Článek
Už od dětství učíme děti, že dospělým se vyká. Je to dáno našimi společenskými zvyklostmi a tradicí. Vykání vyjadřuje odstup někdy věkový, jindy společenský a já ho cítím i jako projev úcty. Tykání je naopak znakem blízkosti a rovnosti. Snad proto lektoři chtějí, aby jim žáčci tykali, aby jim ukázali, že jsou jako oni, ale nedopadá to dobře.
Děti přijmou rovnost s dospělákem, začnou mu tykat, ale zároveň ho přestanou brát jako autoritu. Celý program se obvykle začne rozpadat. I když lektoři určí další pravidla komunikace, např. mluví jen jeden a posloucháme, co říká spolužák, jsou tato pravidla prakticky nevymahatelná. Ostřejší chlapci začnou Verče a Péťovi klást společensky těžko akceptovatelné otázky, případně je úplně ignorují. V tom okamžiku obvykle vstupuje do akce pedagogický dozor a situaci se marně snaží usměrnit. Celý program se hroutí, aktivity pozbývají smyslu, protože ostřejší chlapci si zavolají Verču, aby jim pomohla, pokud ovšem jsou ochotni takovou blbost (zadanou činnost) dělat.
Druhý scénář má úplně obrácený průběh se stejným výsledkem. Děti se tykání zaleknou. Konec konců, proč by měly tykat někomu, kdo je dospělý, z jejich pohledu starý 20+. Lektory vidí poprvé a pravděpodobně naposledy v životě. Petr a Verča se marně snaží z dětí vydolovat nějakou otázku, odpověď či myšlenku. Děcka se uculují, mlčí a koukají se na sebe. Očima hledají pomoc z nepříjemné situace. V tom okamžiku obvykle vstupuje do akce pedagogický dozor. Stane se prostředníkem mezi dětmi a lektory. Ale vstup učitele ovlivňuje a narušuje průběh aktivit (neaktivit) a deformuje jejich výsledky.
I když se před každou takovou akcí se snažím lektory upozornit, že tykání není tou pravou cestou a ve zpětné vazbě jim to dám písemně, nic se nemění. Těžko říct, kde na to tykání přišli. Možná na nějakém školení, které začalo větou: „A budeme si všichni tykat, je někdo proti?“ Nikdy jsem nebyla tak odvážná, abych řekla, že mi to vadí, že jsem proti. Rozumějte, je mi jedno, kdo mi tyká, ale já raději vykám. Je to pro mě bezpečný odstup, a to nejen ke starším účastníkům školení a myslím, že to většina mých žáků má podobné.
Naopak programy, kde lektor přijde jako dospělý, který se vyzná a má zkušenosti, mají daleko větší úspěch. Děti více či méně přijímají rodiče, učitele a další dospělé jako autority a nemají s tím problém. Dokonce se v rámci komunitních kruhů nebojí zcela otevřít a nepotřebují k tomu vůbec žádné tykání.
