Článek
Viki už chodí do třetí třídy, stejně jako řada dalších dětí ve třídě má rodiče, kteří spolu nebydlí. Oba rodiče měli zájem Viktorku vychovávat. Byly jí teprve tři roky, když soud rozhodl o úpravě péče. S tatínkem Viki tráví prodloužené víkendy od sudé soboty do liché středy, po zbytek doby je u maminky.
Po necelém roce fungování tohoto sytému se tatínek odstěhoval za lepší prací na druhý konec republiky. Do doby než Viktorka začala chodit do školy, se rodiče byli schopni dohodnout a termíny přebírání moc neřešili. Oba rodiče se holčičce plně věnovali.
Zádrhel nastal po zápisu do školy, se kterým tatínek nesouhlasil, chtěl zapsat dceru v místě svého bydliště. Po dlouhých tahanicích našel řešení - individuální domácí vzdělávání po dobu, kdy je dcera u něj. Všechny zákonem stanovené podmínky splnil. Přítelkyně má pedagogické vzdělání, tematické plány a úkoly mu posílá třídní učitelka.
Maminka s tímto stavem však spokojená není, už pár let chce získat dceru do své péče. Tatínek s tímto stavem však spokojený také není, už pár let chce získat dceru do své péče. A Viki? Té se nikdo moc neptá, když je u mamky, nechce se jí k taťkovi, když je u taťky, nechce se jí k mamce. Nejraději by byla s oběma. Ale to nejde.
Když je u taťky, zmešká některé školní akce, na které by chtěla jít. Prakticky pořád dohání učivo, i když plní vše, co jí paní učitelka napíše. Ve škole toho prostě řeknou a prožijí víc, než je třídní učitelka schopna napsat do mailu. S kamarádkami je to těžké, když pořád chybí. Ale u taťky je legrace, učí se, když se jim chce. Nemusí vstávat, chodí na různé akce. S taťkou maluje obrázky, dělá různé výrobky, poslouchá písničky, všechno fotí paní učitelce. Viki netuší, že to chce maminka jako důkaz, že se opravdu učí i jiné předměty než je čeština a matematika.
Když je u mamky, musí vstávat, po obědě chodí i do družiny, protože je mamka ještě v práci. Někdy se jí chce, jindy ne. S mamkou se už do školy nepřipravuje, umí to sama. Doma pomáhá s nádobím, s úklidem, vynáší plasty. Chodila také do atletiky, ale nemohla jezdit na víkendové závody, tak toho nechala. Občas zajde s kamarádkami do nákupního centra.
Zvykla si, že když se vrací od taťky, nevypráví mamce, co dělali. Mamka je pak většinou moc smutná, protože na to spolu nemají čas ani peníze. Stejně tak se naučila neposlouchat, když taťka mluví o mamce.
Viki se přizpůsobila situaci, dělá to, co se od ní očekává, říká to, co chtějí rodiče slyšet a naopak neříká to, co by způsobilo problémy. Spolužačky ji závidí, že nemusí každý den do školy. Na druhou stranu nemá prostor si s nimi budovat hlubší vztahy.
Situaci chtějí změnit oba rodiče, ale než soudy po všech odvoláních definitivně rozhodnou, absolvuje Viki řadu sezení u psychologů, rozhovorů se sociálními pracovnicemi a dalšími orgány. Bude to trvat několik let a Viktorka se pravděpodobně změní.
Člověk se má chuť ptát: V čí prospěch je střídavá péče? Řada psychologů zastává názor, že v prospěch dítěte to rozhodně není. Dříve tatínkové říkali, že mají poštovní dítě, když na ně posílali alimenty. Teď mohou rodiče pyšně prohlašovat, že mají dítě putovní.
Zdroje:
https://psychologie.cz/ve-stridave-peci/
https://psychologie.cz/deti-napul/
https://www.psychoterapie-andel.cz/stridava-pece-o-dite-po-rozchodu-rodicu-ano-ci-ne/
https://www.universitas.cz/osobnosti/5624-stridava-pece-nedela-z-deti-nestastne-batuzkare-rika-sociolog
