Článek
Prošla jsem si manželstvím s mužem o generaci starším i s mužem mnohem mladším. Jako čerstvou maturantku mě naprosto omámil muž o 18 let starší. Byl velice milý, vtipný, bylo mi s ním fajn. Možná to bylo tím, že jsem vyrůstala bez otce a říká se, že takové dívky si často najdou partnery starší a rozumnější. Ano, můj partner byl starší, ale rozumnější určitě ne. Byl podruhé ženatý, měl tři děti a s druhou ženou mu to vůbec neklapalo. Žili si každý po svém. Takhle mi to vysvětlil a já hloupá husa věřila. Ve skutečnosti byla jeho žena otrokem domácnosti a dětí a on rozhazoval peníze po barech. Jenže to jsem v té době netušila. Věřila jsem mu. Všichni se mi snažili ho rozmluvit. Je to dělník, o tolik starší, dvakrát ženatý. Na všechny jsem kašlala. No, a tak jsem se přes to všechno stala jeho třetí ženou, té druhé došla trpělivost a našla si jiného partnera. Brzy po sobě se mi narodily dvě děti a nyní jsem byla já otrokem domácnosti a dětí. Muselo být navařeno, naklizeno, nikde špinavý hrneček od kávy nebo pohozená hračka dětí. Večery opět trávil po barech, utratil všechny peníze, pro ránu nešel daleko. Už jsem pro něj byla stará, tlustá a nemožná. Bylo mi přes dvacet a vážila jsem nechutných 63 kilo na 167 cm výšky. Nutil mě běhat do schodů, abych trochu vypadala, protože jsem mu dělala ostudu. A přitom jsem zřejmě k zahození nebyla, ohlíželi se za mnou chlapi, i když jsem šla po ulici se dvěma dětmi. Jenže ze mne doslova vytřískal sebevědomí. Tolik ponižování a domácího násilí. Navenek byl stále milý a společenský. Nikdo by to do něj neřekl. Postupem času se mu už nechtělo ani pracovat. Od čtyřiceti docházel do práce sporadicky. Všechno jsem měla na bedrech já. Až jsem si řekla, že takhle to dál nejde. Já i děti žijeme jen v hrůze a řevu. Jenže rozdělit velký státní byt, do kterého jsem přišla já za ním, na dva menší odmítl. Vyhnal mě i s dětmi pryč. Tak jsem šla dobýt nový svět se dvěma dětmi z první třídy. Měly jen aktovky na zádech.
Protloukání to nebylo snadné. První měsíce na gauči u mamky spolu s dcerami a třemi hromádkami oblečení a učením do školy. V maličkém bytečku více místa nebylo. Díky mé stabilní práci jsem dostala podnikovou ubytovnu. Jednu místnost. Byla jsem šťastná a už jsem měla i novou velkou lásku. Byl to pravý opak mého manžela. Rozvod se táhl, my bydleli ale šťastně ve čtyřech na té malé ubytovně. Zatímco mně táhlo na třicet, má láska teprve studovala vysokou školu. A opět hlasy. Jsi pro něj stará, nevydrží s tebou, uteče ti. A já zase na všechny kašlala a šla jsem si za svým. Děti se zklidnily, můj miláček dostudoval, nastoupil na civilku a dostali jsme z protekce maličký sociální byt. Opět jedna místnost. Ale už to byl byt. Vzali jsme se. Byt to byl malý, ale nový a hlavně s výtahem. Do dvou let se nám podařilo vyměnit ho za větší, pochopitelně s doplatkem, s paní, která chtěla do této lokality, ale už byla starší a potřebovala výtah. Mohli jsme si pořídit miminko. Děti měly svůj pokoj. Tři děti byly v jednom dětském pokoji, a ačkoliv mezi staršími dcerami a synem byl velký věkový rozdíl, nikdy mezi nimi nebyly žádné neshody.
A já ve druhém manželství? Kdo by si představoval, že jsem mladšímu chlapovi nestíhala, že jen lovil ženské a trávil volno s kumpány, tak se mýlí. Máme celé roky spoustu koníčků, které nás spojují, máme stejný vkus a společné známé, ale nejraději jsme stejně spolu. Oba milujeme společné dovolené, kam už nejezdíme v pěti jako kdysi, dokonce už ani ve třech, protože syn nám už také odrostl a má přítelkyni, ale jezdíme ve dvou a vůbec nám to nevadí.
Můj bývalý manžel se po našem rozvodu stal ještě otcem další dcery, vztah s její matkou mu ale moc dlouho nevydržel. Nakonec si našel přítelkyni ve svém věku. Před nějakým rokem jsem je spolu potkala a on mi řekl: „Kdybych tehdy nebyl blbec, mohli jsme spolu být doteďka.“ Pokývala jsem. Co na to říct. Nyní je už dva roky po smrti.
Pokud si myslíte, že závěrem je, že lepší je chlap mladší, tak se mýlíte. Na věku nezáleží. Je to prostě jedno, jestli je partnerovi víc, nebo méně. Je důležité žít ve vzájemné shodě, porozumění, toleranci a mít společné zájmy a koníčky. Je důležitá povaha a charakter člověka.
