Článek
Jedná se o událost, kdy se Vám duchovní mistr (v tomto případě to byl Paramahamsa Vishwananda) zadívá do očí, aby uviděl Vaši duši a krásu, kterou v sobě máte, a vy jste tak měli možnost ji také uvidět.
Nikdy před tím jsem se podobné události neúčastnila, a tak mě zajímalo, jaké to bude. Možná i kvůli mé vlastní jógové praxi. „Masové“ akce nevyhledávám, protože mi v té přehršli energie není většinou moc dobře. Tentokrát však zvědavost vyhrála a já se ocitla mezi několika stovkami lidí v jednom sále. Jistě tomu pomohl i fakt, že s veřejnými promluvami Paramahamsi Vishwanandy souzním (kauzy, které jsem o něm vygooglovala teď nechám stranou).
Ale zpátky k Daršanu - byl to zajímavý a vcelku silný zážitek, který mi přinesl i jedno důležité uvědomění. Často hledáme různé guru, osvícené učitele a mistry, kteří nás povedou, snad i zachrání, ke kterým můžeme vzhlížet a uctívat je. A zapomínáme, že ve skutečnosti máme vše uvnitř sebe. Veškerou moudrost, lásku a Božství. To vše je v každém z nás. Jen na to zapomínáme.
Během zpívání manter jsem na chvíli otevřela oči a pozorovala lidi kolem sebe. Na některých byla vidět ta bezmezná oddanost tomuto konkrétnímu duchovnímu mistrovi. Vnímala jsem jejich pohled, ze kterého bylo cítit, že ho uctívají téměř jako svého Boha a následují každý jeho krok. Rozhodně to nechci nijak hodnotit, protože pokud to tak někdo cítí, jistě je to v pořádku.
Nicméně, já to mám jinak – nemám potřebu následovat kohokoliv a uklánět se před ním víc než před jakoukoliv jinou bytostí. Nemám potřebu mu líbat nohy a snižovat se před kýmkoliv, ať už je sebe-duchovnější a moudřejší, protože ani já bych nechtěla, aby se kdokoliv snižoval přede mnou.
Možná, že to největší duchovno je v uvědomění si, že jsme si všichni rovni. Nikdo není víc, nikdo míň. Ve výsledku jsme totiž všichni jedno a vycházíme z jednoho zdroje.
To neznamená, že nemám respekt k lidem, které vnímám jako inspirativní a moudré. Naopak - ráda se od nich nechám inspirovat a něco se naučím. Jen je nechci dávat na piedestal a slepě následovat za každé situace.
Od jisté doby následuji v první řadě svůj vnitřní hlas, instinkt, šestý smysl. Svou buzolu, která přesně ví, jakým směrem jít, co dělat a čemu se vyhnout. A zatím se mi následování tohoto nenápadného vnitřního volání vždy vyplatilo. Je to kompas, který máme všichni a je pouze potřeba se jej naučit vnímat, důvěřovat mu a ve výsledku důvěřovat hlavně sami sobě, že tento tichý hlas dokážeme správně rozpoznat.
Nenechme se nalákat na sladká slova o spáse a záchraně nějakým mistrem, vůdcem nebo … (doplňte si), ať už má jakoukoliv podobu. Tím největším spasitelem a mistrem svého života jsme si pouze my sami.
S láskou, Zuzana Šimečková.
