Lékař z Paříže zabil za války až 200 Židů, jejich těla pálil v kotelně. Před popravou se zbláznil

Sobota 11. března 1944. Nad luxusním bytovým komplexem nedaleko Eiffelovy věže se v časných ranních hodinách vznášel smrdutý černý kouř. Obyvatelé domů na Rue Le Sueur vztekle vybíhali ze svých apartmánů, drželi si kapesníčky u nosu a srocovali se na ulici. „Už zase? To je hrůza!“ omdlévaly dámy a pánové přemáhali pocit na zvracení. „Zavolejte už někdo policii, tohle není možné! Co ten doktor v tom svém sklepě pořád pálí? Podívejte se na to!“ ukázal drobný Pařížan nad sebe. Modré březnové nebe nebylo přes černou clonu štiplavého čmoudu, který se valil z komína, vůbec vidět; obrys Eiffelovky poblíž domu číslo 21 byl zahalen smradlavým černožlutým oblakem.

Lidé z okolních domů zavírali okna, srocení lidí bylo čím dál větší, až šel kolem strážník. „Zavolejte někoho, hasiče nebo policii. Takový smrad! Je to pořád dokola, ale dnes je to opravdu neúnosné!“ žádal naléhavě soused doktora Marcela Petiota, který se na něj snažil dobouchat, aby prokristapána okamžitě přestal ve své sklepní kotelně pálit bůh ví co, protože to tak strašně smrdí a jeho těhotnou ženu to přivádí k mdlobám! Nedobouchal se. Doktor Petiot nebyl doma.

Strážník zavolal hasiče, kteří se obávali, že brzy chytí komín a s ním celý dům, protože kouř byl čím dál intenzivnější, valil se jako ze chřtánu sopky a ven létaly drobné jiskřičky. „Doktor Petiot často pálí nějaký odpad, asi z laboratoře. Ale dnes je to tedy neúnosné…“ mluvili sousedé z okolních domů.

Pak na místo přijel zkušený velitel hasičů, vystoupil z vozu, natáhl do nozder vzduch - a to stačilo. Okamžitě a zcela neomylně poznal smrad páleného lidského masa. Prošel bitvami první světové a něco takového se nedá zapomenout. „Nechoďte tam. Počkejte na policii,“ zarazil své muže. To už přijížděla na bicyklech dvojčlenná policejní hlídka, kterou v osobním autě následovali kriminalisté. Vstoupili dovnitř a spatřili něco, co se nedalo ani slovy popsat. Dům hrůzy! Dům smrti! křičely ještě ten den na Pařížany palcové titulky zvláštního vydání novin. Aby ne.

V suterénu v kamnech na uhlí plápolal velký požár, z otevřených dvířek visely uřezané a ohořelé nohy a ruce. Jeden z hasičů dupl těžkou botou na dřevěnou podlahu, která se pod ním propadla. Když spatřil v čem stojí, pozvracel se. Pod ostěním bylo volně poházeno neuvěřitelné množství ohořelých kostí, rozčtvrcená těla se válela v uhlí a nehašeném vápně. V barelech byly nacpány hlavy, na dvoře domu objevili šokovaní vyšetřovatelé jámu, kde se rozkládaly desítky těl. Po zběžné prohlídce obytných prostor nalezli vyšetřovatelé kufry s oblečením, šatstvo, boty a osobní majetek neznámých lidí.

To už se doktor Marcel Petiot vrátil domů. Nevěřícně se usmíval. Když ho zadrželi, vrtěl hlavou: „Pánové, tohle celé je nedorozumění! Jsem člen odboje a tohle jsou Němci!“ ukázal na dvorek a do kotelny. Policisté se zarazili. Ono nebylo divu, rok 1944 ve Francii, to byl odboj proti Hitlerovi na vrcholu. Existovala spousta hnutí, která prostě a jednoduše Němce zabíjela. „Můžu vám to samozřejmě dokázat, jsem význačný člen podzemní sítě, jsem lékař, takže mám zkušenosti… Všechno tohle jsou německé okupantské sv..ě, esesáci, gestapáci…“ mlel docela sympatický lékař. Policisté mu sundali pouta. Že by? Hrdina?

Chvilkové nepozornosti strážců zákona využil doktor Marcel Petiot beze zbytku. Foukl jim přímo pod nosem. Skrýval se až do října 1944, kdy už byla Paříž osvobozená. Mediální cirkus, který následoval po jeho útěku, byl opravdu šílený. Žádný odbojář! Sériový vrah! A co hůř - lékař, který se neštítil obelhat, okrást a brutálně zavraždit v té době nejzranitelněší lidi: Židy, kteří si chtěli zachránit život.

Málo známý příběh Pařížského řezníka či Bestie v bílém plášti - Marcela Petiota.

Marcel André Henri Félix Petiot - tak znělo celé jméno vraha, který byl opravdu šílený. Opravdu. Už od dětství. Až je neskutečné, jak se v životě vypracoval - navenek působil jako čestný, vzdělaný a ctihodný muž. Narodil se 17. ledna 1897 v severní části střední Francie, ve městě Auxerre. A už od útlého věku se chlapce s pronikavýma očima lidé báli. I vlastní rodina. Byl divný, neustále se potměšile usmíval a dělal všem různé naschvály. Nebyly to klukoviny, byly to ohavné a sadistické činy. „Ale je malý,“ bránila ho maminka, jak to tak bývá. Jenže když přinesl do školy otcovu pistoli a střílel po spolužačkách, už se to nedalo omlouvat tím, že je malý.

V deseti letech začal Marcel pohlavně dospívat. Vše mu šlo nějak „rychle“. Přerostl své vrstevníky, mutoval, divoce masturboval před sousedkami nebo na veřejnosti. Ze všech škol byl vyhozen, pak následovala polepšovna: v jedenácti letech zatáhl malou spolužačku do sklepa a tam ji „zneuctil“. Dobové prameny uvádějí, že na dívce soulož nevykonal, ale brutálně ji štípal a kousal, přičemž dosáhl vyvrcholení. Jedenáctiletý chlapec! Následovala plejáda drobných kriminálních deliktů - vykrádání schránek, loupeže spodního prádla, týrání zvířat.

„Z mého chlapečka bude doktor,“ vzdychala pořád paní Petiot. Kdo by to byl řekl, že bude mít matka pravdu! Ale zatím to tak opravdu nevypadalo. Když Marcel málem zabil v bitce malého kluka, bylo mu před nástupem do vězení nařízeno psychiatrické vyšetření. Profesor v léčebně prapodivného výrostka po sérii testů označil za „budoucí hrozbu“ a napsal, že trpí „nespecifikovanou duševní chorobou, která se projevuje sadismem a sexuální tyranií.“

Na základě posudku byla všechna obvinění stažena, Petiot se nedostal do kriminálu, kam bezesporu patřil, ale mohl volně běhat na svobodě. A jelikož byl velice inteligentní, najednou věděl, že se musí chovat jinak. Skrýt své pudy, svou přirozenost. Nasadil si masku bohabojného a zdrženlivého mladého muže. Když vypukla válka, dobrovolně se přihlásil do francouzské armády. Opět se duševně zhroutil a raději ho poslali jako ošetřovatele do domova pro zraněné vojáky. Tam kradl přikrývky, peníze - a dostal se k morfiu. Když byl sjetý, „pomáhal“ těžce zraněným vojákům na onen svět. Stavidla vražedného běsnění se zvedla a už nebylo úniku.

Prapodivného „ošetřovatele“ velitelé raději odlifrovali do psychiatrické léčebny ve Fleury-les-Aubrais. Petiot byl odtud krátce propuštěn na frontu, ale brzy vyfasoval invalidní důchod. A světe div se, maminčin sen se splnil. Marcel Petiot se ve zrychleném programu pro válečné veterány dovzdělal, v roce 1921 dokončil medicínu a s čerstvým diplomem se přestěhoval do Villeneuve-sur-Yonne, kde neztrácel čas a vrátil se ke svým zločineckým způsobům.

Záměrně přiváděl své pacienty k návykovým drogám a ty jim pak prodával. Také si od nich nechal platit a ještě žádal o státní lékařskou pomoc, takže inkasoval dvakrát. Oblíbený byl pan doktor hlavně u žen: léčil hysterii - samozřejmě pohlavním stykem, prováděl potraty i ve vysokém stupni těhotenství. A když už měl ženu pěkně v limbu na lůžku, náležitě si užil. Při tomto počínání ho s největší pravděpodobností viděla jeho první oficiální oběť - Louise Delaveau. S ní měl ďábelský doktor poměr, ale v roce 1926 „slečna od pana doktora“ zmizela.

Pak si lidé vzpomněli, že v květnu viděli doktora, jak šmejká do auta obrovský kufr. Jenže si to v té době nikdo nespojil s nálezem zdevastovaného ženského těla v řece Yonne o pár měsíců později. Petiot byl mezitím čím dál drzejší - kandidoval na starostu a volby vyhrál. Novopečený vládce města okamžitě zpronevěřil městské fondy a oženil se s dcerou bohatého statkáře Georgette Lablais. Měli spolu syna Gerhardta. A lékař zpychl a jeho kleptomanské sklony se vymkly kontrole.

Marcel Petiot kradl jako straka, dokonce načerno odebíral elektriku, takže ještě než si pro něj přišli, nechal ženu i dítě doma a utekl do Paříže. Tam se zapojil do „odboje“. To neustále opakoval u svého soudu. „Byl jsem význačný odbojář! Nastražil jsem výbušné systémy po celé Francii“ hromoval. Jenže celý tento odboj byl zpočátku jen prodej falešných dokladů nevalné kvality zoufalým lidem, kteří potřebovali utéct před Hitlerem. Bohatí Židé by udělali cokoliv, aby se dostali pryč. Marcel Petiot ucítil příležitost. Spolu se třemi kumpány založil falešnou únikovou podzemní síť s krycím názvem Dr. Eugène. Ovšem místo cesty za svobodou čekala lidi cesta do kamen v suterénu domu na Rue Le Sueur.

Vražedná mašinérie se rozjela nevídaným způsobem. Byla i poměrně efektní, řečeno s nadsázkou. Tři „naháněči“ tipovali bohaté a zoufalé Židy, kterým hrozil transport a smrt. Naslibovali jim, že je „Doktor Evžen“ dostane z Francie přes Portugalsko do Argentiny a dále. Petiot mezitím otevřel ordinaci, kterou měl jen naoko, z nakradených peněz si koupil onen dům hrůzy, kde vítal ubohé uprchlíky, často celé rodiny. Cena za cestu „za svobodou“ byla 25 000 franků za osobu, tučný obnos vyinkasoval hned u vchodu, pozval Židy, odbojáře nebo pronásledované Francouze dál, zavřel a zamkl dveře.

„Vše je vyřízeno. Odložte si věci a pojďte prosím se mnou do mé soukromé ordinace. Na cestu potřebujete očkování, vyřídíme to hned!“ hlaholil. Když se nějaký přemýšlivý člověk pozastavil nad očkováním, které mu přišlo v tu chvíli zcela nedůležité, měl smůlu - už bylo zamčeno a Petiot byl velice vynalézavý ve způsobech, jakým lidi usmrcoval. Předně ono očkování nebylo nic jiného než injekce kyanidu. Sotva se umírající nebožák zmítal na zemi ve smrtelných křečích, lékař si v klidu poschovával jeho majetek a cennosti, svlékl tělo do naha a začal ho v suterénu v prádelně porcovat.

Rozčtvrcené lidi pálil v kamnech, když ale nebyl čas, přišla na řadu jáma a vápno. Pokud někdo zavětřil smrtelnou past, měl doktor po ruce železnou tyč, sekeru nebo nůž. Z domu nebylo úniku. Postupem doby Petiot zavraždil odhadem dnešních historiků 150-200 zcela nevinných lidí. Majetek se mu hromadil, kupoval si drahá auta, platil si pokoj v hotelu, kde mu společnost dělaly luxusní prostitutky. Doktor Kousal, tak mu říkaly. Netřeba popisovat, co s nimi dělal.

U soudu byla důležitá výpověď prostitutky, která popisovala, že když byl Petiot totálně opilý, blábolil: „Nejdřív jsem je házel do Seiny, ale ta verbež se ne a ne potopit. Vždycky je někdo našel. Verbež hnusná!“ Nálezy těl nahých mužů a žen v Seině během pár měsíců roku 1942 měl tedy s největší pravděpodobností na svědomí Petiot. Oběti však vždy voda vydala, takže byl nucen změnit taktiku „likvidace“. Ale už se to blížilo. Nad vrahem Židů se začala stahovat smyčka. Na začátku roku 1944 přišlo Petiotovi na stopu - paradoxně - gestapo. 

Příslušníci německé tajné policie pochytali komplice doktora Petiota, ti ale vůbec nechápali, na co se gestapo vlastně ptá. Dostávali od lékaře pár franků za dovedení lidí, ale ani je nenapadlo, že by se mohl někdo domnívat, že to jsou skuteční odbojáři. Nakonec pod tíhou mučení přiznali, že ona tajná síť je ve skutečnosti vykutálený lékař Petiot. Gestapo netušilo, že jeho zaměstnanci hledají sériového vraha, ale než stihl kterýkoliv příslušník napochodovat do Marcelova domu, už obávanou německou bezpečnostní složku předběhli sousedi, kteří kvůli smradu z komína zalarmovali policii a hasiče.

V tu chvíli se nitky spojují a Bestie v bílém plášti uprchla. Lékař se skrýval u přátel, kterým namluvil, že „jede“ v odboji a byl ještě oslavován jako hrdina. Mezitím byla Paříž osvobozena, Marcel si nechal narůst plnovous a domníval se, že je k nepoznání. Vrátil se do Paříže, protože tam měl po různých bytech a sklepech ulité zlato a cennosti zavražděných Židů. Jezdil metrem, kde ho 31. října 1944 poznal pacient. Jak jednoduché! Sklapla klec.

Prohledávání Domu hrůzy v době jeho zatčení ještě stále trvalo - nikdy se nepodařilo „zkompletovat“ všechna těla. Soudní lékaři jen bezradně stáli nad ohořelými nebo rozežranými ostatky. Petiot byl uvězněn ve věznici La Santé a přísahal, že je nevinný. Tvrdil, že hromada těl už v domě „dávno byla“. V soudní síni vykřikoval, nadával, fyzicky napadal svědky - a pak usnul. Opět to „hrál na hlavu“, ale nikdo mu na to neskočil. Prokurátor ho za pomoci příbuzných obětí obvinil z neuvěřitelných 135 vražd, přičemž Petiot byl usvědčen z 26 vražd. Hrubý odhad nakradeného majetku mrtvých lidí zněl na tu dobu neskutečných 200 milionů franků.

Celý soud připomínal kabaret, lékař se smál příbuzným do obličeje: „Je dávno v Argentině! A má mladou milenku, ta má prsa! Ne jako ty, bábo!“ křičel na zoufalou ženu, které zabil manžela. A tak to šlo dál a dál. Když už mu sám soudce řekl, ať sklapne, že dostane trest smrti, zjihl a začal vyprávět, jakým hrdinou byl. Přiznal se dokonce k několika vraždám, ale trval na tom, že to byli Němci. Nepřátelé. Marcel Petiot se do toho všeho tak zamotal, že si pletl dohromady Němce, Židy i Francouze a neustále trval na tom, že zbavil svět verbeže.

Verdikt zněl jasně a neúprosně - stětí gilotinou. Poprava se měla odehrát ještě týž den, protože Doktora Satana měli všichni plné zuby a nechtěli jeho „ďábelský ksicht“ už ani vidět. Na smrt si ale musel pěkně počkat (gilotina se zřejmě rozhodla, že to ještě zvrácenému bestiálnímu zabijákovi pěkně osladí), protože se porouchal mechanismus spouštění břitu. Marcel Petiot čekal na smrt čtyři dny. Úplně mu přeskočilo, pomočil se, pokálel, prosil na kolenou o slitování, vyl jako zvíře, rozdrásal si tvář. 25. května 1946 byl pařížský sériový vrah sťat. Gilotina si dala říct.

Hřbitov v Ivry získal nového obyvatele. A dlouhé roky se šeptalo, že pohřebáci hlavu Marcela Petiota jaksi „odklonili“ a pohřbili jen tělo. Když on rozřezával lidi a házel je do kamen a do vápna, tak ať je v hrobě bezhlavý! A bylo to. Děsivý příběh Pařížského řezníka se dočkal několika filmových, komiksových i knižních zpracování. V domě sériového vraha nikdo dlouho nechtěl bydlet. Z prostého důvodu: ten zápach se prostě nedal vyvětrat.

Dnes je dům přestavěn na byty a nic už nepřipomíná, že tam přišlo o život odhadem až 200 lidí - a to rukou lékaře, který měl životy zachraňovat.

Zpracováno podle: Historic Mysteries -Dr.Satan, Dotyk, Marcel Petiot Wikipedia.org, Ebsco, National Library of Medicine: Dr. Petiot, New York Times, Lifee.cz, NBC: Trial of Dr. Devil, Find a Grave