Článek
Děti dnes dokážou překvapit a bohužel to není vždy v dobrém slova smyslu.
Na třídní schůzce se řešila druhačka, která do školy přinesla elektronickou cigaretu a ostatní děti nutila, aby si daly taky. Osmiletá holka. Nechápu. Ano, v době, kdy spousta lidí kouří, není asi s podivem, že si dítě donese do školy cigaretu. Jeho rodiče, příbuzní nebo lidé z nejbližšího okolí často kouří kdykoliv a kdekoliv bez ohledu na děti, kterým tak jdou „dobrým“ příkladem. A děti je úspěšně napodobují. Fascinoval mě učitel, který si pravidelně zapaloval před školou. Kouření se tak stává pro děti úplně normální, vlastně je součástí běžného života. Dřív bylo normální nekouřit, teď mi přijde, že to je přesně naopak. Když jsem předloni řešila ve škole, že spousta dětí před budovou školy kouří a že cigarety nabízejí i ostatním dětem, nic se nedělo. Hloučky jedenáctiletých u školy kouřily dál. Jasně, když to dělá učitel, tak vlastně tím děti učí, že na tom není nic špatného. Tak čemu se divím.
Pamatuji se před pár lety na jednu situaci. Chlapec, asi tak sedmiletý, kopal jako nějaký chuligán velmi intenzivně do dřevěného plotu kolem pískoviště. Čekala jsem, že se plot každou chvíli rozpadne, protože kopance byly stále silnější. Jeho agresivitu, s jakou do plotu kopal, jsem absolutně nechápala. Jak si normálně snažím cizích dětí nevšímat, od toho jsou jejich rodiče, aby je na nevhodné chování upozornili, tak už jsem to po pár minutách nevydržela a zakřičela jsem na něj, co to dělá a co by na to řekla jeho máma. Klučina se podíval doleva, kde máma, kterou jsem do té doby nezaregistrovala, seděla před domem na lavičce a reagovala slovy: „Ondrášku, nedělej to“. Téměř ho o to prosila.
Vytřeštila jsem oči, to je jako všechno, co mu řekne? Pro mě něco neuvěřitelného. Nechápala jsem, že mu to řekla až po mém upozornění a ještě prosebným hlasem, jako když prosíme dítě, aby ještě jednu tu lžíci polévky snědlo. Časem plot odstranili, protože jeho pravidelné opravování nikam nevedlo. O pár let později napadl Ondrášek s dalšími kamarády před několika svědky starší dceru. Ta s pláčem doběhla a dlouho nechtěla chodit sama ven. Máma útočníka odmítala uvěřit, že její „Ondrášek“ malou fyzicky napadl, i když nezúčastněné děti to potvrzovaly. Nebudu posuzovat chování matky, která není schopná adekvátně reagovat na nevhodné chování svého dítěte. Přisuzuji však takové chování příliš volné výchově, která je v dnešní době moderní a asi ještě dlouho bude, ale jak nakonec tyto děti budou fungovat v běžném životě si raději ani nechci domýšlet.
Také šikana ve školách je jev, který se rozjel ve velkém a může skončit až smrtí. Ať už se jedná o šikanu verbální, fyzickou nebo psychickou každá z nich více či méně dítěti ublíží a ne jenom těm. V bývalé škole jsem šikanu řešila od začátku školního roku. Otec kluka, který šikanoval, nebyl schopen uvěřit, čeho všeho je jeho syn schopen. V tomto případě se jednalo o velmi sprosté vulgarismy i hajlování. Na policii, kde se šikana, podložená printscreeny konverzace řešila, jeho otec argumentoval tím, že vůbec nechápe, jak to mohl jeho syn dělat, když chodí do kostela.
Ve třídě šikanovali i učitelku angličtiny. Nevím, kolikrát se stalo, že učitelka skončila v slzách, raději si to nechci ani domýšlet, ale minimálně jednou to bylo. Šikanu jsme řešily s malou, i když chodila do 2. třídy. Člověk by nevěřil, co si druhačky mohou vymyslet (více v mém vyprávění Šikana ve škole). Tehdy jsem šikanu zveřejnila na facebooku a matky holek, které malou šikanovaly, si mohly přečíst, co si o jejich dětech myslí ostatní. Zároveň mi tehdy spousta rodičů napsala, že i jejich děti šikanu zažívají nebo zažily a některé ty příběhy byly neuvěřitelné.
Agresivita, vulgarita, šikana a další jevy jsou v každém případě něco, co se v naší společnosti nebezpečně šíří a nesouvisí pouze s dětmi, ale celkově s mentalitou dnešní společnosti, kdy je neustále posouvána hranice mezi tím, co je ještě normální a co už není.
