Článek
Život seniorů v zařízeních, které se honosí názvem „Domov“, se v mnoha případech smrskne na postel a její nejbližší okolí. Čas plyne pomalu. Odehrává se podle přesně připraveného schématu, kdy jediným povyražením je koupel jednou týdně. A mnohdy se stane spíš noční můrou.
Trochu štěstí zůstalo těm, kteří se ještě mohou hýbat, tedy se mohou zúčastnit hromadně organizované zábavy, na kterou se velmi často dostaví nějaký lokální politik, aby potom zasypal své sociální sítě fotkami se šťastně se usmívajícími babičkami a dědečky, kterým předal kytičku nebo nějakou jinou drobnost. Ti, kteří se nedostanou sami z postele, zůstávají v posteli. A čas kolem nich pomalu odtikává od jídla k jídlu, od výměny inkontinenční pomůcek k výměně další, u televize, pokud ji ještě slyší a vidí.
Čas od času se pokojem prožene jako uragán pečovatelka, která má samozřejmě strašně moc práce, takže jí nezbývá čas, aby se zastavila a poptala, jak se dneska daří.
Kdybych to na vlastní oči neviděla, měla bych vypravěče něčeho takového za úplného blázna, protože ve 21. století tohle přece nemůže být možné. Je, je to možné.
- Nebav se s ní, nemáme čas
- Jak jim podáš prst, vezmou ti ruku, já je znám.
- Tys jí dala kafe ze svýho? Ať jí přinese rodina!
A mohla bych pokračovat dál a dál.
A cože tak důležitého je na práci, když všichni v řádném čase zhltli oběd, jsou přebalení? No - kávička a cigárko, přece! Dá rozum.
Stěžovat si nikdo nebude. Proč? Je to jednoduché. Mohlo by totiž nastat ono Nerudovské „Kam s ním?“ Místa v domovech nejsou. A opustit jeden znamená, že do dalšího se těžko dostanete.
Osobně nemám ráda věty typu: Když se jim to nelíbí, můžou si vzít babičku domů.
V mnoha případech totiž nemůžou. Mnoho těch lidí již trpí nějakou zmateností, nějakou formou demence a nechat je bez dozoru opravdu nejde. V lepším případě vám pokálí celý byt, v horším pustí plyn. Nemůžou za to, nevědí to. A když má rodina na krku dvě děti a hypotéku, těžko si může dovolit nechat jeden příjem ležet ladem a a řešit to z příspěvku na péči, jehož vyřízení trvá i půl roku. Ta rodina musí z něčeho žít.
Osobně nikoho neodsuzuji za to, že nezvládá péči doma, ale volí tuto formu. Jsme ve 21. století a předpokládáme, že podle toho ta péče bude vypadat.
A potom pohlédneme pravdě do tváře a zjistíme, že za zdmi domovů se mnohde zastavil čas. A vůbec to nespraví nové barevné stěny, mnoho kompenzačních pomůcek a název „Domov“. Ten domov by těm starým, unaveným lidem měl vytvářet personál. A stravou v přesně určených časech, koupelí jednou týdně a větou: Ježíši, vona zase s**e, to fakt nepůjde.
