Článek
Je páteční odpoledne. Na autobusovém nádraží povykuje hlouček rozjařených puberťáků, kteří se křečovitě snaží jeden před druhým blýsknout. Jde o klasický slovní souboj plný břitkých vtipů a nevázaného veselí. Můj přítel Petr stojící opodál kluky nijak nesoudí. Dokonce mu hlavou poletují omšelé vzpomínky na časy, kdy on sám podobné okamžiky prožíval.
„Jde sem tvůj brácha,“ kývne bradou jeden z chlapců směrem k prvňákovi s obří zelenou aktovkou. „Ani mi tu krysu nepřipomínej,“ odplivne si vytáhlý frajírek. Aby partě objasnil svůj náhlý odpor k sourozenci, chraplavým hlasem vypráví:„Naprášil našim, že jsem byl v sobotu večer na chvíli venku. Táta mě seřval jako psa a máma mě přinutila uklidit sklep.” „Je vostrá, co?“ usoudí kamarád. „Jo. Ale to já jsem taky! Pomstím se už dneska. Udělám tomu malým práskačovi předčasnýho Mikuláše. Strčím ho v pytli do sklepa. Ať ví, jaký to je!“ „Myslíš, že je to dobrej nápad?“ rozumuje jeden z chlapců. „To si piš,“ procedí mezi zuby velký bratr. „Ten skrček se totiž bojí bubáků!“
Petr není z lidí, kteří zasahují do cizích záležitostí s touhou moralizovat. Tohle však byla silná káva i na něj. Aniž by dlouho přemýšlel, rozhodl se malého školáka před chystaným hororovým zážitkem ochránit. S bubáky ve sklepě měl totiž vlastní bohaté zkušenosti. Strašili ho celé dětství a odstěhovali se až někdy kolem jeho čtrnáctých narozenin. Zůstal po nich jen mrazivý stín.
S partou za zády je každý na koni, proto si kamarád počkal na okamžik, kdy se skupinka rozejde a náš drsňák s ním zůstane na zastávce sám. Jeho projev byl krátký, ale úderný. „Hele chlape, myslím, že bys bráchu neměl takhle trestat,“ řekl klukovi, jehož od vidění dobře znal. „Je to bonzák,“ ušklíbnul se výrostek a okamžitě sjel bratra nenávistným pohledem. Ten celou dobu nejistě přešlapoval v bezpečné vzdálenosti pod opadaným kaštanem.
„Kdysi mě kluci taky zavřeli do sklepa. Už si nepamatuju, co jsem jim provedl, ale můžu ti říct, že jsem se tam tenkrát strachy pozvracel,“ pokračoval Petr. Kluk si úkosem změřil drobnou postavičku se zelenou aktovkou. Potom téměř neslyšně utrousil:„Tak dobře. Ale dostane drsnou přednášku o krysáctví. To je, myslím, fér.” „Jo, to je fér,“ přikývnul Petr. „Ale ber to tak, že je ještě malej.“ „Hmm,“ vydechnul kluk a s pohledem upřeným do země kopnul do kamínku. Potom se otočil a přes rameno houknul na bratra:„Dělej, už nám to pojede!”
„To je zajímavé, že s dětmi se vždycky nějak domluvíš, ale s dospělými už to nejde. Jakoby ztratili schopnost zpochybnit své názory.“ Petrova žena, která mi tento příběh vyprávěla, jedním rázem shrnula všechny pocity, které se v souvislosti s ním ve mně nahromadily. Představila jsem si ty špunty, kteří za pár dní se souhlasem rodičů skončí u čerta v pytli a bylo mi smutno.
My dospělí míváme často tvrdé hlavy a ustálené názory. Zkusme o nich trochu zapochybovat. Vzpomeňme si na všechny ty bubáky a čerty, jimiž nás kdysi strašili a vpusťme do svých životů dávku opravdového citu. Určitě to v budoucnu oceníme. I naše děti budou mnohem šťastnější.
