Článek
Na to, že se děti jmenují jinak, než jejich maminky, jsme si už zvykli. Mamka s taťkou se prostě nevzali. Na to, že jsme jako učitelé vtaženi do rozchodu rodičů a že jsme v tomto období pro děti jednou z mála jistot, si zvykat nechceme.
Máme za sebou další školní rok a společně s poděkováním dostáváme od rodičů informace o dalších soudních jednáních, která mají být v průběhu srpna nebo v září.
Jirka a Klára
Jirka chodí do čtvrté, Klárka do osmé třídy. Rodiče se rozcházejí, ale oba jsou ochotni jednat. Bez mediátorů a soudců se dohodli na střídavé péči. Děti si střídaly po týdnu. Po několika měsících už Klárka nechtěla chodit k matce a Jirka se přidal. Obě třídní učitelky psaly zprávy pro sociálku. Obě shodně napsaly, že vlastně ani neví, ve které dny jsou u jednoho či u druhého rodiče. Děti jsou čisté, připravené, prospěch se nezměnil. Do toho, co se děje doma, jim nic není, tedy, pokud děti samy nic neřeknou nebo se nezmění jejich chování.
Doma se asi něco stalo, tatínek vyvolal jednání s učitelkami a rozhodně nesouhlasil se zprávou. O několik týdnů přinesl rozhodnutí soudu, že děti jsou svěřeny do jeho péče. V rozsudku je také upraveno, kdy může Jirku z družiny vyzvedávat matka, kdy otec. Styk s dcerou není upraven. Škola bere rozsudek na vědomí a vychovatelka bude žáka vydávat matce i otci podle rozsudku. Oba rodiče mají právo na informace o prospěchu a chování obou dětí. Jen komunikace s otcem už není tak jednoduchá, škola se pro něj stala nepřítelem.
Anežka
O péči o Anežku rozhodovaly soudy poprvé, kdy jí ještě nebyl ani rok. Tatínek po jejím narození odešel ze Zlína ke svému příteli do Prahy. Soud určil každý sudý víkend jako prodloužený, od čtvrtku do pondělí. Kolotoč odvolání a právních kliček se vleče již osmým rokem. Při nástupu do první třídy soud zamítl dvě kmenové školy, a tak má Anežka individuální vzdělávací plán.
Tatínka i strýce má ráda, ale chce chodit do školy celý týden, v pátek bývají výlety, akce a plavání a ona pravidelně chybí. V září ji čeká soud, u kterého má říct, co chce. Má za sebou sezení u psychologa (třicet stran znaleckého posudku), rozhovory se sociální pracovnicí (jen šest stran), k soudu se bude přikládat i vyjádření školy (Proboha, co tam mám napsat?).
Anežka má strach. Má strach, že řekne něco špatně. Má strach z prostředí, které nezná. Má strach ze změny, která by mohla přijít. Co když už nebude bydlet s mamkou, co když už nebude jezdit k taťkovi.
Nela
Nelu přivedla k zápisu babička. Je jejím zákonným zástupcem, rodičům byla odebrána asi je jedno kvůli čemu. Je to napsáno v rozsudku, který babička nosí s sebou. Pokud si představujete stařenku s šátkem, tak se pletete. Babička je stejně stará jako někteří rodiče, kteří odložili narození potomka na potom.
Jestli Nela se svými spolužáky ze školky nastoupí do první třídy, není jisté. Soud týden po zápisu rozhodl, že bude opět svěřena do péče rodičům. Ti ji zapsali do školy na druhé straně města. V srpnu je další soud. Po Nele vyjádření nikdo nechce, je malá. Sama neví, bylo by to pro ni moc těžké. Sociální pracovnice s ní sice mluvila, ale kromě práv dítěte jsou tu ještě práva rodičů, i když ti opakovaně selhávají.
*
Někdy si přeji, aby přišel král Šalamoun a začal soudit a dal dítě tomu, kdo ho má raději, kdo pro něj chce dobro na úkor svých potřeb.
Zdroje:
https://csu.gov.cz/snatky-rozvody
https://sancedetem.cz/o-cem-se-mluvi/nejdulezitejsi-veci-ktere-si-po-rozvodu-preji-deti-od-svych-rodicu
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/rozvod-rozchod-dite-psychicky-dopad-manipulace.A240626_101903_domaci_vajo
