Žádný učený rodič z nebe nespadl. Bohužel, extrémů je mnoho

Reaguji na článek, který ve mně vyvolal vzpomínky na podobné chování, které jsem osobně zažila a také jsem si vybavila řadu jiných vzorců výchovy/nevýchovy, které kolem sebe vídávám.

Otázka výchovy je velmi častá a každý má pocit, že k tomu má co říct. A hlavně - že každý má styl výchovy ten nejlepší. Pravdou však je, že my všichni, my rodiče, jsme se nenarodili s vědomostmi a zkušenostmi, jak správně vychovávat děti. Když se nám narodí první potomek, teprve se všechno začínáme učit, odkoukáváme, jak to probíhá v jiných rodinách a hlavně - velmi často opakujeme styl výchovy našich rodičů, nebo naopak přesný opak. To v případě, že sami máme pocit, že na nás rodiče byli třeba příliš přísní a my takoví vůči vlastním dětem být nechceme.

Opakování vzorců z našeho dětství je časté. Řada z nás je přesvědčená, že když z nás vyrostli dobří lidé, byla výchova správná. A protože dřív bývala výchova poměrně rázná a přísná, mnoho lidí tak opakuje výchovné „hlášky“ z dřívějších dob typu „škoda každé rány, která padne vedle“. Tento styl výchovy se ale v dnešní době pomalu posunuje na hranu přijatelnosti, protože je charakteristický i fyzickými tresty. Někteří lidé je stále obhajují, jiní je rázně odmítají.

Je pravdou, že z většiny z nás vyrostli normální lidé bez jakýchkoliv traumat, která by nám způsobila „vařečka nebo pásek“. Když jsme zlobili, dostali jsme na zadek. Když jsme odmlouvali, dostali jsme pohlavek. Pokud je to v rámci nějakých mezí (tzn. ne tak silný pohlavek, že člověk vezme tzv. druhou o zeď), pak nám to nejspíš opravdu neublížilo a někdy to možná předešlo zbytečnému nekonečnému dohadování se. Sama takovou výchovu neodsuzuji, ale zároveň nejsem ani jejím přívržencem. Protože i když z nás vyrostli normální netraumatizovaní lidé, řada senzitivnějších jedinců si vzpomínky na tyto chvíle nese ve svých duších dodnes. A může to formovat jejich chování, jejich vnímání mezilidských vztahů a přenášet se dál na jejich potomky.

Jako příklad bych mohla uvést kamaráda z dětství, který žil ve vedlejším domě. Normální rodina, táta přísný, maminka zase hodnější, trochu takový ten dřívější stereotyp. Táta chtěl, aby z Filipa vyrostl slušný chlap a tak mu většinou nic neodpustil a vždy to komentoval slovy, že kdyby jeho nechali rodiče růst jak dříví v lese, nic dobrého by z něj nevyrostlo. A že to dělá pro jeho dobro. Nemůžu takhle zpětně tvrdit, že by byl až nemístně přísný a tvrdý, Filip taky neměl svatozář. Teď zpětně chápu i argument jeho otce, že je potřeba, aby se naučil poslouchat na slovo a když něco táta řekne, tak on okamžitě poslechne. Dnes by moderní rodič řekl, že děti nejsou od toho, aby nás slepě poslouchaly, ale abychom byli partnery. Jenže dříve (a troufám si tvrdit, že i dnes) na děti číhalo dost nebezpečí a jen rychlé uposlechnutí rodiče mohlo zajistit jeho bezpečnost. Protože děti si nemusí všimnout, že se něco děje, že se blíží auto, něco padá, něco hrozí… Rychlé uposlechnutí rodiče mohlo být otázkou života a smrti.

Je však k diskusi, jestli taková poslušnost má mít základy v přísné výchově, nebo spíše ve vytvoření takové důvěry, že když dítě uslyší, že má něco okamžitě udělat, tak to udělá proto, že ví, že rodič si jen tak něco nevymýšlí.

Filip je dnes normální chlap, ale kvůli své citlivější povaze si některé momenty z výchovy pamatuje dodnes a když se dostane do situace, která je svým způsobem podobná tehdejší, pociťuje jistou úzkost. Sám ví, že je to nesmysl, že dnes si žije svůj život sám a může dělat, co uzná za vhodné, ale vzpomínky se mu vždy objeví a znejistí ho.

Druhá věc, která ho formovala, a myslím si, že také ne zrovna k dobrému, je přístup jeho táty, když spolu něco dělali, nebo když dělal Filip něco sám. Táta byl perfekcionista a očekával skvělé výsledky i od Filipa. Častokrát jsem slyšela věty typu:

Hodinového manžela, který spraví kdeco, by asi Filip dělat nemohl, ale jinak je průměrně zručný a spoustu věcí zvládne udělat sám. A kdyby měl od koho odkoukat, jak dělat další věci, věřím, že by je zvládnul také. Jenže se toho podvědomě bojí. Nerad dělá něco v přítomnosti ostatních, protože se dodnes podvědomě bojí, že se mu vysmějí, že to neumí. A to je podle mě také následek výchovy.

Mít to jeho otci za zlé? Těžko. Vychovával tak nejlépe, jak dovedl. Sám byl nejspíš vychováván stejným způsobem. Sám se musel učit, jak vychovávat. A tak bychom se mohli generačně vracet až kamsi, protože i naši rodiče byli formováni svými rodiči a ti zase svými…

Přesto si myslím, že dnes už máme tolik informací a možností, že bychom měli být schopni posoudit, v jakých mantinelech výchovy bychom se měli pohybovat, abychom dítě zbytečně nesráželi.

Opakem přísnější výchovy je zase dnešní trend nevýchovy. Rodič nechává dítě dělat cokoliv, nijak ho nesměruje, nenapomene, nevytyčí mu hranice. Často některé maminky (ty vídám častěji, ale najdou se i otcové) pomalu dělají, jako když to dítě není jejich. Děti mají pocit, že jsou středobodem veškerého dění a podobné chování jako od rodičů očekávají i od ostatních lidí kolem. Jejich chování, zejména v obchodech nebo restauracích, je někdy natolik za hranou, že by si pár výchovných zasloužili právě jejich rodiče. Je tento styl reakcí na dřívější tvrdou výchovu a je to opačný extrém?

Jako příklad mohu uvést maminku se synkem, které jsem nedávno viděla v jednom obchodě s oděvy, kde byly i jezdicí schody do patra, eskalátory. Chlapečka bavilo po těch schodech lítat, zatímco maminka nedbala jeho chování a prohlížela si nejnovější módní kousky. Když prodavačka jemně chlapce upozornila, že na ty schody nemůže takhle běhat sám bez maminky, že by se mu mohlo něco stát, matka se na prodavačku zamračila a nuceně zavolala na synka, ať toho nechá. Samozřejmě nenechal a maminka si ho zase přestala všímat. Prodavačka šla tentokrát za maminkou a opět ji slušně upozornila, že by tam neměl běhat, že se může stát, že spadne. Na mamince bylo vidět, jak ji obtěžuje, že jí někdo říká, že by měla nějak omezovat své dítě a bránit mu v tom, co ho baví. Vždyť koneckonců ona má díky tomu klid na to, čemu se chce sama věnovat.

Jak to skončilo? Dítě ještě nějakou chvíli lítalo po schodech. Pak se maminka rozhodla, že přejde do jiné části obchodu a na dítě zavolala, že odchází jinam. Děcko se otočilo na schodech a rozeběhlo se směrem dolů, proti směru jízdy. Samozřejmě spadlo, obě kolena rozedřená do krve, ruce rozedřené a naražené. Mělo neuvěřitelné štěstí, že si při pádu nerozbilo hlavu. A matka? Začala ječet na nebohé dítě, hysterická ho sbalila a vypadla z obchodu.

Možná se jednoho dne přesuneme od přelétání od extrému k extrému k nějaké rozumné střední cestě. Kdy nebudeme děti drtit tvrdou a přísnou výchovou, ale zároveň je nebudeme nechávat růst jako dříví v lese. Budeme se snažit být jejich vzorem, který jim bude ukazovat, jak se chovat vůči svému okolí, co je a co už není přijatelné. To považuji za ideál, ale není snadné ho dosáhnout, spíše se můžeme snažit se jen co nejvíce přiblížit. Ale to musíme zapracovat nejdříve na sobě.