Článek
V podstatě už autem nejezdím, protože při každém výjezdu si způsobím trauma s pozdějším hledáním místa pro zaparkování. Naučila jsem se s tím žít, poslouchám při projíždění přeplněnými ulicemi rádio, nikdy nevyrazím bez jídla a pití, mám v autě bonbony, čokoládu a samozřejmě mobil. Nenudím se.
Včera jsem ale prozřela a řekla si, že zbytek svého života takhle trávit nechci a rozhodla se, že auto prodám. Stejně je mi k ničemu, protože než bych opustila dobré parkovací místo, tak radši jedu městskou hromadnou dopravou nebo si objednám taxi. A když se mi asi po hodině konečně podařilo zaparkovat, samozřejmě daleko od mého bydliště, letěla jsem domů, tam se vrhla k počítači a našla firmu, která na svých stránkách tvrdí, že si s prodejem či koupí auta poradí ze všech nejlépe. Nepochybovala jsem o tom, ostatně už kdysi před lety jsem jí rovněž prodávala auto a nezanechalo to ve mně žádnou negativní vzpomínku. Vím, že si pro mé auto i přijeli a rovnou mi vyplatili peníze.
Tentokrát to bylo složitější, nejdřív jsem musela vyplnit dotazník, kde po mně žádali údaje o vozu, takže jsem nejdřív hledala technický průkaz a poté běžela ven, abych se podívala, kolik mám najeto kilometrů. Nakonec jsem vybrala čas, kdy mi mají druhý den zavolat.
Zavolali. Respektive, představila se mi virtuální asistentka, která mi kladla dotazy. Jelikož už jsem stejné údaje den předem uvedla do formuláře, věděla jsem, v kterém roce byl můj vůz vyroben, jaké používá palivo, jakou má převodovku a podobně. Jelikož jsem si byla vědoma, že mluvím s počítačem, odpovídala jsem stručně a jasně, bez zbytečných slov. Jen otázka ceny mě zarazila, nenapadlo mě podívat se předem, za kolik se ojeté vozy dnes prodávají, jen jsem tušila, za kolik jsem ho kdysi koupila. Ale to virtuální asistentku neuspokojilo a dotaz mi kladla stále dokola. Jednou jsem řekla, že nevím, podruhé, že to nechám na nich, potřetí, že se domluvíme na místě. Pořád nebyla spokojená, tak jsem to vzdala a hovor ukončila.
Naštvaná jsem si našla stránky konkurenční firmy a zjistila, že tam po mně chtějí jenom telefonní číslo s tím, že mi zavolají. A zavolali, dokonce rychleji, než jsem čekala. A stal se zázrak. Skoro bych řekla vánoční zázrak. Mluvil se mnou živý člověk! Byla jsem z toho v takové euforii, že jsem se mu začala svěřovat skoro jako psychoterapeutovi. Sdělila jsem mu, že jsem stará, a že už brzy umřu, takže chci jenom auto prodat a jiné už nechci, protože se to nevyplatí. A že jsem si nechala operovat oči a od té doby dost často slzím…
Živý člověk na druhém konci spojení mě utěšoval, že to se mnou ještě nebude tak zlé, že mám navíc mladý hlas, takže by mi ty roky, co jsem uvedla, nikdy nehádal. Nakonec jsme se na všem domluvili, a když i od toho živého milého lidského tvora zazněl dotaz, jakou cenu bych si přestavovala, řekla jsem mu stejně jako virtuální asistentce, že nevím. „Jasně, domluvíme se a moc se na vás těším,“ řekl mi ten živý hlas, mně vytryskly slzy dojetí a začala jsem se těšit také. Skoro víc než na dárky pod stromečkem.
