Článek
Překvapila mne obrovská odezva, kterou článek vyvolal a evidentně otevřel citlivé téma pro všechny zúčastněné. Přečetla jsem si však pouze prvních 20 reakcí v diskuzi. Chuť s někým diskutovat na toto téma byla rázem pryč. Co také odpovědět člověku, který vás označí, v tom lepším případě, za „krávu”? Různých nadávek bylo nespočet. Některé přišly i e-mailem. Ona klávesnice snese hodně, že? Co je jisté, že většina těchto pisatelů by mi do očí neřekla to, co dokážou vyplodit do veřejného prostoru, kde nikdo nezná jejich obličej nebo jméno. Je to, panečku, ale odvaha…
Opět je to však smutný průřez naší společností. Je v naprostém pořádku s jiným názorem nesouhlasit. Jak říká kvantový fyzik Jan Rak: „Pravda je, že pravda není. Pravda je subjektivní.“ Svůj nesouhlas lze však vyjádřit i slušně bez nutnosti používat vulgarismy a nadávky. A pak chtějme po dětech, aby se vyjadřovaly slušně, když my dospělí mluvíme jak dlaždiči (omlouvám se všem slušně-hovořícím dlaždičům).
Možná mají pisatelé po svém agresivním a vulgárním vyjádření pocit, že to „druhé straně“ nandali. Jediní, o kom jejich vyjadřování něco vypovídá, jsou však oni sami. Tečka. Co je navíc úsměvné, že často tito lidé vůbec nepochopili kontext a reagovali na svou vlastní interpretaci pojmů v něm. Nebo že bych se snad špatně vyjádřila? Pojďme si tedy vysvětlit některé pojmy, ať si je nepleteme s vlastními dojmy.
Respekt a úcta neznamená „volná výchova“
Je zajímavé, že si pleteme slovo respekt a úctu s „výchovou“ bez hranic. To, že máme k dětem úctu, neznamená, že jim nebudeme nastavovat žádné hranice. Děti hranice potřebují, protože jim přináší pocit bezpečí. Pokud tedy někteří rodiče mají pocit, že dělají to nejlepší pro své ratolesti, když jim dovolí naprosto vše, je to stejně mylné jako v případě, kdy říkáme, že děti si respekt nezaslouží, protože jsou malé.
Hranice jsou pro děti důležité. Dají se však nastavit laskavě, v respektu a úctě k těm malým stvořením. Nebo mi snad chcete říct, že dává smysl učit děti respektovat naše hranice tím, že překračujeme ty jejich?
Děti jsou naším zrcadlem
Pokud máme problém s tím, že „ta dnešní mládež a děti jsou strašné a nevychované“, možná bychom se měli podívat na to, kdo je vlastně učí a vede. Nejsme to tak náhodou my?
A řeknu vám takové tajemství – děti se neučí pouze tím, co jim řekneme. Děti se do určitého věku učí primárně tím, že nás pozorují. Pozorují to, jak se chováme, co děláme a neděláme. Pokud tedy chceme, aby naše vlastní děti k nám měli úctu a respekt, je potřeba, abychom se my chovali k ostatním lidem s úctou a respektem, a samozřejmě i k nim. Jak se děti naučí zdravit paní sousedku? Tím, že paní sousedku zdravíme my. Jak se naučí děkovat a prosit? Tím, že to vidí a slyší dělat nás. Děti kopírují své největší vzory a těmi vzory jsou jim do určitého věku právě rodiče (případně jiní nejbližší lidé).
To stejné platí s hranicemi. Chceme-li, aby děti dodržovaly nastavené hranice od nás, nepřekračujme ty jejich. Když nám řeknou, že už nechtějí, abychom je lechtali, přestaneme. Pokud nám děti překračují naše vlastní hranice, možná jim to podvědomě umožňujeme, protože my sami je nemáme dostatečně nastavené. Tak nás to svým chováním učí. Stačí se jen zastavit a zamyslet se, jak to máme my ve svém životě nastavené – vůči dětem i ostatním lidem.
Když se naučíme děti vnímat jako naše velké malé učitele, ukáže se nám úplně jiný pohled na život a my s pokorou dokážeme vnímat jejich chování jako zrcadlo a s vděčností se sami sebe budeme ptát: „Co mi tím ukazuje? Je možné, že se takto chovám taky? Nebo nechávám ostatní, aby takto se mnou jednali?“
Respekt k dětem z nich vychovává malé Putiny?
Řada lidí si myslí, že když budeme k dětem příliš laskaví, vychováme si z nich Putiny, jak napsala jedna dáma v diskuzi. Opak je možná pravdou. To, že jsou v dospělosti lidé lační po moci znamená, že se ve svém raném dětství mohli cítit bez-mocní.
Jako miminka jsme tak trochu bezmocní byli všichni. Byli jsme odkázaní na rodiče, kteří nás krmili, přebalovali, emočně (ne)vyživovali. Podle jejich možností se nám buď dostalo nebo nedostalo toho, co jsme jako děti potřebovaly. Pokud se nám emoční výživy (bezpodmínečné lásky, respektu, pocitu bezpečí…) nedostalo, ocitly jsme se v pocitu ohrožení života a byly jsme doslova bez-mocní.
V dospělosti se tato emoční zranění a traumata mohou projevovat buď tím, že zůstaneme v roli oběti a máme pocit, že nemáme nad svým životem moc. Zůstaneme odevzdaní svému osudu bez pocitu, že ve svém životě můžeme cokoliv změnit. Anebo se přehoupneme do druhého extrému a budeme se snažit získat kontrolu nad všemi a vším tím, že si budeme vynucovat moc jakýmkoliv způsobem. A půjdeme třeba přes mrtvoly.
Vztekající se děti = nevychované děti?
To, že můžeme vidět malé vztekající se děti, je naprosto přirozené. Je to součást jejich vývoje a nutně to neznamená, že jsou „nevychované“. Děti do svých 5-8 let věku nedokážou regulovat své emoce. Takže myslet si, že jim řekneme, aby se přestaly vztekat a byly normální, něčemu pomůžeme, je nereálné. Ano, můžeme je nějak potrestat za to, že nás neposlechnou, ale vyvoláme tím u nich pouze strach. Pokud tedy není naším cílem, aby se nás vlastní děti baly, tahle strategie na uklidnění fungovat nebude. Od toho jsme tady my dospělí, abychom dětem poskytli emoční podporu a byli tam pro ně, když to zrovna potřebují. Bezpodmínečně je přijmout a milovat i v případě, že jsou zrovna vzteklé, ubrečené a nechtějí nic nebo chtějí všechno.
Výzva je v tom, že my sami jsme často jako dospělí traumatizovaní. Jak říká Dr. Gabor Maté: „Trauma vzniká ve chvíli, kdy nedojde k podpoře rodiče, který dokáže regulovat emoce.“ Většina z nás neměla to „štěstí“ na rodiče, kteří si s emocemi dokázali poradit – se svými, natož pak s našimi. Jsme tedy sice v dospělém tělem, ale emočně jsme uvízli v dětském věku, kdy se nám nedostalo toho, co jsme v tu chvíli potřebovali. Takže svým dětem nedokážeme tento prožitek vzteku dopřát a emočně je podpořit klidem a soucitem, protože se otevře naše vlastní trauma. Najednou se nedokážeme ovládnout, vidíme rudě a nejraději bychom dítě propleskli, aby se vzpamatovalo… možná úplně stejně jako to udělali naši rodiče nám.
Ozvaly se naše vlastní bolístky z dětství, kdy jsme se tak někdy, často nebo pořád jako malí cítili, protože naši rodiče to také neuměli. Je to takový začarovaný kruh. Neznamená to, že máme na někoho házet vinu a ukazovat prstem. Jsem přesvědčená, že vždycky děláme to nejlepší, co v dané situaci dokážeme. To dělali i naši rodiče, jejich rodiče, a jejich rodiče… Jen to prostě nedokázali lépe. Předali nám však vždy to nejlepší, co uměli. A nyní je to na nás. Jestli v tom chceme pokračovat nebo to změnit.
Možná jsme to právě teď my, kdo má přetrhat síť rodinných traumatických zátěží, které se po generace proplétají naší rodovou linií. Pojďme v nich najít dar zkušenosti, poděkovat našim předkům za vše, co nám předali (přestože to jsou často bolestivé zkušenosti). A pojďme se přiblížit zase o kousek víc sami sobě a lásce. Ono také, jak se chceme naučit lásce jinak, než přes zkušenost ne-lásky. Je to stejné jako zjišťovat, co je teplé, když nevíme, co znamená studené.
Pokud jsme si prožili, co znamená pocítit ne-laskavé chování od milované osoby (ať už to znamená tělesné, nebo psychické trestání), můžeme si začít všímat, kdy a kde se tak třeba chováme my sami – k druhým nebo k sobě. Právě v tomto místě máme tu nejlepší možnost přeměnit to do projevů laskavosti. Půjde to hned? Možná ne. A tak přistupujme s láskou a laskavostí k sobě i v případě, kdy nám to nejde tak, jak si představujeme a přejeme. Buďme tím vzorem pro své děti a třeba i pro někoho dalšího. Vše totiž začíná a končí u nás.
Být laskavý není slabost, je v tom neviditelná síla, kterou společně můžeme šířit dál. Aby se nám tu žilo zase o trochu lépe.
