Článek
Spolu s neblaze proslulou Lizzie Borden má své místo v americkém folkloru. Jesse Pomeroy se stal (stejně jako Lizzie) postavou, kterou dodnes matky straší své nezvedené potomky. I když jeho vražedné řádění začalo v dalekém roce 1871, nelze na něj zapomenout. Zčásti samozřejmě tím, co udělal. A to nebude hezké čtení. A zčásti také tím, jak vypadal, jak se choval a jaké měl zázemí. Jak to tak bývá - otřesné.
Když nebudeš doma po setmění, všechno se pro tebe změní, už jde on, už jde on, bílé oko svítí ze tmy. Boj se boj, boj se boj, už jde Jesse Pomeroy. Písničku si píská, nůž se mu blýská, sváže tě a mučit bude, pak ve sklepě pohřbí, bílým okem smát se bude, až tebe nebude. Boj se boj, domů pojď, Jesse už na lov vyráží, hřebík do oka zaráží.
Případ je to tak zvláštní a svým způsobem fascinující, že dodnes se o příběhu Bostonského ďábla či Chlapečka z pekla točí dokumenty, filmy, píší se knihy a vznikají různé teorie o tom, proč byl Jednooký mučitel už jako malý chlapec tak narušený. Výchova, prostředí, vše bylo prostě špatně. A navíc všemi týraný kluk trpěl i děsivým tělesným handicapem, kvůli kterému před ním od nejútlejšího dětství všichni zděšeně prchali.
Jesse Pomeroy, dětský vrah dětí s bílým okem, který se mstil krutému světu.
Jesse Pomeroy - policejní portrét
Bič nebo očkování?
Celý příběh začíná ve státě Massachusetts. Jesse Harding Pomeroy se narodil 29. listopadu 1859 v Charlestownu, městské části Bostonu. Jesse byl druhým synem dělníka v loděnici Thomase a submisivní, bojácné a plaché Ruth Anne. Měl o necelé dva roky staršího bratra Charlese. Otec byl šílený. Jako naprosto šílený. Alkoholik, který mlátil nejen svou ženu, která už se ani nebránila, ale i oba chlapce. Nemohl se na Jesseho ani podívat. Ten navíc vypadal jako „podhozenec“, jak se říká u nás. Narodil se totiž s poměrně prapodivnou a velice děsivou tělesnou anomálií - jeho pravé oko bylo pokryto bělavou membránou, podobnou zákalu. Zornici zakrývala bílá a hustá blána. Viděl přes ni, ale vypadal skutečně děsivě.
A aby toho nebylo málo, trpěl epileptickými záchvaty, měl opravdu velice odstávající uši a široké rty. Rychle rostl, měl nesouměrné a velké údy. Na tu dobu vypadal tedy dost neobvykle, a to se v dětském světě neodpouští. A nejen v dětském. Otec ho měl týrat způsobem neuvěřitelným. Vždy mu dal vybrat mezi bičem a páskem, odvedl syna do kůlny, kde ho svlékl a ztýral. Sadistický Thomas, který byl ještě většinu času opilý, nepotřeboval žádný „důvod“ k bití - stačilo se mu na syna jen podívat. Prostě všechno bylo špatně. Děti před podivným klukem utíkaly, větší ho začaly šikanovat. A to způsobem strašným.
Ilustrační foto
I když by bylo velice snadné říct, že kvůli krutému dětství se jeho povaha zvrhla, existuje ještě jedna verze toho, proč se stal Jesse Pomeroy v útlém věku mučitelem a vrahem. Samozřejmě, start do života spolu s toxickým prostředím - to přímo vybízí k tomu říci si, že je jasné, že mu muselo laicky řečeno hrábnout. Profesorka a spisovatelka Dawn Keetley, která se osobou Jessiho Pomeroye dlouhodobě zabývá, v knize Making a Monster přišla se zajímavou teorií - že Pomeroy utrpěl zničující reakci na očkování proti neštovicím, která změnila jeho mozek a vytvořila psychopata. Což vědci odmítají, psychopatem se člověk rodí, nestává se jím. Nicméně profesorka oponuje:
Boston byl v té době uprostřed epidemie neštovic. Lékaři řekli všem, aby nechali své děti očkovat, ale očkování nebylo tak bezpečné. Jeho matka ho vzala na veřejnou kliniku a on měl hroznou reakci. Matka si všimla, že od jednoho měsíce do šesti měsíců byl pokryt mokvajícími abscesy, včetně jednoho nad okem, který zanechal trvalý bílý povlak. To muselo mít na jeho osobnost všelijaké vlivy. To je vývojově kritické období pro každé dítě a on žil v neustálých, silných bolestech. To je pravděpodobně důvod, proč to natolik pokřivilo jeho osobnost, že se stal tím, čemu dnes říkáme psychopat.
A zveřejňuje další teorii - matka prý měla v těhotenství navštěvovat jatka a být přítomna několika brutálním porážkám dobytčat. Toto prý vedlo k pozdějšímu týrání zvířat, které Jesse provozoval. Tato spekulace skutečně značně pokulhává, ale svědčí o tom, jak moc se ještě v dnešní době řeší Jesse Pomeroy i ve vědeckých kruzích.
Dobové vyobrazení vraždy Katie Curran
Čtenář pokleslé literatury
Jesse vyrůstal a stal se terčem skutečně nesmírné šikany ze strany ostatních dětí. Byl bezesporu inteligentní, číst a psát se naučil sám, v tehdejší době byla polovina jeho vrstevníků negramotná. Svou vizáží a tím, že byl prostě „divný“, přitahoval jednu ránu za druhou. Kluci ho mučili jen tak pro zábavu. Tak začal také - vybíral si slabé a malé „kusy“, které týral stejně, jako byl týrán on sám. Jinak se s nikým nestýkal. Byl samotář a raději trávil čas čtením levných „šestákových románů“, které v té době vycházely, příběhů plných krve, krveprolití, sexu, válek, bitev a chaosu, ekvivalentu dnešních násilných videoher.
Když se přidal k chlapcům, kteří si hráli, měl „načtené“ různé metody mučení právě z oněch brakových románků. Ale když se pokusil jednoho chlapečka skalpovat ostrým kamenem, vyhnali ho. Každý ho nenáviděl, jedinou útěchu mu přinášela matka Ruth. Tato zlomená žena se k synovi upnula. Neustále se ho zastávala, raději schytala rány od otce, než aby dostal Jesse. Ten už začínal, jak to tak bývá, trávit čas týráním zvířat. Klasický vývoj sériového vraha, ale s jednou výjimkou - osoba matky nebyla zlá, ba naopak.
Ruth byla jediný člověk, který byl k Jessemu kdy hodný. Když syna načapala, jak zaživa trhá hlavy ptákům, usoudila, že za to může šikana, které byl Jesse vystavován. A když soused přinesl rozpáranou kočku a jako viníka určil právě podivína s bílým okem, Ruth sice uznala, že to udělal její syn, ale zároveň souseda osočila z toho, že právě jeho potomci Jessiho týrají také. A mučení zvířat Jessemu brzy přestalo stačit.
Kniha profesorky s její teorií o očkování
Chceš bonbónek?
V letech 1871-1872 bylo na policii nahlášeno několik útoků na děti. Zvláštní na nich byla nejenom extrémní brutalita, ale také to, že děti shodně vypovídaly, že jim ublížil muž. Asi se již nedozvíme, proč děti popsaly mladého muže se zrzavým plnovousem a nezmínily jeho markantní znamení - oko. Zřejmě se vlivem svých načtených zkušeností z brakových románů nějak přestrojoval. Také nosil zatmavené brýle, které mu dala matka. Další z obětí již popsala útočníka jako „kluka“. Jesse Pomeroy rozjel svou (zatím) mučící mašinérii na konci roku 1871 ve městě Chelsea, kousek od jeho rodiště. Začal se potulovat na břehu řeky. A zkusil to. Čtyřletý William Paine se stal jeho první obětí. Nalákal kloučka na pamlsky a bonbony. A jakmile byli sami, svlékl ho, svázal a zbil. A prošlo mu to.
Působit nesnesitelnou bolest slabším se mu začalo líbit, takže pokračoval dál. Následovala Tracy Hayden, Robert Maier, Johnny Balch (všichni 7 let), na kterých svoje útoky stupňoval. Už se nejednalo jen o bití, ale o opravdové bičování, řezání, kopání. Pátý útok byl pro George Pratta téměř fatální. Jesse Pomeroy propadl naprostému šílenství. Sedmiletého kluka téměř zabil. Zbičoval ho, píchal mu jehly do hrudi, sklo do tváře a rukou. Také poprvé zkusil chlapci znetvořit genitálie - a zjistil, že se mu to líbí ještě víc, než „pouhé“ mučení. Na závěr nad skoro mrtvým chlapcem masturboval a ještě mu ukousl kus obličeje. George přežil a popsal Pomeroye jako „vysokého a divného kluka“.
Následně v Boston Globe vyšel článek s popisem útočníka. Na základě strohého popisu ho poznala matka. Zčásti možná instinktivně věděla, že je něco špatně. Hodně špatně. Ruth Anne se zachovala dle svého mínění správně - okamžitě sbalila oba syny a přestěhovala rodinu do jižního Bostonu. S manželem se bouřlivě a násilně před pár dny rozešla. Sama ani nevěděla, jak se někam prchá, Ruth Anne Pomeroy byla ráda, že je její Jesse v bezpečí. V bezpečí však nebyly děti v Bostonu.
Loděnice v Charlestownu, kde Pomeroy "působil…
Bostonské šílenství
Harry Austin, Robert Gould a Joseph Kennedy - na delší dobu poslední oběti mučícího řádění Jesse Pomeroye byli chlapci ve věku 5 -7 let. Pomeroy se stával stále zuřivějším a zběsilejším. Samozřejmě, že pokračoval i v místě nového bydliště. A utrhl se z pomyslného řetězu. Začal používat nůž, zkoušel chlapce kastrovat, do řezných ran jim lil slanou vodu, sypal sůl. Nad zraněnými opět masturboval a mělo být hůř - Roberta Goulda se pokusil podříznout, což zkusil poprvé. Jen náhodní kolemjdoucí zachránili chlapce od jisté smrti. Pomeroy utekl, ale konečně se měli policisté čeho chytit. Gould totiž v nemocnici uvedl: „Ten velký divný kluk měl takové oko. Jako mramor. Když máte škraloup na mléku, to on měl na oku.“
Protože Robert Gould se kvůli strašnému mučení nemohl zatím hýbat, policisté vzali přeživšího Josepha Kennedyho a začali pátrat. A docela důmyslně. Procházeli jednu bostonskou školu za druhou, pěkně popořadě a nic nezveřejnili. Kennedy Pomeroye poznal na první pohled, ale Jesse se pokusil o útěk. Byl chycen a zatčen v nedaleké ulici. Běsnění strašidelného chlapce mělo být zastaveno. Bohužel - ne nadlouho.
Pomeroy strávil noc v cele. A jen se usmíval. Ale když padla výhružka, že ho zavřou na sto let, tak se polekal. Přece jen, přes všechno co provedl, to byl pořád kluk, byť jeho inteligence byla veliká. Přiznal se a byl odsouzen - polepšovna Westborough Boys Reform School se měla stát jeho „domovem“ do dovršení osmnácti let věku. Jenže byla tu milující maminka Ruth Anne, která tak dlouho chodila a chodila a prosila a uplácela, až dosáhla toho, že byl Jesse propuštěn. V ústavu strávil pouze rok a půl. A Pomeroy měl jasno: „Je to jednoduché. Mrtvola mě policii popsat nemůže!“
Letáček s odměnou za informace vedoucí k nalezení Katie Curran
Během Jessiho pobytu v polepšovně si matka otevřela malý obchod s různými předměty denní potřeby, takové smíšené zboží. Jesse slíbil, že „už bude hodný“ a Ruth Anne syna zaměstnala. Trvalo pouhých šest týdnů, co po svém předčasném propuštění Pomeroy udeřil znovu. A tentokrát už žádné zábrany neměl.
18. března 1874 zmizela Katie Curran ze svého domova v jižním Bostonu. Šla si koupit sešit a už ji nikdo nikdy neviděl. Při pátrání se zjistilo, že poslední místo, kde byla, byl obchod Pomeroyových, kde Jesse pracoval. Místo bylo prohledáno a Jesse vyslýchán, ale nic se nenašlo. O pár dní později byl nalezen v chladícím přístřešku pětiletý ztýraný a zmučený Harry Field. Přežil, ale jednalo se o pokus o vraždu - měl podříznuté hrdlo a jen zázrakem nevykrvácel. Visel za nohy ze stropu, svázaný jako na jatkách. Ale žádná stopa nevedla k Jessimu, navíc Harry byl malý, utrpěl šok a neřekl už nikdy ani slovo.
23. dubna 1874 hledali bratři George a James Powerovi na pláži v jižním Bostonu škeble. Místo nich však našli tělíčko. Byl to teprve čtyřletý Horace Millen. Mrtvý, nahý, posetý bodnými ranami. V jednom oku měl vražený střep z lahve, pohlavní orgány odřezané, byl vykastrovaný. Hlavu měl téměř oddělenou od krku. Navíc detektivové ke svému dalšímu nesmírnému zděšení zjistí, že tělo nebohého dítěte se snažil někdo zapálit. Při hledání vraha se soustředili na dospělé muže, kteří měli v rejstříku nějaký „škraloup“ ohledně dětí. Byl to úplný zátah po celém Bostonu, protože značně vyděšení obyvatelé začali organizovat domobranu a hrozily občanské nepokoje i lynčování. Jenže dva svědci, které se podařilo najít, tvrdili: „Ale on ten den odtud utíkal nějakej kluk!“
Vznikají dokumenty i umělecké ztvárnění toho, jak vypadal Pomeroy ve vězení
„Dejte mě někam, kde už to nemůžu dělat!“
Policisté zavětřili a jejich síti uvízl i Jesse Pomeroy. Stál za pultem v obchodě své matky, když pro něj přišli. Při prohledání bytu bylo nalezeno oblečení, na které bylo bahno z místa činu. A také stopa nohy na pláži odpovídá písku v jeho botě. Nůž s krví Horace ani neskrýval - položil ho před překvapené detektivy a řekl: „Myslím, že jsem to udělal. Zavřete mě někam, kde už to nemůžu dělat…“
Okamžitě byl vzat do vazby. Ale na otázku, kde je Katie, na tu neodpověděl, jen se usmíval a jeho strašidelné oko děsilo i samotné policisty. „Ten kluk je z pekla..“ nechal se slyšet hlavní detektiv. Samozřejmě si spojili zmizení Katie právě s Pomeroyem, ale chybělo jim to hlavní - tělo. Matce Ruth Anne bylo jasné, že bude potřebovat spousty peněz na právníky, aby z toho svého chlapečka „vysekala“, prodala proto obchod nic netušící manželské dvojici. Policisté začali s prohlídkou bytu, okolí a hlavně bývalého obchodu matky Ruth.
Když rozkopali celý krám, šli do sklepa, kde byla hliněná podlaha. A bylo jasno - v hlíně byla poměrně čerstvá známka toho, že se zde nedávno kopalo. Katie Curran byla objevena. Rozkládající se tělo malé holčičky vyzvedli ven před očima zděšených nových majitelů. Někteří policisté plakali.
Jesse Pomeroy se odmítal přiznat k vraždě Katie. Až když mu detektivové řekli, že do vazby vzali i jeho matku a bratra jako možné komplice, přiznal se a začal ze sebe sypat detaily, při kterých trnuli hrůzou i ostřílení detektivové. Desetiletá Katie si přišla koupit sešit do školy. Jesse Pomeroy se rozhodl, že ji zabije v okamžiku, kdy vstoupila, prý byla „moc hezká, taková voňavá, tak jsem ji chtěl tak trochu ušpinit,“ řekl cynicky. Podle další výpovědi, která už byla před soudem, Katie oznámil, že sešity na pultě nemá, ale nějaké jsou ve sklepě, ať se s ním jde podívat.
Důvěřivá holčička svého vraha následovala, jakmile ji dostal Pomeroy do sklepa, brutálně ji zbil, pořezal, popálil, podřízl ji hrdlo a znetvořil genitálie, což glosoval slovy: „Chtěl jsem jen vidět rozdíl mezi klukem a holkou.“ Pak tělo schoval na záchodě pod hromadou popela - což bylo ještě hrůznější, protože s nimi mrtvola Katie prostě „žila“ ještě dalších pár dní, než měl čas ji zakopat do sklepa.
Fotografie Pomeroye ve stáří
Oběšení? Ne! Je moc mladý, slavný soude!
Po přidělení právníka Pomeroy svou výpověď i všechna přiznání odvolal. Rada zněla, aby to zkusil „uhrát“ na nepříčetnost. Ostře sledovaný soudní proces s Jessim Pomeroyem začal 9. prosince 1874, krátce po jeho patnáctých narozeninách. Porota projevila jistou shovívavost vzhledem k jeho nízkému věku, ale naštvaný soudce, který byl ještě ke všemu známý rodiny Katie Curran, odsoudil Pomeroye k trestu smrti oběšením. Poprava však byla o rok odložena a mezitím se začali dohadovat guvernéři a právníci, kteří dosáhli odmítnutí rozsudku smrti a jeho změnu - Jesse Pomeroy byl nakonec definitivně odsouzen k doživotí na samotce.
Šestnáctiletý mladík byl uvězněn ve státní věznici v Massachusetts 7. září 1876. Na samotce strávil 40 let. Mluvil jen se stráží, psychiatry a s matkou, která ho navštěvovala jednou měsíčně až do své smrti. A nikdy neuvěřila, že je její chlapeček vinný. Naopak, ona sice věděla, že mučil a zabíjel, ale vinila všechny okolo, jen ne syna. Zajímavé je, že se na samotce naučil plynně německy, hebrejsky a francouzsky. Dokonce za pomoci jednoho strážného investoval na burze a poměrně zbohatl. A také to byl notorický útěkář.
O útěk se velice důmyslně pokoušel celých čtyřicet let, je zaznamenáno až patnáct poměrně sofistikovaných pokusů o únik z vězení. Dokonce po nocích svedl plynové potrubí pod podlahou své cely, aby způsobil výbuch - jenže se mu to nepovedlo a plyn mu explodoval do tváře.
Po čtyřiceti letech se mohl začlenit do vězeňské populace a v roce 1929 byl převezen na státní vězeňskou farmu v Bridgewateru ve státě Massachusetts, kde dožil zbytek svých dnů. O tři roky později, těsně před svými 73. narozeninami, 29. září 1932, zemřel na infarkt.
Pomeroy je převážen kvůli špatnému zdravotnímu stavu na farmu - po 50 letech je poprvé venku
Nejmladší sériový vrah v dějinách Ameriky byl skutečným monstrem. A teorie o tom, proč se takto zvrhl, stíhala teorii. I v dnešní době hledají vědci i amatérští detektivové odpovědi na otázky, které vyvstávají i dlouho po smrti strašidelného Jesse Pomeroye. Kdo nebo co mohl za to, že dělal, co dělal? Šikana, otec, ono zmíněné očkování, osoba matky, nebo prostě jen prostá nenávist, kterou v sobě všemi odstrkovaný chlapec živil, až přešel svůj pomyslný Acheron a stal se bezcitnou stvůrou?
Jesse Pomeroy byl zmíněn v kriminálních filmech a seriálech, dokumentech, i celovečerní film o jeho osobě existuje. A matky v Massachusetts dodnes zpívají zlobivým dětem o jeho mléčném oku.
Jesse Pomeroy a jeho pomsta krutému světu, která byla skutečně děsivá. Stejně děsivá, jako byl on sám.
prameny:
