Článek
Rozhodně nechci vyvolat jakékoli nedorozumění a tím méně pobouření. Ani se plést do politiky. Nicméně zde vidím několik zajímavých souvislostí, o nichž bych se rád zmínil. Věřím, že se pro leckoho se jako součást rozšíření obzorů mohou stát užitečnými. Dopředu upozorním, že nebude řeč o fotbale…
K lepšímu pochopení se nám bude hodit znalost, jakou pozici mají Turkové jako příslušníci známého velkého státu, který se prostřednictvím svého dlouho sloužícího prezidenta poměrně silně angažuje v evropské a taktéž světové politice. Nemusíme mít znalosti elitních politických analytiků, ale již pouhý základ se nám hodí. Kdo vlastní více podkladů, bude vědět, že velmi početná skupina tureckých občanů se usídlila poblíž naší země, přímo v Německu. Početní údaje a odhady se mezi sebou liší, ale klidně je možné a správné uvažovat v jednotkách milionů. Přesný údaj není ale zásadním problémem. Já mám na mysli jejich postavení v hostitelské zemi. Jak jsem se vícekrát dozvěděl z oficiálních médií, není úplně snadné a jednoznačné. Kdybych ho měl stručně vyjádřit, pak by znělo - nejsou vnímáni jako úplně první kategorie obyvatel. Oficiálně nikdo asi nic neřekne a nedá najevo. Nicméně v hlavě domorodce onen koncept a stereotyp je. A samozřejmě působí.
Určitě je na místě ocenění jejich pracovního působení, zejména starší generace. U druhé a třetí po příchodu pra/rodičů již tak jasně kladně nevyznívá. Leckdy spíše naopak. Záleží, jestli se mladí drží původní rodiny a jejích tradic a zvyklostí, nebo zda podléhají tzv. svodům moderního světa, konkrétně nabídce moderních informačních a komunikačních technologií a tzv. současnému stylu života, který jistě nemusím popisovat. Nepasuji se za hlubokého znalce, ale uvedu, že silnou roli zde sehrává více faktorů, jmenovitě že se lidé příliš poddávají obecným názorovým stereotypům. A neměli bychom zapomenout na působení psychologických mechanismů a zákonů. Vše se promítá do jednotlivých procesů, které se týkají domorodých občanů i přistěhovalců, z nichž část by tak již asi neměla být nazývána, neboť se narodili v SRN. Člověk by očekával, že budou ve zvýšené míře toužit po domovině. Jenže se tu ukazuje kámen úrazu. Oni nejsou na rodné hroudě / příliš / vítáni. V lepším případě zažívají toleranci. Jejich osobní svízelí je pocit, že nikde nejsou doma, a proto se blíží k pocitům jako frustrace, zklamání, obavy, strach, beznaděj, bezmoc, vyčlenění, vykořenění a jim blízké. Leckdo z nás část z nich zažil ve školní třídě a později v zaměstnání. Většinou ale šlo o mírnější odvar. A navíc neměl vytrvale dlouhého působení.
Nyní zbývá osvětlit, jak turecká anabáze souvisí s ukrajinskými občany. Analogie je poměrně jednoduchá a vyplývá - bez překvapení - opět z psychologických mechanismů. Měl jsem možnost se v poslední době sejít s několika tamními občany. Uvědomuji si, že kráčí o vzorek, který nesnese přísná odborná kritéria, přesto by jejich názor neměl zapadnout. Podstatou je, že se po válce, pokud skončí, nemají kam vrátit. Každým dalším týdnem a měsícem a každou novou válečnou událostí se ručičky posunují a misky vah převažují.
Je k pochopení, že je-li agresorem vybombardováno místo bydliště a nadešel stav po usmrcení zbývajících rodinných příslušníků, zdá se konstelace jasná. Nejde však o úplnou informaci. Její součástí je, že v případě návratu budou konfrontováni se stanoviskem - „kde jste vy byli, když tady byla válka a my jsme tu trpěli, snažili se, bránili, obětovali se, nastavovali krk, žili často o hladu, bez elektřiny a bez vody, ve stresu a v nebezpečí smrti?“, „jak nám odpovíte?“, „co tady děláte?“, „co tu chcete dělat?“, „teď je vám naše vlast dobrá?“ atd. I laik pozná, že běží o značně komplikovanou konstelaci. Leckomu nezbyde než zůstat na nové adrese. V řadě případů byla vnímána jako dočasná zastávka, improvizace a pokyn ve smyslu - „musíme čekat, než to tam skončí“. Asi nikdo nepočítal, o jak dlouhou etapu půjde. A navíc zatím nedohlédneme konce.
