Článek
Dvacet let žiji ve svém malém bytě a mám ho opravdu rád. Je ve vyšším patře, je výhled na město a čerstvý vzduch. Jsem v bezpečí od pouličních rvaček, když zavírají hospodu na rohu. Ani hukot aut není moc silný, jsem ve vedlejší ulici. Od všeho toho shonu jsem poměrně vzdálen, jsem vysoko, k mému oknu ani kamenem nikdo nedohodí. V domě je nový moderní výtah s velikým zrcadlem. Proběhlo zateplení, dům je zrekonstruován. Je to v cihle, není tam vysušený vzduch, jsou i příjemně vyšší stropy. V bytech kolem žijí rozumní ohleduplní lidé, je tam celkem klid, mám to tam rád.
Poslední roky přišla chudoba, inflace, firmě se přestalo dařit a začal jsem řešit kudy kam. Protože jsem neměl iluze o tom, jakou kariéru a jakou pozici zaujmu v 55 letech na volném trhu, rozhodl jsem se byt pronajmout. První nápad byl, že se odstěhuji na chalupu, spíše chaloupku, za město, do zahrádkářské kolonie. Budu tam topit dřevem, přežívat, jak to půjde, a byt pronajmu. Těšil jsem se, jak tím vyřeším svou tíživou ekonomickou situaci. To rozhodnutí bolelo, byt mám opravdu rád, nechtělo se mi z něj, ale ceny rostou, příjmy klesají. Nájem se mi jevil jako dobrá věc, jak situaci vyřešit. Ještě někomu pomohu a pokud najdu slušného člověka, který žije tak jako já, byla by to výhra pro oba.
Začal jsem zkoumat, co to všechno obnáší. Shromáždil jsem všechny listiny k bytu. Pak jsem si začal hledat vzory nájemních smluv, strávil jsem s tím asi 14 dnů, než jsem stvořil takovou nájemní smlouvu, aby dle mne pokryla většinu možných problémů. Vím, že nesmím zakazovat nájemníkovi pobyt zvířat nebo kouření. Sice moc nechápu, jak je možné, že v restauraci se kouřit nesmí, ale v pronajatém bytě kouřit lze, ale co mohu dělat. Když jsem kdysi byt kupoval, žili tam přede mnou silní kuřáci a musely se otlouct omítky až na cihlu. Nejdříve jsem si myslel, že to půjde přetřít, ale po vymalování vykvetly rezavé nikotinové skvrny. Pak se zkoušela izolační barva a stejně byly problémy. Nakonec to vyřešili zedníci za sto tisíc, ale říkal jsem si, že je to navždy, jsem nekuřák, stojí to za to. Nyní mne dost děsila představa, že mi někdo byt vyudí tak, že bych znovu musel otloukat zeď. Proto tedy hledám nekuřáka a pevně věřím, že mi nebude lhát a pak tam nezačne kouřit.
Jsem alergik. Největší problémy mám se srstí. Přijít někam, kde pobývala kočka, pes nebo králík, to je pro mne jistota astmatického záchvatu. Byl jsem kdysi v hotelu, který toleroval pobyt zvířat a celých 14 dní u Lipna jsem jen kýchal, dusil se a byl oteklý v obličeji jak balón. Člověku to trvá tak 4 dny, než mu dojde, v čem je problém. Někdo tam měl v pokojíčku zvířátka. Mohlo to být klidně i před měsícem. Alergie je nemilosrdná, alergeny přežívají i když člověk vydrhne úplně všechno. Jen UV lampy jsem zatím nezkusil. Nicméně po této zkušenosti jsou pro mne hotely, kde se tolerují zvířata, zakázané. Zjistil jsem, že je problém lidem vysvětlovat, že jim jejich miláčky přeji, ať si to užijí, ale ne u mne v bytě. To, co je pro ně úplně normální a bezproblémové, tak pro mne znamená pak týdny práce s čištěním a desinfekcí každého centimetru plochy. A vůbec neřeším to, zda zvířata něco zničí.
V bytě mám vestavěný nábytek na míru. Stál statisíce. Málokdo si uvědomí, že obývací stěna i kuchyňská linka kopíruje každý výklenek, vede až ke stropu, obsahuje mnoho vychytávek, speciální osvětlení a nabízí spoustu úložného prostoru. Kdo nikdy neřešil nábytek na míru, ten vůbec netuší, že rozdíl mezi líbivým nábytkem z obchoďáku a tím, co dělá truhlář na míru, je jak cenově, tak kvalitou jako mezi bicyklem a motorkou. Je to jiná liga. Začal jsem si lámat hlavu, jak toto budu vysvětlovat lidem. Pokud někdo o nábytek něčím bouchne nebo něco zničí, tak to opravdu není škoda za dva tisíce a není to jen legrace navštívit obchoďák a přinést jinou skříňku. Pozvat truhláře, aby něco předělával, vyměřoval, objednal stejný odstín, sesadil a zkompletoval, to je vždy minimálně dvacet tisíc. Pro mne to zatím nikdy nebyl problém, jsem opatrný, věci neničím, nábytek mi skvěle sloužil, v malém bytě je díky tomu třikrát více úložných prostorů, než by bylo se standardním nábytkem. Problém je, jak někomu, kdo je třeba v prvním pronájmu, vysvětlit hodnotu věcí. Že to není jen spotřební věc, když třeba nezná ani nic jiného.
Aby byl byt prostornější, mám v něm patro a dvojpostel. Bez matrací nedává smysl. Je jasné, že po tom, kdy to někomu pronajmu, tak jsou matrace na odpis. Nikdy neuhodnu, co to bylo za člověka a jaké má breberky. Vydesinfikovat dokonale tyto věci nejdou. Pokud tam někdo bude bydlet třeba rok či dva, tak to i dává smysl a zaplatí se to. Ale co když tam někdo bude tři měsíce a začne dělat problémy nebo to ukončí, že mění zaměstnání? Co já pak s bytem, který musím znovu deratizovat, měnit matrace a řešit všechno? Neuhodnu, zda tam nepozval někdy na návštěvu někoho se psem a poznám to teprve, až oteču. Beru to tedy tak, že byt je pro mne v okamžiku, kdy tam pustím prvního nájemníka, zničený, ztracený a na odpis a pak už se musí pořád jen pronajímat, protože já v něm budu mít alergii. Vím, že lidé jsou hodně pejskaři a že dámy zase mají rády květiny, a to je pro mne také problém. Nejlepší jsou květináče, ze kterých z té hlíny pořád něco startuje, nějaké mušky, to už jsem také viděl. Pro většinu lidí to není asi žádný problém, ale pro mne je to konečná. Horší než kytky, hlína a zvířata už je jedině suť a rozbořené zdi. Doufal jsem, že se alespoň toho nedočkám.
Zjistil jsem, že cokoliv se v bytě komukoliv stane v souvislosti s bytem, za to zodpovídám. Nechal jsem tedy udělat revize elektřiny a plynu. Elektrikář vyměnil část rozvodů, které byly ještě v hliníku, vyměnil část vypínačů, řešil rozvodnou skříň. Čtyřicet tisíc je pryč, a to nemám z nájmu ještě ani korunu.
Topím plynem a v technické místnosti mám kotel napojený na čtyři radiátory ústředního topení. Byla to investice jako hrom, aby bylo v bytě příjemné teplo, a přitom se nepřepaloval vzduch. S původními plynovými přímotopy, kde hořel plamen za tenkým plechem, tam se každé zrnko prachu rozpálilo a páchlo v bytě spáleninou téměř nesnesitelně. Dělal jsem tyto úpravy pro sebe, přímotopy jsem už před pěti lety vyměnil za radiátory a kotel, stálo to přes sto tisíc, je to v mědi. Naivně jsem čekal, že nájemník, který přijde, tak ocení způsob vytápění a ten rozdíl v tepelné pohodě a čistém vzduchu. Nebudu předbíhat, ale stejně jsem nepochopil, jak je možné, že jediné, co všichni nájemníci řeší, je počet čtverečních metrů. A holobyt téměř bez nábytku je pro ně lepší. Přeci jdou do nájmu, protože asi nemají peněz nazbyt. Tak proč chtějí utrácet za nábytek? Nebo je rozhodující ten pocit prostoru, když tam ten nábytek není? Sklepní prázdný byt s okénkem na chodník je pro ně asi lepší než vyladěný byteček ve vyšším patře s nábytkem. Zda je to lokalita, kde se pořád něco děje nebo klidné místo s fajn sousedy, to je dle mé zkušenosti mimo rozlišovací schopnost většiny zájemců o nájem. Alespoň těch, které mám v blízké době potkat. To jsem ale v této chvíli nevěděl.
Vymaloval jsem, vystěhoval jsem všechny osobní věci, vypulíroval, co šlo, nafotil a natočil byt a dal jsem si inzerát. Nebylo to zadarmo, každých pět dnů mi zmizelo z kreditu dalších tisíc korun. Odklikl jsem to a těšil se, kdo se ozve. Zjistil jsem, že se mi ozývají hlavně realitky. Asi jsem nadsadil cenu, měl jsem horní hranici aktuální ceny za metr. Chtěl jsem zohlednit ústřední topení, klidnou lokalitu, vyšší patro, zrekonstruovaný dům a výtah. Po dvou týdnech jsem pochopil, že je to chyba. Pak jsem zlevnil o tisíc a dal inzerát i na jiný web. A pak to začalo.
Ozývala se spousta zájemců, ale skoro nikdo nemluvil česky. První šel na prohlídku nějaký Bulhar. Mladý kluk. Provedl jsem ho, ukázal mu vše a on se mě anglicky ptá, zda si to může všechno u mne natočit na video. Nechápal jsem proč? Snad proto je tu osobně, aby se rozhodl tak nebo tak. Ne, chce to alespoň nafotit. Dobře. Všechno si prohlédl, nafotil, naťapal mi tam v botách a že prý potřebuje týden na rozmyšlenou a moc mne prosí, abych mu byt podržel. Pochopil jsem, že je to mladý kluk, dělá prý u nějaké letecké společnosti, bylo by fajn tam mít slušného mladíka, který je věčně pryč a v bytě nebudou žádné mejdany, přišel mi jako samotář, tak ok. Další prohlídky jsem nedělal a čekám a čekám. Po deseti dnech mu volám. Prý ne. Proč se neozval sám? Zapomněl. Skvělé. Jsem naivní, bude nutné to pojmout jinak.
Projíždím si další odpovědi na inzeráty. Jsme cizinci, manželé, děláme v prodejně kebabu. Rádi bychom si byt prohlédli. To bych měl kořeněný byt, bojím se. Sympatická mladá maminka se dvěma dětmi a hodným pejskem hledá bydlení. Na většině odpovědí vidím, že je to všechno tisíckrát zkopírovaný univerzální text. Ověřím si to, když tam zavolám. „Vy jste mi odpovídala na inzerát na byt“ a reakce „Který to byl?“ Vyplynulo, že prohlídku je nutné realizovat hned, jinak ten člověk už nemá čas, nebere telefon nebo má už něco zamluveno. Téměř každý ze zájemců má za den tři až pět prohlídek a byt potřebuje hned. Říkám si, že jsem jeden z mnoha, kdo nabízí byt. Sleduji, jak každý řeší jen ty metry a cenu. Rozhodl jsem se odlišit. Dávám na inzertní server video s mluveným komentářem k jednotlivým místnostem. Spousta práce a říkám si, že to snad bude stát za to. První reakce, která přišla, byl někdo, kdo mi vynadal, že mu nesedělo něco v komentáři nebo můj hlas. Útok úplně mimo mísu, vůbec to s bytem nesouviselo. Znechutilo mne to. Hateři už jsou i na webech na pronájem bytu. Udělal jsem krok stranou než všichni ostatní a už je problém. Tak jsem se vrátil do řady a oslovil realitní agenturu.
„Víte, to pronajímání bytů, to není žádné terno, to se nám skoro nevyplatí. Jo, kdybyste ho prodával.“ podivil jsem se, proč mne tedy oslovili. „No, kdybyste byt prodával.“ Chápu, ta provize z prodeje by byla zajímavá, ale jeden nájem je dnes směšná částka. Nakonec jsme se domluvili, pán to nafotil a dalo se to na net. Měl rozhodně lepší foťák, pokoje vypadaly větší, než jsou, blesk měl v nějakém bílém pouzdře, zkrátka uměl. Řešili jsme, co se stane, když nájemník vyplaví sousedy, zhasne mu plamínek na sporáku nebo ho sfoukne, vybuchne v bytě plyn, kdo za to může a kdo to platí. Vyplynulo, že je to problém. Nesmím mít nájemníka, který hned po jakémkoliv problému zmizí v zahraničí nebo na kterém si není co vzít. To jsem nevěděl. Tedy jsme se domluvili, že raději podezřelé zájemce prověřit.
Každý měsíc jsme spolu mluvili, kolik bylo prohlídek a jak to vypadá. Inzerát na netu byl. Prohlídek bylo minimum, protože zájemci buď neuměli česky nebo byli již po telefonu problémoví. Nechtělo se mi tomu věřit. Poslal mi nahraných deset telefonátů, pak jsem uvěřil. Dělalo to na mě dojem, že všichni normální lidé své bydlení mají. Sehnat do svého bytu starší manžele nebo single bezproblémového chlapíka, je nesplnitelný úkol. Prý si to dost kazím tím, že píšu, že hledám nekuřáka a bez zvířat. Tím pak prý přitahuji pouze typy, které slíbí cokoliv a jsou z toho jen problémy. Pán z realitky to však vyfiltruje. Chce po nich výpis z rejstříku a potvrzení o zaměstnání. Obvykle zavěsí.
Zkrátím to. Byt jsem nepronajal. V chaloupce v zahradní kolonii nebydlím a hledám si práci a protloukám se po brigádách. Za svůj milovaný byteček jsem rád a jsem vděčný osudu, že tam nikdo ani nezkusil bydlet. Vážím si toho, že když člověk sám dělá vše pro to, aby udělal chybu, ten nahoře mu pomůže i proti jeho vůli a zastaví to. Tak nějak vnímám svou anabázi s bytem. Měl jsem štěstí, nikoho jsem nesehnal. Byt je pořád můj a je v pořádku. A je mi v něm fajn.
