Článek
Její první manželství skončilo velikým rozčarováním a nyní ovšem stála před uzavřením druhého sňatku. Už nechtěla zopakovat stejný jednotvárný obřad v obřadní síni městského úřadu, ale vybrala si krásný kostel. Měla na něj hezké vzpomínky z dětství. Jednalo se přímo o vyhlášené poutní místo, které bylo nedaleko jejího bydliště. Okolo krásný park, takže prostředí lákalo k návštěvám mnohé rodiny. Stejně tak tam zavítala několikrát za rok i má sestřenice. Líbil se jí ten krásný klid, nádherný stříbrný oltář, andělíček, který kýval hlavičkou, když mu hodila korunu. Také tam chodívala o Štědrém dni s maminkou vyhlížet Ježíška, jestli už náhodou neletí a neveze dárky a pozorně prohlížela betlém. Místo navštěvovala moc ráda i v dospělosti a druhou svatbu se rozhodla uskutečnit zrovna zde. Její nastávající nic nenamítal, oba byli pokřtěni a zrovna v tomto krásném kostele, takže si vyrazili domluvit termín. Ihned při prvním setkání se ovšem objevil problém. Sestřenice byla už jednou vdaná, sňatek to byl civilní, ale stejně se muselo zažádat do Vatikánu o výjimku. Výjimka byla vyřízena, církev sestřenici svatbu povolila. Ovšem pár musel docházet na přípravu. Byla to jakási nalévárna katechismu. Celou přípravu měli absolvovat s knězem, který se jich ujal už při žádosti o termín, vyřídil výjimku ve Vatikánu a nakonec se měl stát jejich oddávajícím. Už tehdy byla sestřenice rozpačitá. Kněz měl pohled spíš černokněžníka. Pronikavé černé oči, se záblesky podezíravosti, dobrý pocit z něj neměla.
Příprava probíhala současně ještě s jiným párem, jednalo se o několik schůzek. Oba páry poslouchaly a přikyvovaly, nijak se neprojevovaly. Při lekci, která se týkala rodičovství, kněz Jitku zaskočil. Mluvil stále o tom, jak je nutné děti vychovávat k poslušnosti a pokoře a jako příklad rozvedl svoji návštěvu u lékaře, kdy musel čekat na ošetření v čekárně s jednou matkou s dítětem. Dítě bylo neklidné, běhalo a křičelo. Naprosto nepřijatelné, dítě je nevychované a nemá úctu ani k matce, ani pokoru k ostatním v čekárně. Jitka už měla dvě dcerky a věděla, jak je těžké udržet třeba tříleté dítě v naprostém klidu v čekárně. Dítě se nudí a může zlobit a takové odsouzení dítěte a špatné výchovy jeho matky se jí vůbec nelíbilo. Následovala další hodina přípravy. Kněz mluvil o těhotenství jako o daru a náhle stočil výklad na interrupce. Doslova se rozohnil. Je to hřích a to za všech okolností. Oba páry do té doby jen poslouchaly, na nic se neptaly a spíš pospávaly a těšily se, až bude konec, ale toto Jitku popudilo a zeptala se. Byl to první dotaz, který během přípravy padl. „Co když je lékařsky potvrzené, že se dítě narodí těžce postižené?“ Také hřích. A nemocné a stejně by do pár dní zemřelo? Hřích. A když těhotenství ohrožuje život matky a je téměř jisté, že matka neporodí, ale zemře během těhotenství, nebo zemře matka i dítě? Hřích! A co má tedy ta matka dělat? Má se modlit a přijmout boží vůli. Tak a bylo to. Prostě se modlit a pak umřít. Jitka šla domů znechucena a těšila se, že už bude brzy konec. Zbývala poslední lekce. Bylo 13.11.2001, pouhé dva dny po teroristickém útoku na „dvojčata“ v New Yorku. Celý svět sledoval tu hrůzu a zkázu, kdy letadla vletěla do dvou věží plných lidí. Lidí, kteří pracovali ve svých kancelářích a zcela bezdůvodně přišli o své životy. I přes televizní obrazovku člověk vnímal tu hrůznost a byl doslova šokován tím, co se může stát, soucítil s oběťmi útoku a jejich příbuznými. A Jitka ještě plna té hrůzy šla na poslední lekci katechizmu. Jen co kněz uvítal své ovečky, tak se rozohnil. Sám začal mluvit ihned o útoku a z jeho úst padaly podivné závěry. Svět žije v bídě. Jsou miliony lidí, kteří trpí hlady, v Africe a jinde ve světě, lidé umírají a na vině je Amerika. Tam je všeho dostatek a plýtvá se. Vagony plné jídla se vyhazují, Američané si ničeho neváží a mají všeho moc, jsou moc bohatí a topí se ve svém bohatství a jiná část světa strádá. Byl to pro ně trest boží. Jitce se chtělo plakat, ale věděla, že nemá cenu nijak debatovat. Stejně tak, jako v minulé hodině, kdy kněz radikálně odsoudil jakoukoliv interrupci. Jeho smýšlení a přesvědčení bylo nepochopitelné, jak dokázal při minulé lekci s umírající těhotnou, která se má modlit a přijmout boží vůli, místo aby šla na interrupci. Tak ti nebožáci, kteří seděli v těch kancelářích a umřeli, to podle něj vlastně schytali ve jménu nějaké boží spravedlnosti.
Jeho proslov konečně skončil a Jitka se s budoucím manželem zdvihla k odchodu. Kněz jí ještě zastavil, zapíchl do ní svůj pronikavý pohled, na ústech se mu usídli úškleb a povídal: „Víte, vy máte dvě dcery, parter je mladší, to nebude dobré. Zatím jsou ta děvčata ještě malá, ale jen co poodrostou, on se neudrží! Uvidíte.“ Fuj. Místo božích slov o pochopení a všeobjímající lásce takový hnus.
Svatbu Jitka absolvovala, byla jsem tam také. Podivné poznámky z úst tohoto kněze padaly i během obřadu, ale zkazit jsme si ho nenechali. Ani nevěsta se ženichem, ani my, ostatní svatebčané. Zanedlouho po této svatbě tento podivný člověk někam zmizel. Je to už dlouho a jeho jméno se už v souvislosti s tímto kostelem nevyskytuje, ani ho tam nikdo z naší rodiny za celá léta nespatřil. Doufám, že ho církev v zájmu boží spravedlnosti přemístila třeba do pekla.
