Článek
Přečetla jsem si se zájmem článek Respekt k dětem? Hlavně to ne! a posléze i diskuzi pod ním. Na jejím základě bych ráda předem uvedla, že mám víceré pedagogické vzdělání včetně výchovného poradenství, získala jsem léta zkušeností coby učitelka (hlavně na 1. stupni a na střední škole, ale lehce i na 2. stupni a v mimoškolním vzdělávání), jednu dobu jsem vedla velmi sledovanou internetovou výchovnou poradnu, jsem požehnána dvěma vlastními dětmi a mám zkušenost i s dětmi se speciálními potřebami. Nemám v úmyslu se tímto výčtem pasovat na nějakého experta přes výchovu, ale tomu, kdo četl diskuzi pod oním článkem, bude jasné, proč se o tom zmiňuji.
Jsem přesvědčená, že všichni rodiče (nechme stranou patologické osobnosti) si pro své děti přejí totéž – aby vyrostly ve zdravé, spokojené a s ostatními lidmi dobře vycházející dospělé. Jestliže se tedy shodneme na cíli, čím to, že dochází k tak vyhrocenému střetu názorů?
Domnívám se, že k tomu, abychom si navzájem porozuměli, je třeba nejprve sjednotit terminologii. Co je míněno „volnou výchovou“? Co je míněno „hranicemi“? Co je míněno „respektováním“?
Dovolím si tyto termíny za sebe vymezit následovně:
1. Volná výchova je, když rodič nechá dítě dělat naprosto cokoli ho napadne, bez ohledu na to, že to rodiči nebo někomu jinému nežádoucím způsobem zasahuje do jeho osobní zóny nebo potřeb. Například když dospělý sedí u stolu nad rozepsaným úředním dopisem a tříleté dítě vezme pastelku s úmyslem vyzdobit tento dopis nějakým tím hlavonožcem, rodič vyznávající volnou výchovu jen bezmocně přihlíží zkáze své práce a v duchu odkládá nový pokus na pozdní noční hodinu, kdy dítko uondáno usne.
2. Hranice můžu vymezit dvěma způsoby – autoritativně, nebo s respektem k dítěti.
2A. Rodič vyznávající autoritativní přístup k dítěti ve výše popsané situaci dítě okřikne „To nesmíš! Na, tady na ten papír si čmárej,“ v horším případě mu pevně sevře ruku s pastelkou nebo ho i plácne se slovy: „Kolikrát jsem ti říkal, že tohle dělat nesmíš?!“
2B. Rodič vyznávající respektující přístup k dítěti v dané situaci dítěti řekne třeba: „Chtěl bys papír na kreslení? Jestli ano, dám ti jiný, protože na tenhle papír píšu dopis.“ A počká na odpověď dítěte. Protože se může stát, že neodhadneme správně, o co dítěti jde, a předjímáním bez naslouchání můžeme způsobit nedorozumění, z něj plynoucí zbytečný konflikt a do budoucna třeba i menší důvěru dítěte, protože necítí, že by ho rodič chtěl pochopit. Takže v našem případě možná dítěti šlo o to, aby se mu rodič po delší době (stvořit takový úřední dopis někdy zabere dost času) začal věnovat nebo naplnil nějakou jinou potřebu malého dítěte, které k získání pozornosti prostě jen zvolilo způsob, který se mu už dříve osvědčil. O kreslení mu možná v tu chvíli vůbec nejde, ale jeho záměrem není škodit. A pokud skutečně chtělo kreslit, přijme spokojeně jiný papír a rodič může nerušeně psát dál.
Asi je zřejmé, že z mého pohledu B je správně. Protože věřím tomu, že děti se ve svém vývoji zdaleka tolik neřídí tím, co jim říkáme, ale spíš tím, co nás vidí dělat. Takže když dítěti ukazuji, kde jsou moje hranice (tento dopis je pro tebe nedostupný), ale zároveň mě zajímá, co přesně potřebuje, a společně s dítětem hledám způsob, jak jeho potřebu naplnit, dostává do života návod, jak se chovat k sobě i k ostatním lidem tak, abychom se navzájem podporovali a přitom nemuseli rezignovat na své vlastní potřeby. Věřím i tomu, že naprostá většina konfliktů vzniká z nedorozumění.
A ano, jsou situace, kdy nelze zapřádat hovory na téma „co by sis přál a jak toho můžeme společně dosáhnout“, třeba u onoho klasického příkladu s dítětem rozeběhnutým do vozovky, ale i tady můžeme jednat s různou energií; mohu dítě chytit a plácnout („Kolikrát jsem ti říkal…?“), nebo chytit a dvěma větami vysvětlit, proč. Je možné, že to vysvětlení dítěti nezabrání rozeběhnout se příště znova, ale to ani to plácnutí, které však dítěti bohužel názorně ukazuje, že násilí je v pořádku, přinejmenším pokud jste silnější. Podle mě v tu chvíli nejspíš nevyhodnotí, že to se jen snažíte v jeho nejlepším zájmu, aby si pro svou vlastní bezpečnost zapamatovalo, že do vozovky se vbíhat nesmí, ale v jiných případech někoho plácnout správné není.
Vyrostly moje vlastní děti v ideálním světě samého respektování a vzájemných dohod? Nikoli. S náloží vlastních citových zranění a osobních frustrací jsem nedokázala vždycky vytvořit svým dětem takové prostředí, jaké bych si pro ně přála. Ale světýlkem pro všechny nedokonalé rodiče budiž má zkušenost, že od chvíle, kdy pochopily, že se jim snažím porozumět a i ty nepopulární zásahy dělám v tom nejlepším úmyslu jim prospět, vycházíme spolu krásně a jsou mnohem spokojenější, než dříve. Myslím, že je to tím, že vědí, že mi mohou důvěřovat a že je miluju.
Věřím, že většina rodičů právě k takovému vzájemnému vztahu směřuje, jen se lišíme v náhledu na to, jaká metoda nebo přístup nás k tomuto cíli nejspíš přiblíží. Pokud si tedy mohu symbolicky vsadit, sázím na respekt.
