Článek
Mrzí mě, když o něm někdo mluví jako o zkrachovalém producentovi. Jasně, neměl jen úspěchy, ale kéž by i jeho kritici po sobě zanechali stejnou stopu. Osud mu vyměřil jen čtyřiapadesát let, ale naplnil je vrchovatě. Například deset let závodně tancoval a než ho přijali na DAMU, tak účinkoval v baletních představeních, hrál v padesáti filmech, sedm jich produkoval, vystupoval v dokumentech, televizních pořadech, jezdil na besedy, daboval, jeho hlasem mluví například Jean-Claude Van Damme.
Tak proč ta nálepka zkrachovalého producenta? Jen jeden jediný film se mu vymkl z rukou, a vůbec to nebyl špatný film, naopak byl krásný, jen lidí nechodili do kina a on si vzal po odstoupení jednoho sponzora půjčku, kterou nezvládl splatit.
Teď by měl kulaté narozeniny. Dovedu si představit, jaký by zorganizoval mejdan, kdyby tady s námi ještě byl. Jestli totiž někdo uměl slavit, jestli se někdo uměl radovat a dělat naše životy veselejšími, příjemnějšími a krásnějšími, pak to byl právě on. Bezvadný kluk z Českých Budějovic.
Poznala jsem ho v dávných osmdesátých letech minulého století, když jsem coby redaktorka ženského listu dorazila na absolventské představení pražské DAMU, které se jmenovalo Goldoniáda. Jirka tam exceloval a byl naprosto okouzlující. Už při našem prvním rozhovoru, o který jsem ho tenkrát požádala, jsem se o něm dozvěděla to nejpodstatnější. Že miluje svoji rodinu, že miluje řeku Malši, na jejímž břehu vyrůstal, že miluje život a chce každý den zažít něco skvělého. A hlavně nečeká, až mu to někdo zařídí, on si tu zábavu dovedl obstarat sám. A nejen pro sebe.
Tenkrát jsme také zjistili, že jsme se oba narodili ve znamení Střelce a navíc jsme oba podle čínského horoskopu Draci, já ovšem byla, a jsem stále, o dvanáct let starší. Nicméně se z nás stali kamarádi a od toho roku jsme společně slavili každé narozeniny. Ale nejenom my dva, Jirka zval řadu dalších Střelců a škoda, že to tehdy nikdo nenatáčel. To by dnešní junioři zírali, jaké my mívali mejdany.
Když odešel, tak jsme se na jeho výročí my opuštění Střelci setkali už jenom jednou. Nemáme jeho nekonečnou náruč, do které se nás tolik vešlo. Netroufneme si rezervovat celou hospodu, loď nebo kemp a sezvat tam všechny blízké. Ani jich tolik, co měl on, nemáme. Ale pořád s láskou vzpomínáme. Tehdy v tom jeho problematickém období jsme spolu sepsali knížku a já miluji slova, která napsal úvodem. Přečtěte si je, přesně ho vystihují:
Ničeho nelituji, říkám trochu pateticky, ale upřímně. Všechno jsem dělal a stále dělám na plný pecky, jsem buď černej nebo bílej, nesnáším totiž šedivou a odjakživa se vyhýbám klidným vodám. Když miluji, tak je to také naplno. Když se pustím do jídla, naložím si vrchovatě. Když se rozhodnu zhubnout, tak naopak nejím nic. A když se pustím do psaní, tak je to rovnou vlastní krví…
