Článek
Některé dětské výroky nám zajišťují pozornost, bez níž bychom se klidně obešli. Známe to. Stojíme na zalidněné autobusové zastávce nebo ve frontě u pokladny a v tu chvíli náš potomek zaperlí tak, že bychom nejraději vypili lektvar neviditelnosti. Rudí jako raci čekáme, až ta trapná chvíle pomine, zatímco okolí se dobře baví.
Když byly synovi tři roky, otevřel si ve vlaku lahvičku rajčatové šťávy. „Přes pupeční šňůru to taky chutnalo strašně,“ zaznělo na celý vagón. „To si přeci nemůžeš pamatovat,“ vydechla jsem polohlasem. „Ty vůbec netušíš, co všechno se mi nelíbilo,“ pravilo dítě s vážnou tváří. Cestující se smáli, až se za břicha popadali a já byla vděčná, že na příští zastávce vystupujeme.
Když jsme o rok později navštívili zoologickou zahradu, překvapil nás nezvyklý hluk vycházející ze želvího výběhu. Roztoužení plazi tam do sebe rytmicky naráželi krunýři, čímž upoutali pozornost všech návštěvníků. „Co to dělají?“ ptala se malá holčička maminky. „To si jenom tak hrají,“ odvětila žena a kvapně odvedla dcerku k mravně vyhlížejícím slonům. Syn si odfrknul, zakroutil hlavou a moudře pravil: „Ta paní asi neví, jak se dělají malý želvy…“
Při jedné cestě autobusem mi můj roztomilý chlapeček sdělil, že kamarád má doma nově narozeného bratříčka. „A co ty? Chtěl bys taky mladšího sourozence?“ zeptala jsem se zvědavě. „Kluka bych chtěl, ale holku ne. Určitě bych z ní zešílel. Ve školce je máme, a to mi stačí,“ odpověděl syn. „Sama jsi říkala, že riskovat se nemá. Takže žádný mimino!“
Brzy nato došlo k dalšímu trapasu. Jen na malou chvíli jsem nechala syna samotného v čekárně gynekologie. Když jsem vyšla z ordinace, držel v ruce leták s obrázkovým návodem k samovyšetření ňader. „Myslím, že je zdravé ošahávat si prsa,“ pronesl důrazně. „Ale ty nejsi dost pečlivá, takže by to měl dělat raději tatínek.“ Všechny přítomné těhotné ženy v ten moment málem předčasně porodily.
Největším šokem si ovšem prošla babička, když se nabídla, že vezme vnoučka do cukrárny a postará se o něj i přes noc. „Copak asi zrovna dělají vaši?“ nahlas zapřemýšlela nad zákuskem. „Mimino. A ty je v tom, babi, ještě podporuješ!“ odpověděl syn vyčítavým hlasem. Babička jen zalapala po dechu a pro obalení nervů si objednala další větrník.
Všechny děti jednou vyrostou a momenty, kdy bychom se nejraději propadli do země, se stanou jen součástí našich vzpomínek. Když se za nimi zpětně ohlížím, říkám si, že vůbec nebyly tak hrozné a klidně jich mohlo být i víc.