Článek
Když jsem nastoupila do své první práce, bylo to velmi náročné. Dojížděla jsem asi 50 kilometrů každý den a cesta do práce a zpět mi zabrala několik hodin. Ráno jsem vstávala v pět a večer se většinou vracela kolem sedmé večer. Dojíždění vlakem s jedním přestupem se postupně ukázalo jako velmi problematické. Neustálé výluky a zpoždění byly časté a čím dál víc mi ukrajovaly i z toho mála času, který mi zbýval na děti. Mladší dítě v době, kdy jsem nastoupila do práce, mělo 3 roky a starší 6 let. Ale práci jsem potřebovala, a tak jsem byla ráda, že jsem ji konečně našla a budeme se mít líp.
Asi po roce a půl dojíždění jsem začala řešit šikanu starší dcery ve škole. Psala jsem o tom v jednom z prvních článků. Byla jsem kvůli tomu tehdy psychicky úplně na dně a cítila jsem, že potřebuji trávit víc času s dětmi než cestami z práce a do práce. Po konzultaci s právničkou a kolegy ve firmě jsem se rozhodla zeptat nadřízeného na možnost home office. Nikdo na naší pobočce home office neměl, ale na jiných pobočkách pár lidí ano. Reakce z jeho strany byla kupodivu velmi kladná. Jako tahoun celého týmu s nejlepšími výsledky jsem mu přislíbila, že v práci nepolevím a budu i nadále pracovat jako doposud. Na schválení žádosti jsem čekala asi 3 měsíce, protože žádost putovala až k nejvyššímu vedení. Poté mi ajťák předal firemní notebook a já mohla začít pracovat z domu. Netušila jsem, že je to začátek konce a nad hlavou mi visí Damoklův meč.
Každé úterý a každý pátek jsem tak mohla trávit doma. Postupem doby, jak se novina o mém home office roznesla, začali lidé ve firmě závidět. Nejvíc ti, kteří bydleli jen pár minut pěšky od firmy. Jedna kolegyně mně navíc začala vyvolávat, aby zjistila, jestli jsem opravdu doma u počítače a požadovala informace, které si mohla velmi jednoduše zjistit sama. Poslouchala jsem hloupé narážky a cítila tu všudypřítomnou závist. Nikdy bych nevěřila, co home office způsobí. Pracovala jsem ještě víc než dříve a výsledky jsem tak stále měla nejlepší. Práci jsem měla na dobu určitou a čím víc se blížil její konec, tím větší strach jsem měla, že mi smlouvu neprodlouží a já přijdu o práci. Už jsem měla vyhlédnutý byt, kam bychom se s dětmi přestěhovaly, abych nemusela dojíždět, starší dcera se přihlásila k přijímacím zkouškám na tamní gymnázium, vše jsem měla naplánované. Ve firmě se ale změnilo vedení, které mému home office nebylo nakloněno. Cítila jsem, že se se mnou dál nepočítá, i když náplň mojí práce bude nadále aktuální a místo bude muset být někým obsazeno.
Dopadlo to nakonec přesně tak, jak jsem čekala. V práci mi už smlouvu neprodloužili a místo dali kolegyni. Ztrátu práce i dvou nejbližších kolegyň, o které jsem přišla, jsem obrečela, ale do konce života to budu pociťovat jako velkou křivdu. Teď už pracuji jen do výše své výplaty a pracovní rekordy na úkor rodiny a volného času netrhám, protože vím, že to stejně nikdo neocení.
