Článek
Po sérii komických, bizarních i neuvěřitelných domácích nehod, které mou osobu začaly provázet asi posledního půl roku, jsem se rozhodla, že se raději nechám připo. Jak to říkal František Koudelka v Jáchymovi: „Se eště musím nechat připo…připojistit…vod džuda…“
Tak já jsem se chtěla nechat připojistit životně, protože reálně hrozilo, že se jednoho krásného dne doma zabiju. Ukopnutý malíček na noze to celé započal, následovala řezná rána při otevírání balíku. Dalším velice vtipným úrazem byl pád na držku, kdy jsem se v noci potácela na onu místnost a dosud si nezvykla na uspořádání skříní (máme novou chodbu, jůůů), zakopla, vrazila do nové skříně a zcela „nenově“ jsem se poroučela k zemi.
Rozbitý nos byl jen začátek, pak mi spadl na hlavu lustr a při výměně žárovky jsem dostala pecku jako pověstnou krávu (kráva, no, ani žárovku vyměnit neumí!). Neblahá série se nedala zarazit a došlo mi, že pokud se mám tedy doma zabít, potřebuji životní pojištění, aby po mně alespoň něco zbylo, než třeba uklouznu a proletím sklem, nebo omylem vypiji Fridex, fantazii se opravdu meze nekladou.
Velikonoce klepaly na dveře, volala jsem do pojišťovny, nastínila jim svůj drobný domácí problém (Můj byt se mě pokouší zabít!). Velice milá paní v telefonu okamžitě pochopila celou situaci a přislíbila domácí návštěvu, při které vše vyřídíme, nebojte se paní, trvalé a pevné životní pojištění je zárukou budoucnosti vás i vašich blízkých! Jo. To bylo slovo do pranice.
Odpoledne ve čtyři měla pojišťovací paní dorazit a já neměla hotovo vůbec nic. Velikonoční výzdoba se válela všude po zemi, jak ji roztahala dcera, aby pak někam s manželem odjeli (naštěstí, byla jsem ušetřena jeho zlomyslného pochechtávání - čehož jsem ušetřena samozřejmě nebyla, protože jsem mu to prostě doma musela říct!), na plotně doutnala večeře (to bude super, pojišťovací paní uvidí v reálu, že o můj život usiluje i sporák!), byl tu bordel, který se nedá popsat, ehm, no, rozumíte, provozní nepořádek. Kulantně řečeno.
Já byla ve velice provizorním domácím oděvu (šaty s dírou mezi prsy) a při bližším ohledání jsem zjistila, že mám na noze každou žabku jinou (černou a růžovou s hvězdičkami!). Dceřin pokoj jsem raději zavřela a dělala, že tento pokoj neexistuje, není, že se pouze zhmotňuje jako v hororech. Ozval se zvonek, krucinál, to bude ta baba z pojišťovny (omlouvám se, paní Ivo!), odtáhla jsem pánev z plotýnky a letěla otevřít dveře.
„Dobrý den, omlouvám se, už na vás čekám, pojďte dááál!“ šveholila jsem. Podotýkám tímto, že „naše“ jehovisty znám. Chodívali častěji v dřívějších letech, nyní skoro vůbec, ale věděla jsem, jak vypadají. A velice slušně jsem je vždy pozdravila, poděkovala, odmítla, rozloučila se a zavřela za nimi. Ne jako můj nebožtík táta, který na ně jednou vytáhl vzduchovku (nenabitou, nebojte, nenalezl příslušné diabolky). Zastávám heslo „ať si každý věří v co chce, je mi to jedno, budu slušná ke všem, ale děkuji, ne“.
Tu paní, která stála ve dveřích, jsem neznala, tudíž mě to nenapadlo ani ve snu. Prostě to pro mě byla paní, co mi nese životní pojištění, než se udusím rohlíkem. Například. Asi měli jehovisté novou mladou čerstvou krev (no… novou možná, mladou ani čerstvou ani náhodou!) Paní na prahu překvapeně vytřeštila oči, které byly navíc asi desetkrát větší, tak silné měla brýle, takzvané popelníky, neboť se jí zřejmě ještě nikdy nestalo, aby ji někdo takto vehementně pozval dál.
Jak moc jsem byla pitomá evokuje fakt, že od paní z pojišťovny by se dal předpokládat bezvadný ohoz, slušivý kostým, sladká vůně, krásný účes, brašna s notebookem, lodičky… Osoba mezi dveřmi měla mimo zmíněných popelníků šedivý pletený svetr, šedivou pletenou sukni ke kotníkům, šedivou brašnu, šedivé boty, šedivou pleť a šedivé vlasy. Ona byla vlastně celá šedivá.
Jenže já to chtěla mít co nejrychleji za sebou, takže jsem za šedivou paní zavřela dveře a běžela do kuchyně, kde bylo také šedivo - pánev stále čmoudila.
„Krucinál,“ usmála jsem se na ni sladce, aby jako věděla, že my ženský to máme holt těžký. „Tak si sedněte, posaďte se, dáte si kafe? A omlouvám se za ten bordel, to víte, je toho nějak moc, právě proto potřebuju co potřebuju, víte, když se to nakupí, to aby se člověk zbláznil. Jednou mě klepne mrtvice - a proto bych to potřebovala zařídit.“
Šedivá paní usedla na okraj židle a rozhlížela se. „Prosím vás, moc se tady nerozhlížejte, já se vám omlouvám. Poslední dobou je to tady hotové peklo,“ (Jo, když se daří, tak se daří, i moje volba slov musela šedivou paní naprosto uchvátit!). Paní Šedivá se ale rozhlížela. Zvláště jí padla do oka otočená fotografie.
Víte, to máte tak. Fotku mých rodičů se svíčkou mám na poličce. A vždy, když se mi nedaří, vše jde do kopru, přijde nemoc, všechno možné, usoudím, že za všechno můžou oni, protože mi umřeli. A vzteky jejich fotku otočím. Tak! To máte za to, nebudete se koukat na televizi! Já vám ukážu! No a pak jsou zase hezké dny, kdy rodiče s pokornou omluvou otočím zpět, aby se mohli dívat, jak si vrazím propisku do oka (další z úžasných domácích nehod, já prostě potřebuju pojistit!).
A když jsem naproti paní Šedivé usedla i já, všimla jsem si směru jejího pohledu a následoval dialog jak vystřižený z absurdního dramatu. Něco jako Čekání na Godota. Nebo Hamlet bez Hamleta. Já vo voze, vona vo koze.
„Je, vidíte, já ještě otočím rodiče, tak…“ otočila jsem fotku. „A co to kafe, dáte si?“
„Hm…“ vcucla rty šedivka, až vypadala jako Tutanchamon. „Kávu nepiji. Sklenku vody?“ nahodila.
„Jasně, vody, to se mi snad povede natočit bez nehody,“ smála jsem se na ni a opravdu mi to ještě vůbec nebylo divné, tak blbá jsem byla!
„To jsou vaši rodiče?“ pohlédla na fotku mámy a táty.
„Hm. Zemřeli mladí, náhle, bylo to strašné. Tak radši o tom nemluvit. Nebo musíme?“ Víte, já si myslela, že to patří k tomu, že se životní pojištění zajímá i třeba o dědičné choroby, čím vším můžu trpět třeba i já.
„Záleží na vás, jestli o nich chcete mluvit. Kde si myslíte, že teď jsou?“ položila mi paní záludnou otázku.
„No kde jsou - jsou v urně, v hrobě, na hřbitově…“
„Velice správně,“ pokývla hlavou paní Šedivá a usrkla vody. „Díváte se na to správně. Když člověk zemře, přestane prostě existovat.“ zadeklamovala. Já nevím, už jsem měla zbystřit, že jo? Já si to taky říkám. „Potkala vás spousta těžkých zkoušek, ale s naší pomocí je zvládnete…“ (Godote??!!)
„Já předpokládám, vždyť od toho tady jste,“ hlesla jsem s úsměvem, „člověk musí myslet na budoucnost, zvlášť, když je doba taková nejistá a vůbec - vždyť jsem vlastně neustále jednou nohou v hrobě,“ zasmála jsem se. „Tak kdyby se stal třeba úraz nebo hůř, něco jiného, abych měla zajištěno alespoň něco…“
„To budete!“ vskočila mi do řeči plamenně paní Šedivá. Já vím. Já vím! Ti dva, co čekali na Godota, byli proti mně naprostí pačmáci. Rozhlédla se po roztahané jarní výzdobě, prohlédla hračky, které se válely na zemi, ucucla vody a mlaskla: „Vidím, že máte dítě. Máte manžela?“
„Jojo, ale ten u vás už je,“ odvětila jsem. Já si skutečně myslela, že mluvím s paní z pojišťovny, skutečně! Věřte mi to! „Vážně?“ téměř zajásala. „Jo, nedávno byl u vás a tam něco řešil, já do toho nevidím, to víte… Teď se jedná čistě jen o mě…“
„Rozumím. Hm… Vy věříte, že Kristus vstal z mrtvých?“ vypálila otázku, kterou jsem skutečně nečekala (vo voze, vo koze, vo dvou kozách!) A já si ještě v tu chvíli řekla - proboha svatýho, snad tu nemám pojišťovačku, která ve svém volnu dobrovolničí se Strážnou věží! Já to věděla, ale byla jsem tak blbá, že mi to prostě nedocvaklo!
Snažila jsem se tedy tuhle otázku obrátit ve vtip, parafrázovala jsem volně Listera z Red Dwarf: „No jo, víte, jak se říká, že týpek, kterej promění vodu ve víno, aby se na svatbě mohlo chlastat dál, si ty tři dny dal jako šlofík z kocoviny, ééééh,“ znervózněla jsem. „Prosím vás pěkně, můžeme se tedy dostat k věci, máte nějaké materiály?“ (Ehm!)
„Samozřejmě!“ ožila šedivá paní a do tváří se jí vlil odstín barvy „kafebraundozelena“, což se dalo považovat za jistý ruměnec. Vytáhla brašnu a začala v ní štrachat. Myslela jsem si, že vyndá nějaké ty letáčky a tabulky k různým typům životních pojištění. Vidíte? Vidíte to, jak jsem byla blbá? Hamlet bez Hamleta a ještě bez jednoho Hamleta!
„To je zajímavé, vašeho manžela asi neznám, přitom musí být celkem mlád,“ brumlala a slinila si prst (což nenávidím), aby snáze nalistovala vhodný leták s nabídkou životního pojištění (Ehm, Ehm, Ehm!). „Ale jistě už vás uvedl do děje, jistě spolu probíráte naši tématiku, pro začátek bych vám tedy doporučila pár sezení přímo s naším…“
„Jaké sezení?“ vyhrkla jsem překvapeně. (Ženská, mlč už a jdi si sáhnout do zásuvky, řvete jistě nyní. A plným právem!) „To k tomu potřebuju nějaké školení? Nebo nějaké speciální jednání s klientem? Já myslela, že to sfoukneme tady,“ už jsem se rozčilovala. Paní Šedivá si sundala popelníky a k mému nesmírnému údivu se jí začaly po tvářích koulet slzy.
„Vy chcete, vy si přejete, abych vás uvedla já?“ vykoktala překvapeně. „Víte, to se mi ještě nikdy nestalo, aby mě někdo takto krásně přivítal, nápoj nabídl, měl zájem, manžela u nás, jsem dojata…“ (Vždyť o tom již dobrou čtvrthodinu hovoříme, Mlho!)
Teď následoval ten okamžik, kdy jsem si poposedla, neboť jsem si celou dobu seděla na vedení. Vedení se rozběhlo a znáte takové ty postavičky z animáčů, jak se jim nad hlavou rozklinká zvoneček? Tak to jsem byla já. (Když se něčemu divíte, tak aspoň zavřete hubu, Kelišová!) Godot prostě zase nepřišel. „Proboha, kdo jste?“ vylezlo ze mě. „Vaše spása přece!“ odvětila šedivá paní a rozezněl se zvonek. Již ne ten pomyslný v mé hlavě, ale opravdový.
Vstala jsem jako ve snách, otevřela dveře (a fakt, fakt jsem se chvíli modlila, ať je ten šedivý tvor v mé kuchyni duch, výplod mého chorého mozku, čili že již nebudu potřebovat žádné pojištění, natož životní, neboť pojedu rovnou s houkačkou směr Dobřany. Pro všechny by to bylo nejlepší, opravdu!).
Za dveřmi stál archetyp úspěšné pojišťovací paní - svěží, nalíčená, v béžovém kostýmku na způsob „Koko Šanel“, lodičky s otevřenou špičkou. Jo a voněla. Tipla bych to na Tom Ford a Lost Cherry, který stojí bratru desítku a po kterém marně toužím. V elegantní brašně se nemohlo ukrývat nic jiného než notebook, určitě úžasné dělo.
„Strašně moc se omlouvám, kleklo mi auto, před přejezdem, opozdila jsem se, opravdu se omlouvám, můžete mi prominout?“ vevlála dovnitř. „Jujky, tady bydlí holčička, mám to samé doma, jé a něco tady voní,“ okomentovala smrad spáleniny jako pravá dáma. A při spatření šedivého ducha, který stále seděl u stolu a v ruce nyní třímal Probuďte se a Strážnou věž či co já vím, co to bylo, se zarazila. „Máte návštěvu?“
„Já vám vlastně ani nevím,“ bublal ve mně smích. „Já už nevím nic,“ rozchechtala jsem se naplno. A epilog toho všeho byl nádherný. Paní z pojišťovny se bleskurychle zorientovala v celé situaci, fakt, stačil jediný pohled a VĚDĚLA (zatímco mně v hlavě dosud skřípala zrezlá kolečka, která se marně snažila alespoň pootočit) a řekla: „Dobrý den, Iva Dobrovská, vidím, že jste svědkyně Jehovova, mohla bych si s vámi promluvit?“
Šedivá paní nevěřícně vytřeštila oči, protože se jí na větu, kterou ona používá denně, někdo zřejmě zeptal poprvé. Já stála u linky v předklonu jako Konopníková, když viděla Škopkovou srazit doktora ze žebříku. Smích mi seděl v břiše, lezl nahoru, až se nedal zadržet. Rozchechtala jsem se nevídaným způsobem.
Ty dvě, jedna obchodnice s životem, jedna obchodnice s posmrtným životem, se navzájem měřily jako kobry. A paní Iva tomu nasadila korunu. Otázala se paní Šedivé: „Nepřemýšlela jste někdy o založení životního pojištění?“
Já ani nevím, jak to dopadlo. Utekla jsem na záchod, kde jsem střídavě štkala a střídavě se řehtala. Kdo z nás tří byl ve finále debil, je asi nabíledni. Měla jsem se nechat spasit i životně pojistit, viďte… Ale ono by obojí bylo asi zbytečné, v mém případě naprosto. Protože spasit nebo pojistit takového mamlase si každý rychle rozmyslí. Je to totiž naprosto zbytečné.
Tak pozor, komu otevíráte dveře. Znáte to - kam čert nemůže… Já už neotevřu nikdy. Nikomu. A pořídím si pumprlíka do schránky, který zařve: „Táhni, nejsou doma!“ Nebo další vynález z pera pánů Š+G - sugestivní zatáčku ke strašidlu. To spíš. A tím strašidlem budu já. Pěkný den!
