Článek
Ve svém dnešním článku jsem se rozhodla reagovat na jednu z myšlenek formulovaných v textu, na který odkazuji a který pojednává o hlubokém zděšení jisté maminky, která byla svědkem naprosto traumatizujícího (alespoň podle ní) chování jakéhosi otce k jeho malému synovi. Ten si nedokázal při odchodu z herničky zapnout bundu a (pokud je zmiňovaný text autentický), za svou neobratnost to od svého tatíka vážně docela schytal. A to je podle autorky strašlivé zvěrstvo srovnatelné snad jedině s jeho okamžitým brutálním napěchováním do babyboxu. Nu, asi už všichni tušíte, že s tímto postojem nesouhlasím a to i přesto, že uznávám, že to tatínek určitě mohl řešit mírněji, aniž by byl narušen výsledný výchovný dopad. V principu si však rozhodně nemyslím, že jde o chybnou rodičovskou reakci. Spíše jen o nešťastné uchopení celé situace, což ale autorka v článku nepřímo popírá (nebo minimálně zcela opomíjí). Podle ní je jakékoliv rodičovské upozornění na neschopnost dětí špatně a když vezmu v potaz i její striktní postoj ke slovu „ne“ a veškerým zákazům, její text vyznívá stylem, že „abyste malým dětem nezpůsobili trauma, musíte je neustále jen chválit, ani jediným náznakem nedat najevo, že jim něco nejde a konstantně posilovat jejich sebevědomí“. A právě k tomuto vyznění (které není ani nové ani originální, ale bohužel již dost ohrané) bych ráda řekla pár slov…
Jak už totiž naznačuje název mého článku, tento „medový“ postup nemá se skutečným a přínosným posilováním dětského sebevědomí vůbec nic společného a v dlouhodobém horizontu dokonce funguje přesně opačně. A ne, rozhodně tím nechci říct, že bychom děti neměli chválit, podporovat v objevování a zkoušení nových věcí a adekvátně oceňovat jejich úspěchy. To bychom pochopitelně dělat měli a rodiče, kteří toho nejsou schopni, nebo dělají pravý opak, by se měli vzpamatovat a přestat svým dětem kazit dětství. To, na co chci svým textem upozornit je fakt, že zmiňované úspěchy, za které budeme naše ratolesti chválit, musí být VŽDY reálné, zasloužené a v souladu s jejich momentálním věkem a schopnostmi (jinými slovy, pro vyspělé roční dítě může být důvodem k pochvale bobek v nočníku, pro průměrného školáka samostatně přečtená dětská kniha a pro neobratného puberťáka první nepřipálené polévka z pytlíku-avšak vzájemné zaměňování těchto „úspěchů“ rozhodně nemohu doporučit).
Ale pozor! Pokud k onomu reálnému, zaslouženému a přiměřenému úspěchu nedojde (zvlášť pak, pokud jde o opakované selhání u banální činnosti, viz. právě v článku zmiňované zapínání zipu), není pochvala ani záměrné ignorace ve jménu „pozitivity“ ani trochu na místě! Naopak, jde o ideální příležitost „vmést dětem jejich neúspěch do tváře“ dřív, než se z banálních věcí typu nezapnutá bunda stanou mnohem větší a bolestnější selhání. Ať se nám to totiž líbí, nebo ne, neúspěch je přirozenou součástí života, která sice přináší negativní emoce, ale přesto je třeba se s ní i s těmito nepříjemnými pocity umět popasovat a ne obojí brát jako, naschvál, nespravedlnost nebo dokonce ostudu. Strach z nějakého traumatu, nebo pochroumání dětského sebevědomí přitom vůbec není na místě, protože na malých dětech je krásné právě to, že k životu přistupují jako „nepopsaný list“ a je tudíž možné je z pozice rodičů (alias jejich největších vzorů) bez větších potíží formovat. Stručně řečeno, ony z toho, že jim něco nejde, nebudou dělat vědu, když nebudete ani vy.
Když ale tenhle výchovný moment prokaučujete, bude celkem fuk, zda jste to udělali proto, že vám na vašem dítěti nezáleželo a nechali jste ho „růst jako dříví v lese“ nebo naopak proto, že jste si naivně mysleli, že „láskou a pozitivní přístupem“ není co zkazit. A tak jste ho raději i za nezapnutou bundu pochválili, protože se přeci tak pěkně snažilo ji zapnout a nebo jste rovnou dělali, jakoby nic a to bundu jste mu zapnuli sami. A příště to uděláte zas. A znova… A pořád dokola a v dalších a dalších situacích, dokud mu tímto přístupem nevštípíte, že může věci klidně odfláknout, nebo pokazit a nic se nestane, protože tu vždycky bude někdo, kdo to udělá za něj. A nebo ještě hůř, dokud ho nepřesvědčíte, že i když vlastně nic moc nedělá, nesnaží se a nemá ambice se v něčem zlepšovat, je dokonalý polobůh, který nikdy nechybuje a všechno mu samo od sebe jde na výbornou. A takovéhoto dospěláka, kterého bude okolí nesnášet a kterého čeká jen strmý pád na ústa, ze svého dítěte fakt vychovat nechcete, to mi věřte. Buď z něj totiž vyroste lenoch a nepořádník spoléhající na pomoc ostatních, nebo arogantní macho, jehož srazí na kolena první neúspěch (ze kterého bude samozřejmě vinit všechny, krom sebe, protože "on přeci chyby nedělá"). A to není zrovna rodičovský úspěch, nemyslíte?
„Není. Ale pořád je to lepší, než traumatizovaná, labilní troska s nulovým sebevědomím, kterou vychovám opačným přístupem.“ Namítnou nyní jistě mnozí z vás. A budou mít pravdu! Opačný extrém v podobě „výchovy“ spočívající v tom, že rodiče své dítě neustále jen kritizují, sráží, zesměšňují a ujišťují že je neschopné, nedostatečné a ničeho nikdy nedosáhne, je úplně stejné zlo a neakceptovatelný extrém. A já tu ani omylem netvrdí opak a rozhodně ho nikomu nedoporučuju. I když… Možná to přeci jen není tak prosté… Možná je tenhle „kritický“ způsob „výchovy“ přeci jen ve výsledku menším zlem, protože z takto „vychovávaného“ (nu, spíše týraného) dítěte sice možná vyroste „troska“ ALE… pořád to bude „troska“, která bude mít šanci na změnu k lepšímu. Pokud se bude snažit, pracovat na sobě (a svém sebevědomí), potká ty správné milující lidi, co ji podpoří a dostane se jí např. vhodné terapie, má šanci žít plnohodnotný a úspěšný život a ještě si vychutnat ten sladký pocit převahy nad vlastními mizernými rodiči, kteří jí celý život říkali, že nikdy nic nedokáže. Nepovede se to samozřejmě všem, ale… Ta šance tu je. Ale jakou reálnou šanci na zlepšení mají děti, které jsou od malička vychováváni jako bozi a následně zjišťují, že to byla lež a že jsou, v tom lepším případě, naprosto průměrní? Jim se žádné satisfakce nikdy nedostane, protože nikdy nebudou tak dobří, jak jim bylo jejich rodiči slibováno a nalháváno. Pro ně už „líp“ bylo (v dětství) a celý zbytek jejich života už bude jen sešup směrem dolů. A to mě osobně přijde (v rámci těchto dvou extrémů samozřejmě!) jako daleko horší osud, než mít šanci se vzchopit a vykročit ze stínu, který mi krutí rodiče neprávem přisoudili. Ale kdo ví, možná to někdo jiný vidí jinak…
Každopádně, abych to celé nějak uzavřela, tak vychovávat děti co možná nejvíc pozitivně, chválit je a učit je soustředit se v životě spíše na úspěchy, než na prohry, je naprosto v pořádku. Nesmí se to ale dělat na sílu a bez rozmyslu, protože ničí život nikdy není jen nekončící řada „pozitiv a sociálních jistot“. A ani život vašeho dítěte takový nebude, byť byste se klidně rozkrájeli, abyste mu ho zajistili. Bohužel, to není ve vašich silách. I osud vašeho milovaného syna nebo dcery bude plný utrpení, problémů, překážek, pádů na dno a bolestivých proher. A většina z toho ho/ji jako na potvoru určitě potká tehdy, když s ním/ní zrovna nebudete a on/ona se s tím bude muset prát o samotě. Nebo si to na ně hezky zákeřně počká do doby, kdy už tu pro ně nebudete vůbec a kdy budou muset už definitivně bojovat sami za sebe…
Tak co takhle hodit do toho tomu zpropadenému, zákeřnému osudu vidle, předběhnout ho a včas svého potomka naučit se s takovými okamžiky poprat a nenechat je, aby mu zničily život, vztahy, práci a já nevím co ještě? Takové eso v rukávu se mu může do života hodit daleko víc, než vzpomínka na to, jak jste mu za celé jeho dětství nikdy neřekli „ne“, nebo na něj nezvýšili hlas, přestože se choval tak trochu jako nemehlo. Na taková „traumata“ děti rychle zapomenout. Ale to, jak je máma s tátou učili nenechat se zlomit a po každé ráně znovu vstát, to si budou pamatovat celý život, to vám dám klidně písemně…
