Článek
Když se člověku přihodí neštěstí, a zůstane trvale poznamenán, či se narodí s nějakým druhem postižení, je pak odkázán na mnohdy doživotní péči ze strany druhé osoby. Pro tyto případy stát nabízí několik forem pomoci. Pro osoby starší 18. let je zde institut invalidního důchodu, dále pak příspěvek na péči, kde je výše příspěvku odvislá podle stanoveného stupně závislosti na péči, a zároveň dle věkové kategorie (Dospělí / mladší 18 let). Podle charakteru postižení lze zažádat i o průkaz OZP, který má tři stupně: TP, ZTP, a ZTP/P. Všechno toto podléhá posouzení lékařem / kvalifikovaným pracovníkem LPS.
Mnoho lidí si pod touto péčí představí, že daný pečující člověk sedí doma, bez práce, a pobírá od státu někdy i nemalé prostředky. Ale, za jakou cenu? Tito lidé také mohou být nuceni opustit prestižní zaměstnání, které je placené daleko lépe, než by pobírali jako příspěvek od státu. Dále, mnohdy se tato pečující osoba vzdává i svého soukromého života na úkor toho, o koho pečuje. A je třeba i zmínit, občasné nehody, které se mohou stávat.
Realita oné péče
Mohu zmínit krásný příběh pro ilustraci, jak taková péče o člověka, kterému je více než 25 let, ale mentálně je na úrovni tří let, vypadá. Obyčejně čekáte, že člověka ve věku dospělého člověka, nemusíte hlídat. Opak je ale pravdou. Takovému člověku v lepším případě musíte porcovat veškerou stravu a donést ke stolu, pomáhat mu s oblékáním, od výběru vhodného oděvu až po samotné úkony oblékání, a ještě větší perličkou je, když daná osoba neumí ani pořádně mluvit, takže zjišťujete, co vlastně dotyčný potřebuje. Možná si říkáte, že toto je ještě v pohodě? Ano, toto skutečně ještě může být v pohodě, ale všechno toto zabere nemálo času, a při práci toto stíhat je opravdu nereálné.
A teď ty větší pecky. Představte si, že takovouto osobu musíte i pravidelně koupat. Ono tohle už přestává být legrace, ale i tak, zatnete zuby, a nějak to zvládnete. Samozřejmě, musíte hlídat, aby byla provedena pravidelná hygiena, třeba musíte i dotyčného oholit, protože to neumí. Všechno toto se zdá stále v pohodě? Počkejte si níže. Musíte takovému člověku, pokud nebydlí s vámi, obstarávat i potřeby pro domácnost, vařit, uklízet, a co si budeme povídat, tohle už opravdu není na to, aby pečovatel ještě pracoval někde na plném úvazku, na dvanáctihodinovkách. Takto bych mohl pokračovat docela dlouho, ale rád bych to shrnul i tím, co jsem osobně zažil.
Krátký příběh manželčina bratrance
Pro účely tohoto článku pojmenuji onoho dotyčného jménem Ferda. Jako malý prodělal zánět mozkových blan, a to si bohužel vybralo krutou daň ve formě těžké mentální retardace. Rodiče na něj bohužel kašlali a nepracovali s ním v dětství tak, jak bylo potřeba. Dnes, kdy je dospělý, tak zvládá maximálně nějakou jednodušší komunikaci, zvládne sám chodit a zvládne se sám najíst lžící, pokud je jídlo naporcováno. Jinak nezvládne v podstatě vůbec nic. Zvládne občas jen jednoduché činnosti, a to na pokyn. A takovýto člověk, mimochodem, je dle RL ve třetím stupni závislosti.
Bohužel, momentálně je již bez rodičů, a pečuje aktuálně o něj pouze manželčina matka a její sestra. Stala se ale taková věc, kdy vyšla směna v práci oběma, a my jsme svolili s víkendovou péčí u nás doma. Sami máme dítě s diagnózou atypický dětský autismus a pak mladší holčičku, a už to samo o sobě není snadné. Vše probíhalo hladce, až do posledního dne. Ferdovi se na toaletě totiž stala „nehoda“ a tak nějak si to neuvědomil. Naneštěstí, jsme si toho všimli, až když náš syn šel na toaletu a sedl si do „toho“.
Závěrem
Pokud někdo tvrdí, že příspěvek na péči je štědrá podpora lidí, aby nemuseli pracovat, tak si toto nikdy nezkusil, ani nezažil, byť jen z doslechu. Dnes existuje spousta institucí, a věřím, že personál by jistě přivítal jakoukoliv pomoc s takovými osobami.
Článek sepsán na základě vlastních bohatých zkušeností.
