Článek
A protože podobné příběhy se odehrávají zpravidla hlavně v romantických filmech a románech pro ženy, nastává zklamání a vystřízlivění. Jen si položte otázku, kolik znáte kolem sebe opravdu šťastných a harmonických párů. Asi se nepletu, když řeknu, že vám bohatě postačí prsty na jedné ruce.
Já od těch, do nichž jsem se během svého života zakoukala, žádné zázraky nežádala a díky tomu dodnes se všemi vycházím víc než dobře, i když se naše cesty třeba rozešly. Vyrůstala jsem totiž se dvěma o dost starším bratry. Oba byli pohlední, dvoumetroví a holkám se líbili. Díky tomu jsem v dětství mívala o dost starší kamarádky, které se mým prostřednictvím chtěly k bratrům přiblížit.
Jeden z bratrů chvíli chodil s naší sousedkou, takže jsem jejich lásku měla neustále na očích. Jednou brácha odpoledne zůstal doma, což bylo nezvyklé, protože obvykle trávil čas s ní. Byl celý natěšený, přinesl si časopis, myslím, že se jmenoval Amatérské rádio, a nadšeně mi ukazoval nějaká schémata, a že prý mi udělá tranzistorové rádio. Vůbec jsem nechápala, oč jde, protože jsem znala jenom rozhlas po drátě, pamětníci vědí, ale těšila jsem se. Já se vůbec vždycky ráda těšila a drží mě to dodnes.
Bylo to super odpoledne, byli jsme s bráchou doma sami, on uvařil buřtguláš a u toho mi dělal to rádio. Druhý den, když jsem šla ze školy, otevřely se dveře od sousedů a bratrova dívka se celá ustaraná ptala, jestli si brácha něco neudělal.
„A co by si měl udělat?“ nechápala jsem.
„Víš, my se ošklivě pohádali, a on byl tak zdrcený, že jsem se bála, aby třeba nespáchal sebevraždu.“
Večer jsem se bráchy na tu sebevraždu ptala, ale on tomu nevěnoval ani slovo. Tehdy jsem o této celkem nedramatické epizodě moc nepřemýšlela, ale utkvěla mi někde v mozkovém zákoutí a vyplula odtud pokaždé, když jsem chtěla pochopit nějakého muže. Okamžitě jsem to vzdala, protože vím, že oni sice nás ženy potřebují, a to z mnoha důvodů, ale výlety na planetu námi neobydlenou prostě potřebují.
Nedávno jsem byla na besedě s herci Vaškem Koptou a jeho manželkou Simonou Vrbickou. Jsou spolu už víc jak čtyřicet let, a kdybych počítala ony zmíněné šťastné páry, ty dva bych mezi ně zařadila. Jsou v pohodě a určitě se mají rádi. A já vím, proč tomu tak je. Ten večer Vašek dostal od jednoho z účastníků besedy autobusáckou uniformu, čepici, brašnu a také odznaky pro řidiče, kteří ujedou milióny kilometrů bez nehod. Byl z těch darů dojatý a Simona mu to dojetí přála. Nevstupovala do toho, neměla žádné poznámky, docela jednoduše se s ním radovala. Asi hodně lidí ví, že Vašek je od dětství autobusy fascinován, a ona mu tu lásku dopřává.
A to je to, po čem muži touží. Po takových chápajících Simonách, které nechtějí druhého předělávat a dopřejí mu jeho svět. A mimochodem, to rádio mi tenkrát brácha opravdu udělal.
