Článek
Když mi bylo sedm, maminka mi prozradila pravdu, která mě šokovala. Ty nádherné dárky, které jsem každý rok dostával od Ježíška za slib, že nebudu zlobit, ve skutečnosti nepocházely od tajemné bytosti, ale od rodičů. Na ten okamžik, kdy jsem se to dozvěděl, dodnes nemohu zapomenout. Plakal jsem, protože jsem dárky od Ježíška považoval za neobyčejné – věřil jsem, že jsou nějakým způsobem kouzelné, stejně jako půvab voňavě prosvícených Vánoc. Ano, má dětská duše byla skutečně raněna. Naštěstí to celé zachránila moje babička, hluboce věřící člověk, který dokázal zklidnit hrůzu a děs v mé hlavě tím nejpřesvědčivějším způsobem.
Řekla mi: „Pepíčku, víš, Ježíšek nosí dárky malým dětem, ale jak děti rostou, roste i Ježíšek. A když už jsou větší, dárky pod stromeček začnou dávat rodiče, protože Ježíšek už nemůže procházet úzkými skulinkami a musí to nechat na tom, kdo tě má nejraději. Už by k vánočnímu stromku přes okenní skulinku neprošel. A proto pověřil tvou maminku a tatínka, aby ti pod stromeček dávali dárky oni.“ Ještě dodala: „Tak jako rosteš ty, roste i Ježíšek, až se z něj stane Pán Ježíš Kristus.“ A tak jsem rovnou z pohádky vešel do skutečnosti, která ve mně vzbudila zvědavost – kdo je to vlastně Ježíšek, nebo Ježíš?
A protože se nejdůležitější svátky roku rychle blíží, pojďme si připomenout, čím jsou tyto oslavy výjimečné a proč si zaslouží naši pozornost i ochranu. Tradice, stejně jako živý jazyk, žijí tehdy, když je udržujeme a předáváme dál. Právě o tom jsou naše Vánoce, jsou symbolem života, štěstí a radosti. Jejich duchovní kouzlo nás provází po celý rok. Nechci typicky české Vánoce povyšovat nad jiné zahraniční, ale je důležité si uvědomit jedno – bohatství našeho národa tkví v tom, co zachytil ve svých obrazech a ilustracích Josef Lada, nebo v tradicích vánočních písní a koled, jako je slavná „Česká mše vánoční“ Jakuba Jana Ryby. Tyto poklady nejsou jen odkazem minulosti, ale také živým svědectvím o tom, kdo jsme a co si neseme ve svých srdcích.
Odkud pochází tato tradice?
Dárky jsou neodmyslitelně spjaty s vánočními svátky, ale možná bychom k nim měli mít ještě větší úctu, kdybychom věděli, jaký hluboký význam tato tradice skrývá. Z biblického pohledu jde o tříkrálový příběh, kdy tři mudrcové z východu přinesli do Betléma Ježíškovi dary. Nejvíce mě zaujal důvod, který říká, že Bůh obdaroval člověka, a proto si i lidé dávají dárky. Jak se ale dárky dostaly do naší domoviny a staly se součástí neodmyslitelných vánočních tradic? Dozvěděl jsem se, že už na přelomu 14. a 15. století mnich Jan z Holešova napsal: „Někteří lidé věří tomu, že pokud někoho na Vánoce neobdarují, do konce roku úplně zchudnou, a tak ze zištných důvodů posílají dárky, spíše než jako upomínku biblického příběhu.“
I když se až do 16. století dárky často považovaly spíše za formu úplatku než za projev úcty a hlubokých emocí, postupem času začaly získávat na významu a stávaly se symbolem upřímného ocenění. Jako zajímavost lze uvést, že před první světovou válkou bylo v Praze zvykem dávat si na Vánoce zásnubní prstýnky. Tato tradice sice zanikla, ale dodnes se zachoval jiný zvyk – křesťanské manželské páry si mezi 25. prosincem a 1. lednem v neděli chodí do kostela obnovovat své novomanželské sliby.
V některých zemích Ježíšek dárky nenosí, například v Nizozemsku je tato role připisována svatému Mikuláši. Přestože je tento zvyk krásný a hluboce zakořeněný, mám pocit, že holandské děti mohou být o určité kouzlo Vánoc ochuzeny. Chybí zde totiž symbolické propojení mezi nebesy a narozením Ježíška, které je pro naši tradici tak jedinečné. Toto propojení má svou magii, kterou nelze jednoduše popsat – tu je třeba zažít.
Z tohoto úhlu pohledu si dovolím tvrdit, že právě 24. a 25. prosince máme k Ježíškovi – nebo Pánu Ježíšovi – všichni nejblíž. Dokonce i během hlubokého socialismu, kdy byly Vánoce prezentovány jen jako zimní slavnost, zbavené ducha a hodnot, jsem je jako každé třetí socialistické (ateistické) dítě vnímal jako neobyčejné a pohádkové oslavy.
Nevím, jestli to bylo vůní vánočního cukroví a dalších pochoutek, které se linuly naším bytem, ale i jako nevěřící dítě jsem vnímal nenapodobitelnou výjimečnost těchto dnů. Dní, které nás, s pomocí Ježíška nosícího dárky, po tisíce let „nevědomě“ propojují s Betlémem – místem narození křesťanského vykupitele.
A když si uvědomíme, že díky těmto tradicím, včetně nadělování dárků, Ježíš Kristus stále přetrvává a žije v našich srdcích, nelze tuto skutečnost považovat za nic jiného než za největší dar světa, který opět obdržíme 24. prosince. Tento dar nám přichází už po více než dvě tisíciletí – letos to bude 2024 let…
Do Ameriky za Santa Clausem, a do Čech za Ježíškem
Myslím, že je skvělé, když vedle sebe existují různé vánoční bytosti a kultury, které rozvážejí dárky a šíří nevinný úsměv mezi miliony dětí po celém světě. Nemá smysl hodnotit, která z těchto bytostí je symbolicky silnější, jako je například americký Santa Claus v porovnání s naším Ježíškem, nebo Děda Mráz, protože v této symbolice jde o tradici, jejímž cílem je přinést dárky všem dobrým lidem, zejména těm nejmenším.
Je pravda, že jako turista, který objevuje nové a neznámé země, bych rád pocítil kouzlo amerických Vánoc a setkal se s jejich hlavním představitelem – Santa Clausem. Věřím, že i američtí turisté by ocenili a zároveň zažili tradiční hodnoty našeho Ježíška. Jako zajímavost bych uvedl, že všechny tři zmíněné bytosti mají společné prvky, zejména v rozdávání dárků a spojení s vánočními svátky, což odráží jejich společné kulturní a historické kořeny.
Na druhou stranu je důležité chránit našeho tradičního Ježíška i vánoční zvyky a nenahrazovat je jinými, nepotřebnými symboly. Příkladem může být období před listopadem 1989, kdy se objevily snahy nahradit Ježíška Dědou Mrázem.
Podobná situace nastala po roce 1989 se Santa Clausem, který se na rozdíl od Dědy Mráze neprosazoval nařízením, ale formou sofistikovaného obchodního sdělení podpořeného reklamou. V jednu chvíli tak Santa Claus představoval hrozbu pro Ježíška, který však tyto dvě krize dokázal překonat.
To nakonec dokazují průzkumy, podle kterých naděluje Ježíšek asi 65 procentům Čechů, zatímco Santa Claus pouze v půl procentu domácností. Co může být lepším dárkem pod vánoční stromeček než dárek od Ježíška, zvlášť když víme, čím vším si naše Jezulátko muselo projít.
A to nejlepší nakonec
Jelikož nevěřím na náhodu, nemohlo být náhodou ani osobní setkání s člověkem, který stál za zrodem projektu Náš Ježíšek, předsedou a zakladatelem Děpoldem Czerninem. Jeho několik prostých, přesto však hlubokých vět mě ovlivnilo natolik, že jsem napsal tento článek. Raději bych použil slovo „sdělení“, které nám přináší klid a mír, ale i zamyšlení nad budoucností našich tradičních svátků, mezi něž Vánoce nepochybně patří.
Ano, nezištné posilování českých svátků a tradic představuje zároveň nejefektivnější ochranu před cizorodými prvky, které do naší kultury i do našich jedinečných Vánoc nepatří. Od té doby, co jsem poznal pana Czernina a jeho webové stránky, na nichž najdete například vyobrazení Ježíška, jehož podoba vychází z pražského Jezulátka, mám ještě silnější pocit, jak důležité je udržovat naše tradice. Ovšem s touto podporou a andělskou láskou, kterou zakladatel projektu NÁŠ JEŽÍŠEK vložil do zachování našich Vánoc, se cítím mnohem jistěji, než tomu bylo ještě předevčírem.
Každopádně, nepovažujte tyto informace o tomto projektu za komerční reklamu, ale za nezištné sdělení, které podporuje dobrou ideu, jež koresponduje s duchem Vánoc i s duchem našich tradičních zvyků, které nám nikdo nemůže vzít, pokud tomu nedovolíme. Posuďte sami…?
Vánoční stromeček
Zdroje:
https://www.novinky.cz/clanek/vanoce-kdo-nosi-darky-po-svete-santa-claus-kone-i-carodejnice-40345015
