Článek
Jirka nechodil do školky, u zápisu do školy byl, ale do první třídy už nešel. Maminka ho vzdělává doma. Jako vzdělavatel splňuje vysokoškolské vzdělání a do práce nechodí, věnuje se Jirkovi. Starší sestra do školy chodí. Proč tedy Jirka ne? „Jirka je živější dítě, neuseděl by celé dopoledne v lavici. Navíc má to složité, narodil se po smrti svého tatínka, a chce, abych mu byla stále nablízku. Navíc do školy nechce.“ Školu máme plnou živějších žáků a v první třídě probíhá většina výuky v pohybu, a to na koberci, na chodbách. Ano při psaní se sedí. A že do školy nechce? To je věc motivace a nastavení hodnot. Kdo by dobrovolně ráno vstával?
Aby mohl ředitel povolit individuální vzdělávání, potřebuje vyjádření např. pedagogicko-psychologické poradny. Nejedná se o doporučení, ale o vyjádření, které zní asi takto: Proti individuálnímu vzdělávání nemáme námitky. A vyšetření na poradně? Mají toho hodně, celé vyšetření trvá 20 minut, dalších deset sepsání dokumentu. Vyjádření má neomezenou platnost. Dítě vyšetří v pěti letech a platí po celou dobu povinné školní docházky. Státní instituci už nezajímá, zda dítě nezaostává za vývojem vrstevníků, zda se rozvíjí podle svých možností. A pokud má škola pocit, že je něco špatně, smůla pro kontrolní vyšetření není důvod. Ředitel nemusí povolit.
Ředitel při svém rozhodnutí reaguje na žádost zákonného zástupce, vyjádření poradny, požaduje doklad o vzdělání vzdělavatele, který zároveň popíše materiální vybavení a prostředí, ve kterém bude výuka probíhat. Rovněž musí být zajištěna socializace žáka, např. návštěvy dětských akcí, kolektivních zájmových kroužků. Takovým oříškem je pak podmínka, že pro individuální vzdělávání musí být závažný důvod. Nikde však není definováno, co je a co není závažný důvod. Jak má ředitel posoudit, zda důvody, proč maminka žádá o domácí vzdělávání, jsou či nejsou závažné. Maminka s Jirkou žije kousek od školy, nejezdí na dlouhé týdny mimo obec. Jirka není nemocný. Nám se mohou zdát maminkou uvedená živost (Poradenské pracoviště nediagnostikovalo hyperaktivitu.) a absence otce v Jirkově životě jako nepříliš závažné, ale maminka to vidí jinak. Ředitel vydává souhlas. Zodpovědnost za vzdělávání přechází na vzdělavatele.
Učitelé jsou pomáhající profese a třídní učitel je ten, který situaci vidí jinak než všichni ostatní. Kromě přípravy podkladů pro vzdělávání a nastavení parametrů přezkoušení mu jde u žáka i o ty sociální dovednosti. Jednou se Jirka bude muset začlenit do třídního kolektivu, třeba až na střední škole, ale jednou to nastane. Paní učitelka dva roky marně zve maminku i s Jirkou, aby se přišli podívat třeba jen do hodiny výtvarné výchovy. Jirka nechce a maminka ho nenutí.
Samotnou kapitolu individuálního vzdělávání tvoří přezkoušení. Podle dohody chodí Jirka na přezkoušení na konci každého pololetí. Posuzuje se jeho pokrok ve všech předmětech podle výstupů daných v ŠVP a tematických plánech. Výchovy se hodnotí na základě portfolia, které vzdělavatel předloží. Na konci první třídy došlo k prvnímu komunikačnímu šumu. Jedním z požadavků pro splnění výstupů byl přepis textu tiskacím písmem do písma psacího. Paní učitelka se však nestačila divit, když maminka Jirkovi vedla ruku. „Však tam nebylo, že to má udělat sám, my takle píšeme.“ Podobné to bylo se čtením. V matematice byl výborný. Vzdělavatel měl také předložit důkazy učení. Fotografie maminka nedonesla, neumí používat foťák v mobilu. Pracovní sešity byly vyplněné jen zčásti. V první třídě dostal Jirka jedničky, i když… Paní učitelka ho chtěla motivovat. Přitom dala mamince špatnou zpětnou vazbu, nebylo to výborné. Byl to však první rok spolupráce, poučení pro všechny.
Pro druhou třídu paní učitelka nastavila opravdu přesná pravidla. Doslova slovíčkařila. Píše sám, odevzdá přesný počet výkresů a výrobků různých technik (Jde o rozvoj motoriky, abstraktního myšlení, není to jen výmysl učitelky.). Bude mít vyplněné pracovní sešity na daných stránkách, povede si ke každému předmětu sešit (Učí se systematické práci, pečlivosti atd.) A jak to dopadlo? Maminka se snažila, část pracovních sešitů vyplnila sama, na klasické sešity prý zapomněli. Mluvila převážně maminka, Jirka je zakřiknutý. Není sžitý s paní učitelkou, vidí ji 2× ročně, nezná prostředí školy. Maminka ani v druhé třídě nevyužila možnost, aby Jirka občas zašel do školy. V pololetí už byly dvojky a na konci druhé třídy trojka z češtiny. Jirka (On?) nezvládl pravopis tvrdých a měkkých a souhlásek. „Paní učitelka dala do textu slovo tatínek, a to ho úplně vykolejilo.“ Tak jako všude i my ve škole máme děti, které pocházejí z neúplných rodin, tragicky přišly o rodiče nebo je vychovávají příbuzní. Tam si dáváme pozor na zadání témat v češtině, jazycích a dalších předmětech. Ale aby slovo tatínek, mimochodem napsáno s ý, bylo důvodem, že dítě neumí pravopis, je nanejvýš podivné. Podle vyjádření poradny z vyšetření v pěti letech Jirka jevil známky nadání. Teď pokulhává za svými vrstevníky, a to nejen v učivu.
Až jednou přijde do školy, bude muset dohánět to, co jeho vrstevníci mají jako samozřejmost. Ráno vstát a přijít včas, rozdělit si čas práce a odpočinku, zvyknout si, že učitel nevěnuje pozornost jen jemu, pochopit a přijmout, že někdo je lepší. Bude si muset vydobýt své místo ve skupině. Teprve po covidu jsme si ve škole znovu uvědomili, jak jsou tyto dovednosti důležité a jak je obtížné si je získat ve vyšších ročnících školy.
Maminka toto všechno od učitelů slyšela, ale i ona je už skoro devět let doma se svým synem. Slyšela i to, že čím později Jirka do školy nastoupí, tím těžší to pro něj bude. Snad ve třetí třídě přistoupí na to, že Jirka bude chodit alespoň na některé hodiny. Ředitel totiž opět povolí individuální vzdělávání, protože podmínky jsou splněny, sice ne na výbornou, ale jsou splněny. Kdyby to nepovolil, tak půjdou jinam.
Celý článek je o jednom Jirkovi, ale jeho postoj mi není znám. Užívá si s maminkou dětství bez povinností, ale co dál?
