Článek
Naše země není tak velká jako Polsko, abychom měli takový vliv na Evropu jako náš severní soused. Přesto i středně velká země, jakou je ČR, může někdy ledacos změnit – třeba i významnou záležitost, která přesahuje velikost i sílu naší země. V tomto případě jde o snahu Maďarska, které se po nástupu nové české vlády pokusí spolu se Slovenskem a Českem vytvořit protiukrajinský blok, jak potvrdil v rozhovoru pro server Politico Balázs Orbán, blízký spolupracovník maďarského premiéra Viktora Orbána.
Co to znamená pro nás a pro Ukrajinu?
Válka je hrůza a děs, ale kdo ji nepoznal na vlastní kůži, jen stěží může o ní něco psát nebo komentovat. I když jsem válku na vlastní kůži, díky bohu, nezažil, mám právo kritizovat vraždění a zabíjení - přesný výraz pro válku, a varovat před touto lidskou mentální tragédií.
Snažím se být objektivní, ale hledat nestrannost mezi dvěma rozzuřenými psy je téměř nemožné. Proto se někomu může zdát, že nahrávám jedné straně, není tomu tak, pokud přiznáte, že agresor je vždy ten, kdo napadne svého souseda, obzvlášť když je tento soused vojensky výrazně slabší.
Zeslabování slova „agresor“ tím, že budeme tvrdit, že v některých částech Ukrajiny jsou omezována práva ruského obyvatelstva na vlastní jazyk - i podle různých nařízení EU, to je prostě nepřijatelné. Proč to zde zmiňuji?
Protože kdyby kvůli porušování práv různých menšin propukly krvavé konflikty, hrozilo by, že se rozhoří celá Evropa. Takže - AGRESOR je výhradně ten, kdo napadne sousední stát s cílem ho obsadit, bez ohledu na záminky či ospravedlnění.
Pokud je obětí války Ukrajina, Rusko se dostalo do role okupanta, a nepochybně je tedy agresorem. Na jakou stranu by se měli Češi postavit? Z historického pohledu bychom měli podporovat Ukrajinu, protože náš národ nikdy nikoho neokupoval - naopak, byli jsme sami okupováni, například v novodobé historii v letech 1938 a 1968.
Bojující Česko s korupcí prý nemá vojensky podporovat korupční Ukrajinu
Předseda SPD Tomio Okamura dlouhodobě kritizuje českou podporu Ukrajině ve formě zbraní a financí. V několika veřejných vystoupeních, například v pořadu Partie na CNN Prima NEWS, označil Ukrajinu za „zkorumpovanou“ a vyzval k „zastavení financování a zasílání zbraní napadenému státu“.
Navíc, Tomio Okamura skutečně prohlásil v Partii Terezie Tománkové, že pokud bude SPD ve vládě, Slovensko bude první zemí, kterou nová česká vláda navštíví.
Sice nemohu nyní předjímat, ale i vzhledem k tomu, že když byli oba premiéry svých zemí (v roce 2018), Fico přivítal Babiše na Slovensku slovy „Vítej doma“, což naznačuje jejich osobní blízkost. Lze proto očekávat, jak přiznal dokonce sám Fico, že Babiš by mohl „napravit vztahy mezi Českem a Slovenskem“, které se za vlády Petra Fialy zhoršily.
Orbán veřejně označil Babiše za „přítele“ a několikrát ho podpořil, například během volební kampaně. Po útoku na Babiše v roce 2025 mu Orbán vzkázal: „Brzy se uzdrav, příteli! Nic tě nezastaví a vyhraješ volby!“
Není divu, že se logicky u nás v Praze rodí silná protiukrajinská koalice, která oslabí již tak deprimovanou Ukrajinu, která bude muset pravděpodobně oficiálně kapitulovat, pokud se nebude mít tato země čím bránit. Balázs Orbán oprávněně již asi tuší, že zahraniční politika ČR změní svůj dosavadní politický charakter, který bude více pro-východnější.
Samozřejmě, Andrej Babiš nás všechny může velice překvapit tím, že navštíví Slovensko i Maďarsko a nezpečetí tuhle možnou rodící se alianci. Kdyby tomu tak bylo, tak bych panu Babišovi i bez důkazů uvěřil, že v kauze Čapí hnízdo ani v nejmenším nepochybil.
Příprava na kapitulaci?
Když jsem se dozvěděl, že Ukrajina zrušila zákaz vycestování pro muže od 18 do 22 let, jenž platil od začátku ruské invaze v roce 2022, oficiálně proto, aby mladí muži mohli studovat a zůstat spojeni se svou vlastí, napadlo mě jediné – skutečným cílem je záchrana ukrajinského ducha, vzdělané generace, která může přežít a působit v bezpečí mimo okupovanou Ukrajinu.
Toto uvolnění je zvlášť podezřelé, když po třech letech vyčerpávající války čelí Ukrajina zoufalému nedostatku vojáků, zejména pěchoty. Podle britského deníku The Guardian mnozí vojenští představitelé opouštějí své jednotky, často hromadně. Přesný počet odcházejících zůstává vojenským tajemstvím, ale i oficiální zdroje přiznávají, že je jich alarmující množství.
Jednání s USA o rozšíření vojenské pomoci Ukrajině narážejí na čím dál vyšší zdi. Washington, pod vedením nové Trumpovy administrativy, dává jasně najevo, že jeho ochota financovat další vojenské dodávky slábne. V pozadí stojí změna priorit – Amerika se stahuje z některých zahraničních závazků a upírá pozornost spíše k vlastním zájmům.
Důkazem je prudký útlum vojenské podpory ze Spojených států. Nabízí se proto zásadní otázka: co ještě může vyčerpaná Ukrajina proti mocnému protivníkovi podniknout, pokud se ve střední Evropě formuje aliance, která usiluje o zastavení dodávek zbraní?
Snad je ještě brzy tvrdit, že se Ukrajina chystá ke kapitulaci, ale mnohé tomu napovídá. Bez zahraniční podpory totiž nelze vzdorovat vojenské síle Ruska donekonečna.
Někteří mohou tvrdit, že pokud Ukrajina nakonec podlehne a padne celá do rukou Putinova Ruska, válka skončí a Evropa si oddechne. Ale za jakou cenu? To by znamenalo morální pád a opětovné znásilnění statečného ukrajinského národa.
Jak bychom se pak mohli obyčejným Ukrajincům podívat do očí a předstírat, že je vše v pořádku, když jejich země prožívá svůj vlastní rok 1968 – rok, který bychom měli mít navždy v paměti.
A tak zůstává zásadní otázka: zastaví se ruská válečná mašinerie na hranicích se Slovenskem a Maďarskem? Nebo vítězství nad Ukrajinou vdechne novou sílu euforii a choutkám po zrození nového ruského impéria?
Proč ne? Nikdo z nás totiž neví, co Vladimir Putin s americkým prezidentem Trumpem na Aljašce skutečně dohodli. Než naše nová česká vláda začne zlepšovat vztahy s Ruskem, měli bychom mít na paměti, že Putin opakovaně označil rozpad Sovětského svazu za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“ – výrok, který odhaluje jeho nostalgii po časech, kdy Moskva měla rozhodující vliv i na náš region.
V letech 2021 a 2022 se objevily analýzy, podle nichž Putin využívá geopolitické napětí k prosazování návratu Evropy k rozdělení na sféry vlivu, jaké známe ze studené války. A jako by to nestačilo, k tomu přistupuje i „zášť“ Donalda Trumpa vůči EU – která by podle jeho vizí měla být rozdělena na čtyři hlavní skupiny států s odlišným vztahem k Americe.
Taková situace znemožňuje jednotnou evropskou politiku vůči Washingtonu. Zůstává jen jedno: EU se musí spolehnout sama na sebe. Jinak v tomto soupeření velmocí dopadne malé Česko špatně – snadno by se mohlo ocitnout ve stejné situaci jako Ukrajina.
Anketa
Zdroje:
