Článek
Kdysi jsem začínala jako asistent na právním oddělení jedné velké pražské firmy, později mi nabídli místo administrátora, a po dostudování právníka. Splněný sen, protože když jsem začala vydělávat kolem 50 tisíc, myslela jsem, že je to můj vrchol a nic lepšího už mě nikdy nečeká.
Snažila jsem se, co mi síly stačily
Přesto jsem se zvládla vypracovat na 70 tisíc, které jsem domů přinesla každý měsíc. Do toho jsme měli čtvrtletní prémie, kdy jsem měla výplatu ještě vyšší, a v dubnu bývaly roční prémie, které byly obvykle také velmi příjemné.
Vždy jsem byla pyšná, že se mi něco takového vůbec povedlo, ale v poslední době to pro mého manžela Martina začalo být málo. Zhruba v době, kdy jsme začali řešit koupi nového domu. On si totiž vysnil, že bude bydlet doslova ve vile, která má garáž minimálně pro dvě auta, grilovací pergolu, místnost na kulečník…
Možná si najdu brigádu
Snažila jsem se mu vysvětlit, že v dnešní době už prostě musí ze svých nároků slevit, sice vyděláme krásné peníze, ale domy jsou drahé, musíme koukat na to, co máme. Jenže on se s tím nedokáže smířit, a jelikož vydělává dvakrát tolik, co já, tak hází vinu na mě. Prý jsem neschopná a proto jsme pořád nic neušetřili ani nekoupili.
Potřebujeme totiž stihnout do 36 let tu 90% hypotéku, jenže s těmi cenami nemovitostí, na které on kouká, bychom museli mít v hotovosti snad dva miliony. A kde to mám vzít? Přijdu si hrozně a uvažuju, že si najdu brigádu. Jen nevím, jestli to ještě stihnu časově. Opravdu bych se měla snažit o něco víc? Už takhle jsem každý den v práci až do večera…
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Nelou T.
