Článek
Teprve až nedávno jsem si uvědomil jak je v naší zemi znepokojivá situace v poskytování zdravotních služeb. V minulosti, za éry socialistického zdravotnictví, bylo mediků relativně dost, avšak moderní diagnostické přístroje a vybavení byly oproti tomu nedostatkové. Dnes je situace zcela opačná. Co se týče zdravotní techniky a vybavení, české zdravotnictví je poměrně dobře vybaveno a dokonce se může s mnohými zeměmi na západ od nás srovnávat. Jenomže špičkovou moderní techniku musí také někdo umět obsluhovat, a ve zdravotnictví to platí dvojnásob. Takže bez dostatečně zkušených lékařů, kteří jsou v našem zdravotním systému nedostatkoví, asi díru do světa neuděláme, že? Položme si tedy otázku, co s tím vším můžeme udělat, abychom měli skutečně vyspělé zdravotnictví, které nám budou závidět i okolní sousední země.
Naše země doplácí na dnešní dobu
Být lékařem je často vnímáno jako poslání, ale současná doba prošla významnými změnami, což vedlo k posunu priorit a změně vnímání v lékařském oboru. Dnes je často klíčovým faktorem nejen poslání, ale i finanční ohodnocení a nadstandardní platy. Je pravda, že pro mnoho starších lékařů je lékařská profese spíše posláním než zdrojem zisku. Bohužel tohle nelze tvrdit o nové generaci mladých lékařů, pro které je blahobyt víc než záchrana lidských životů.
Samozřejmě, nebudu tvrdit, že pro většinu mladých lékařů není zdravotnické povolání již posláním, neboť to by znamenalo, že bychom již dávno měli nemocniční ordinace zcela prázdné, bez lékařského personálu.
V podstatě nelze ani nikoho kritizovat za to, že po náročném lékařském studiu očekává dobrou odměnu. Na druhou stranu nedostatek lékařů se týká především mladých vystudovaných mediků, kteří byli financováni z peněz nás všech, tedy daňových poplatníků, a hned po dokončení lékařských fakult pak odcházejí pracovat za hranice našeho státu. Podle prezidenta České lékařské komory, Milana Kubka, každoročně odchází do zahraničí pět set mladých lékařů.
Tento jev není žádným překvapením, neboť české zdravotnictví čelí hrozbě kolapsu, který může vést k nedostatečné zdravotní péči pro všechny občany, jež je tímto státem a ústavou garantována.
Jak lze tuhle situaci řešit, pokud chceme zachovat a zlepšit úroveň veřejného zdravotnictví a přiblížit se k standardům vyspělých západních zemí? V tomto kontextu musím zdůraznit, že řešení je nasnadě, pokud bude vůle zachovat stávající úroveň v této medicínské oblasti, která je pro každého důležitá.
Pokud nedojde ke změně, kterou Kubek zdůrazňuje - tedy odchod mladých a perspektivních lékařů do zahraničí, nemusíme se obávat zhroucení našeho zdravotního systému. Co nám brání uzavřít s budoucími lékaři smlouvu na deset let, která by omezila jejich odchod do zahraničí a zajistila stabilitu v našem zdravotnickém sektoru?
Jestliže ani nabídka peněz a bytů nepřitahuje dostatek lékařů a jejich počet stále klesá, může to být důsledek nedostatečného zájmu o lékařská studia. Otázkou je, zda školství dokáže generovat dostatečný počet potřebných lékařů. Skutečností je, že lékařské studium není pro každého finančně dostupné, což může být klíčovým problémem, o kterém se málo mluví.
Podívejme se na několik příkladů, které dokládají finanční náročnost lékařského studia. A to se ještě ani nezmiňuji, že medicína patří mezi jedny z nejnáročnějších studijních programů v českém vzdělávacím systému.
Změna je nutná
Pokud jsem zmínil, že mladí lékaři studovali z našich daní a měli by na základě smlouvy odpracovat určitý počet let v ČR, nebo si platit celé studium ze svého, někdo může namítnout, že v takovém případě by si všichni museli své vzdělání uhradit sami, pokud by odešli za lepší prací do zahraničí.
To je sice pravda, ovšem lékaři a zdravotní péče patří do kritické infrastruktury státu, což je klíčový prvek pro stabilitu naší země i společnosti. Pokud by došlo k výpadku nebo poruše této infrastruktury, následky by mohly být nedozírné, zahrnující ztráty lidských životů, ekonomické kolapsy a narušení bezpečnosti naší republiky.
Proto je zapotřebí, aby stát, respektive vládnoucí politici, tuto část kritické infrastruktury, tedy lékaře, pečlivě chránili a podporovali. Za těchto okolností je nezbytné učinit veškeré kroky k tomu, aby se zabránilo odchodu českých lékařů do zahraničí, neboť bez dostatečné lékařské péče a lékařů by se jakýkoliv stát mohl snadno ocitnout v nebezpečí. Jestliže se považujeme za západní a vyspělou zemi, měli bychom k oboru zdravotnictví přistupovat s odpovídající péčí a podporou.
Studovat medicínu již v dnešní době není pro každého z finančního hlediska možné. Jako příklad uvedu, že průměrné měsíční náklady spojené se studiem lékařského oboru v roce 2022 činily mezi 11 000 a 12 000 Kč. Když průměrný plat prodavače v hypermarketech činí kolem 24 320 Kč, není divu, že rodiče nadaných dětí nemohou financovat jejich nákladná studia.
A přesto se naše společnost diví, že i přes relativně nadprůměrné platy lékařů ve státním sektoru, které překračují sto tisíc korun, není v naší zemi dostatek kvalifikovaných odborníků - lékařů. Mnozí totiž končí v mnohem lépe placených zaměstnáních v zahraničí.
Takže nějaký druh represe, který by zabránil odchodu nezbytných odborníků pro infrastrukturu, jako jsou například čeští lékaři, není vskutku od věci. Rozumím tomu, že v demokratické společnosti jsou podobné nápady pro většinovou společnost nepřijatelné, nicméně pokud nenajdeme jednoduché a populistické řešení, budou Češi umírat na stejné nemoci jako lidé v chudých rozvojových zemích. To snad nikdo nechce, že? Pokud ano, tak ať to někdo veřejně řekne!
I když nás státní sféra ujišťuje, že se nemusíme obávat omezení zdravotních služeb a péče v tomto segmentu, protože doktory prý máme, tak skutečnost už začíná potvrzovat mé předchozí obavy. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že například vyhledat očního lékaře, který by byl co nejblíže k mému domovu, není vskutku nic jednoduchého.
Jako kdyby se nic nedělo
Když jsem požádal VZP o radu či informaci ohledně oční ordinace na našem okrese, dostal jsem tuto odpověď: „Vzhledem k tomu, že všichni lékaři jsou již soukromými osobami a nejsou povinni hlásit volné kapacity, je velmi obtížné Vám poskytnout informaci o tom, kdo přijímá nové pacienty. VZP ČR nemá žádnou legislativní pravomoc donutit lékaře, aby přijímali další pojištěnce.“
Bohužel, na našem okrese není žádný volný oftalmolog, který by mě přijal. Ačkoliv jsem obdržel seznam očních lékařů, u kterých je možné se registrovat, problém spočívá v tom, že jsou velmi daleko, například v jiném kraji. Chápu, že pro někoho není problém cestovat za svým doktorem třeba do Prahy, pokud jsou na to peníze i čas, ale většina z nás si tohle nemůže dovolit.
A tak se šíří nepodložené zvěsti a pověsti o tom, že odborní lékaři vás zaregistrují, pokud si to dobře zaplatíte, což je jakýsi neformální registrační poplatek. Úplatek! Ale oficiálně jsou zdravotní služby dostupné. Skutečně tomu tak je? Jaké máte osobní zkušenosti s tímto problémem?
Vytloukání klínu klínem
Tak pojďme to shrnout. Máme relativně vyspělé a pro každého dostupné zdravotnictví, ale pokud se cosi radikálně do budoucna nezmění, hrozí nedostupnost základních zdravotních služeb.
Stačí si uvědomit, že kdyby nebylo zahraničních lékařů, zejména těch ze Slovenska a Ukrajiny, možná bychom byli na pokraji skutečného kolapsu ve veřejném zdravotnictví již teď. Ministerstvu zdravotnictví nelze nic vytknout, zejména pokud jde o přijímání zahraničních lékařů, bez nichž by české nemocnice byly prázdné a nefunkční.
Nicméně nemůžeme přehlížet skutečnost, že není vše v pořádku, když náš stát nedokáže zajistit dostatek odborníků z vlastních zdrojů, což nám bere nezávislost. Zároveň se musíme ptát, jestli naše „velkorysost“ není například vůči Ukrajině kontraproduktivní, když jsme v roce 2021 přijali 636 lékařů, kteří ve válkou postižené Ukrajině nepochybně chybí, stejně jako u nás chybí čeští lékaři.
Celkem vzato, bohaté evropské státy by neměly na úkor svých chudších sousedů zneužívat – personálně vyčerpávat zdravotnické síly z jiných (sousedních) zemí, které pak chybějí po celé Evropě, když němečtí lékaři pracují ve Švýcarsku, čeští lékaři v Německu a ukrajinští medici zase u nás v ČR. Takto by to určitě nemělo fungovat. V EU bychom se měli řídit tímto heslem: „Svoje si chráníme, ale na cizí nesaháme!“ A protože tomu tak není, je tím ohroženo nejen české zdravotnictví.
