Článek
Úvodem
Každý vychovávající rodič byl dítětem, na které působilo chování jeho rodičů již v době, kdy byl u matky v břiše. A poté se den co den, hodinu co hodinu vrývalo do jeho paměti. Nejprve nevědomě, časem vědomě až zcela uvědoměle.
A pokud se později dostal do rodičovské role, toto působení jeho rodičů bylo jeden z prvních způsobů, které aplikoval sám na svém dítěti nebo s ním byl minimálně v interakci. A tak stále dokola.
Dostali jsme se však do doby, kdy si uvědomujeme, že i vlivem událostí minulého století byly předchozí generace vychovávány skutečně příliš přísně a tvrdě. Někteří z nich si řekli, že toto nechtějí předávat svým dětem a vznikl jiný extrém - ohromný vliv benevolence.
Nyní se někteří rodiče snaží hledat jakýsi kompromis, skrze vědomou, respektující výchovu. Velmi často je zaměňována za tu benevolentní, někdy zvanou americkou, ale není to tak.
Mnozí zažili v pubertě myšlenky typu:
„Hlavně ať to nezjistí naši.“
„To se nesmí dozvědět máma.“
„Prosím, hlavně to neříkejte našim.“
Tyto věty pramení ze strachu z rodičů. To je absolutně špatně. Nikdo nechce mít strach z těch nejbližších a nikdo nechce, aby se ho bálo jeho vlastní dítě. A přesně je toto zapříčiněno větami:
„Jestli okamžitě neuklidíš, dostaneš na zadek!“
„Neřvi, nemáš proč!, Chceš dostat přidáno?!“
„To snad nemyslíš vážně! V žádném případě!“
Principem vědomé výchovy a respektujícího přístupu je dobře vychovat své dítě, vést ho k samostatnosti, nastavit hranice, ale bez zlosti, trestu, bití, křiku a dalších ohavností. Láskyplně, tak aby se dítě chovalo správně nikoliv proto, že se bojí reakce, ale proto, že ví co je dobré.
A přirozeně to dá více práce než při každém nezdaru v dítěti vyvolat strach, díky kterému poslechne. Často je tento fakt jádrem dilematu: Jak je možné, že to dnešní maminky nezvládají, když to maminky v minulosti zvládaly?
Ať chcete nebo ne, každé dítě dospěje a bude si toto chování pamatovat, jak s tím naloží je jen na něm.
Každý dělá, jak nejlépe umí
Zkrátka něco se naši rodiče naučili od těch svých, něco předali nám a něco zase my dáme svým dětem. Pokud se nebudeme bavit o týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětech, tak většina rodičů své děti vychovává, jak nejlépe umí. A to je nutné si uvědomit.
Tak jako si uvědomujeme chyby našich rodičů, musíme mít na paměti, že to skutečně dělali tak, jak nejlépe dovedli. A i my se přirozeně snažíme vychovávat naše děti co nejlépe. Avšak věřte, že i oni najdou chyby na nás. Také se jim něco nebude líbit, i když my se snažíme jak můžeme, a stejně se snažili i naši rodiče, a předtím ti jejich.
A je to tak správně, protože díky těmto chybám bychom se nedozvěděli, jak to dělat lépe.
Dnes už víme, že metody typu:
„Nech ho vyřvat a nechovej ho furt nebo si zvykne.“
„Škoda každé rány, která padne vedle.“
„Budeš se učit až zčernáš.“
jsou naprosto chybné.
A máme tu generaci mladistvých a dospělých, kteří si toto uvědomují, mluví otevřeně o svých traumatech, o tom, co se jim nelíbilo a co bylo špatně.
Je ale třeba přidávat na obě strany váhy. Uvědomit si, čeho bylo víc. Co naši rodiče dělali pro nás tak, jak nyní děláme pro své děti.
Pravdou ale je, že se mnohdy za něčím ženeme, jsme ve stresu nebo něco tutláme a neříkáme jen proto, abychom byli pro rodiče dost dobří. Byla by ohromná úleva, kdyby někdy rodič řekl: „Hele si dobrý/dobrý tak, jak si to děláš sám podle sebe a já tě v tom podpořím. Respektuji tě.“
Záleží ale na každé rodině, jak vřele si to dokáže vykomunikovat. Ovšem komunikace je základ, ideálně vzájemné pochopení a uznání. Což ale není někdy vůbec snadné.
Agresivita vs. asertivita
Dítě se nikdy nenarodí zlé, zákeřné, zlobivé nebo dělající naschvály. A pokud máte pocit, že zlobí a vyvádí, věřte, že tomu vždy něco předcházelo. Ty nejmenší to neumí pojmenovat a jak rostou, je na vás, zda je budete učit hovořit o tom co cítí, jak se cítí, co potřebují.
Vztah matky s dítětem je unikát a věřte, že žádné dítě, ať je mu kolik chce, nikdy nebude ošklivě mluvit o své matce pro nic za nic…kdežto ruku na srdce, někdy jsme svědky situací, kdy rodiče o svých dětech a zejména se svými dětmi mluví naprosto otřesně.
Nedávno jsem tu četla článek, ve kterém to bylo dokonale zaznamenáno. A to je problém.
A pokud dítě naučíte agresivní rétorice a hrubým větám, nemůžete se divit, když se vám to vrátí, neboť jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.
Závěrem
Jedno z tajemstvích je láskyplná, upřímná pozornost bez očekávání a nároků - zajímáš mě, protože jsi. Takový/á jaký/á jsi. V každém věku.
Další tajemství je pečovat sám o sebe a o svou kapacitu. Všichni jsme jen lidé, máme skutečně jedny nervy a jednu kapacitu a čas od času je třeba upustit páru. Pokud k tomu nedojde, často nahromaděnou frustraci obracíme proti svým dětem a vylíváme si vztek, i přesto, že nás rozčílilo něco jiného.
Někdy máme tendenci ty, kteří kritizují své rodiče vnímat jako nevděčné, neschopné úcty svých rodičů. Ale vždy to má příčinu a pokud čekáte zázračné polepšení u svého potomka, musíte začít nejprve u sebe, ať chcete nebo ne.