Článek
„Můj muž, to je ten, co nás fotí, na vás celý život hrozně žárlí,“ pokračovala žena v konverzaci, pak zmlkla, široce se usmála a přitiskla k umělci, to, aby fotka byla pěkná. Umělec se také usmíval a po završení fotografického aktu žena zopakovala svoji původní otázku: „Vzpomínáte si na mě?“
„A víte, že ano,“ odpověděl umělec, „seděla jste v první řadě napravo, vlastně nalevo, záleží totiž, jestli je to z vašeho nebo mého pohledu.“
Poté se umělce zmocnila další obdivovatelka, žena se přemístila k svému manželovi a prohlížela si snímek v mobilu: „Super, doma si to vytisknu, a slyšel´s to? Pamatuje si mě!“
Tenhle příběh jsem považovala za uzavřený a zaposlouchala se do dalšího: „My dva si přece tykáme,“ říkal právě umělci muž, který se nechtěl ani fotit, ani nepožádal o autogram. Umělec zjevně netušil, s kým si to vlastně tyká, a tak se opatrně zeptal? „Napovězte, tedy napověz mi, ta moje paměť už není, co bývala kdysi…“
„Fakt nevíš? Já jsem přece Lojza, vrchní z Pošty, tedy bejvalej vrchní, už to dávno nedělám.“
„Z Pošty? A z který? Pošt je hrozně moc,“ stále se nechytal umělec.
„Z hotelu Pošta, jednou jsi tam bydlel s ostatníma, když jste u nás něco filmovali, byla to strašná sranda, pamatuješ, jak jsi jednou…“ Bylo evidentní, že muž má v zásobě spoustu historek, které už mnohokrát vyprávěl, a teď je chtěl sdělit i umělci. Ale ten měl své zkušenosti: „Promiň, mám teď hroznej frmol, sám vidíš, co je tu lidí, ale jak budu mít k vám cestu, zastavím se u tebe a všechno mi dovyprávíš.“ Bývalý vrchní z Pošty si s umělcem radostně potřásl rukou, a ten pokračoval ve focení, podepisování a konverzování.
Líbilo se mi to, je hezké, když se umělci chovají ke svým divákům laskavě a přátelsky, když jim neberou iluzi, že je možné padesát let si pamatovat holku sedící v první řadě v ztemnělém hledišti, nebo vrchního ze stovek hotelů, v nichž umělec během svého života přespal.
Každý z nás si v sobě nese nějakou takovou vzpomínku, kdy byl umělci nebo umělkyni na dosah, kdy mezi nimi došlo k souznění. Ostatně o tom umění je. Já si také kdysi myslela, že bych se mohla provdat za Cliffa Richarda, a dokonce jsem mu do Anglie napsala. Upřímně řečeno, radši bych si vzala Johna Lennona, jenomže ten byl ženatý.
