se Oliver brzy stal velmi známou psí figurkou. Chodívali jsme na dlouhé procházky podél potůčku krásnou anglickou krajinou. Oliver kolem mě pobíhal, hrál si se psy, které jsme potkávali, a občas zmizel. To když někde zavětřil mrtvolu. Dřív nebo později se s úlovkem v tlamě pyšně vrátil, aby se o svoji radost podělil. Někdy ani nebylo poznat, jestli to za života býval pták nebo zajíc. Kolikrát já mu tahala z krku všelijaké nechutnosti!
Párkrát se mi ztratil na dlouho. Jednou jsem ho našla sedět slintajícího na dvorku u řezníka před zadním vchodem do obchodu, protože vrata nebyla zavřená. Jeho hlas jsem poznala zdálky. Tak bolestně zoufalé kňučení umí snad jenom dobrman. Ale řezník mu neotevřel, bylo totiž po zavírací době.
Jednou jsem ale měla vážně strach. Ten den jsem měla jet na nějakou obchodní schůzku a už oblečená v business obleku a lodičkách ještě vyšla s Oliverem, aby se proběhl, než odjedu. Asi po pěti minutách zmizel a nevracel se. Dvacet minut jsem nervózně přešlapovala na místě, pak se vrátila k domu, a nakonec jsem zrušila schůzku.
Olivera hledala celá vesnice. Někteří pěšky, jiní, stejně jako já, v autech. Našel se po víc než hodině usilovného pátrání, když na mě z okna z prvního patra domu volala paní: „Nehledáte dobrmana?“ a ukázala rukou směrem do svého dvorku.
Za nedovřenými vrátky byly černé pytle se smetím připravené k vyhození. Protože ale bylo pondělí, obsahovaly také zbytky nedělního oběda. Takovou spoušť jste možná nikdy neviděli. Hromady odpadků byly roztahané po celém dvoře a mezi tím vším šťastný Oliver, pyšný na svůj objev.
Paní jsem nahoru do okna pokorně přislíbila, že se vrátím a všechno samozřejmě uklidím. Nechtěla o tom ani slyšet. Hlavně ať si prý psa odvezu. Taky chudák potřebovala odjet do práce, ale bála se sejít dolů, když tam řádil dobrman. O tomhle extempore si povídala celá vesnice ještě hodně dlouho.
Procestovali jsme spolu celou Evropu a odstěhovali se do Španělska. Oliver mi byl pořád u nohy, když zrovna někam nezdrhnul. O tom, jak mi jednou utekl na nuda pláž a našla jsem ho u nahatého pána, který si na klíně rozbaloval svačinu, vám povím třeba zase jindy.
Oliver už odešel do psího nebe, ale na jeho eskapády a kukuč „já nic, já muzikant“ nikdy nezapomenu. Stejně jako všichni, kteří ho znali.
Takže až budu příště někoho nabádat, že by měl mít svého psa pod kontrolou, klidně mi Olivera připomeňte.
