Článek
Pohybuji se v komunitě lidí, kteří díkybohu už většinou přistupují ke svým ratolestem s respektem a úctou. To, co jsem však viděla a slyšela dnes, považuji za tragédii.
Původně to vypadalo na speciální konstelaci a extrémní koncentraci totálně neempatických dospělých, pravděpodobně se sníženou inteligencí (tou emoční tedy rozhodně). Obávám se však, že to byl pouze smutný průřez českou společností.
Bylo několik okamžiků, kdy jsem se hodně držela, abych některým rodičům nešla říct, ať si sakra uvědomí, jak se svými dětmi mluví a jednají.
- Jedna maminka svému synovi řekla během třiceti vteřin: „To nemůžeš, to nedělej, to nezvládneš, nech toho, tam nechoď…“ Tolik NE-něco, že chlapeček se bude brzy bát udělat cokoliv. Pokud mu to maminka a tatínek říkají dostatečně často, je téměř jisté, že s něj vyroste chlapec / muž, který si nikdy nebude připadat dost schopný, šikovný a bude mít tak pevně nastavené mantinely v hlavě, že bude mít problém je překročit a vyzkoušet cokoliv nového nebo udělat něco out-of-the-box. Maminka si asi neuvědomuje, že pouze hodnotí své děti podle svých vlastních nejistot a (ne)schopností.
- Jeden tatínek při odchodu a oblékání svého syna s ním jednal, jako kdyby byl totálně neschopný, protože mu nešel zapnout zip a tak s na*raným tónem řekl: „Ježiši, to se ani neumíš oblíct? Dej to sem...“ Pak s jeho tělíčkem trhal při oblékání tak, že to bolelo i mě. A to nemluvím o ponížení, které musel chlapeček cítit, když mu tohle před všemi řekne ten, kterému nejvíce věří, jeho vzor - táta. Pak jsem si chvíli představovala, jak se asi táta tohoto táty k němu choval, když byl malý. Asi všichni tušíme jak…
A mohla bych pokračovat…
Chovejme se k dětem s úctou a respektem. To, že jsou malé, neznamená, že máme právo s nimi jednat neomaleně. Chtěli byste, aby s vámi v jejich letech dospělí takto zacházeli? Pokud je odpověď NE, je to minimálně k zamyšlení.
To, jakým způsobem k dětem přistupujeme jako rodiče, se propíše do jejich celého života. V dětském věku se vytváří všechny ty „báječné“ vzorce, kterých se v dospělosti často snažíme zbavit pomocí různých terapií. A tak je dobré vědomě pozorovat, co nám vychází z úst a jak často svou vlastní omezenost předáváme svým dětem.
Pokud děti ponižujeme, je velká šance, že to v nich utvoří vzorec, díky němuž si v dospělosti přitáhnou do života partnera, který je bude ponižovat úplně stejně. Budou jako magnet na manipulátory a podobně traumatizované osoby, stejně, jako jsou ony samy traumatizované. To, že se mohou stát obětí šikany nebo sexuálního zneužívání nemluvě.
Nemluvím tady o tom, že nám občas jako dospělým ujedou po náročném dni nervy a řekneme něco, co bychom normálně neřekli. Jsme lidé, ne stroje. A omluvit se dítěti v takovém případě považuji za naprostou samozřejmost.
Mluvím o tom, že jedinou cestou, jak nevytvářet traumatizovanou společnost, je přistupovat k sobě navzájem s úctou a respektem, včetně dětí! Tak, jak bychom si přáli, aby k nám přistupovali ostatní. A je úplně jedno, kolik nám je. To je jediná cesta.
A jsme to právě teď my všichni, kteří to můžeme změnit a začít přistupovat vědomě ke všem bytostem - k sobě, ke svým dětem i všem ostatním.
