Na Štědrý den roku 1944 utichly zbraně. Vánoční zázrak v Ardenách, který rozplakal i otrlé vojáky

12. dubna 1995, domov důchodců ve Fredricku, americký stát Maryland. Z pokoje starého pána vyjde mladá ošetřovatelka a zvedne oči v sloup. „Copak? Ralph už zase bojuje?“ osloví slečnu Olivii starší pečovatelka, která sedí v prosklené sesterně.

„Zase. A zase vykládá o těch pitomejch Vánocích. Pořád dokola.“ pokrčí rameny Olivie, která má úplně jiné starosti, než neustále poslouchat vyprávění pětasedmdesátiletého veterána druhé světové války Ralpha Blanka!

„Trochu soucitu a trpělivosti!“ okřikne obě ženy procházející kaplan Dick Carron, který s veterány tráví každou svou volnou chvilku. „Dejme mládí rozum,“ řekne mu omluvně pečovatelka. „V něčem se Olivie nemýlí. Vždyť chudák Ralph vypráví o těch Vánocích každému, kdo je ochoten poslouchat. Už se mu to v hlavě mate.“ Dick si pomyslí totéž, ale mlčí, i když má Olivie pravdu. Ralph Henry Blank (1920-1999) vykládá historku o Vánocích roku 1944 od doby, kdy kaplan Carron do domova nastoupil. Je to pořád totéž:

„A tak jsme Herbyho táhli lesem, ten sníh, ta šílená zima! Dva dny jsme se potáceli v tom ledovém pekle, on s prostřelenou nohou… A najednou chaloupka jako z pohádky. Mysleli jsme, že máme halucinace! Robin zabouchal. A otevřela ta žena. A pak tam přišli čtyři Němci! Bože, jak jsme se báli! A hele, tady mám mapu a kompas od toho vojáka! A pak jsme zpívali Tichou noc, vůbec nám nedošlo, že jsou Vánoce! To byl zázrak, zázrak! Jak asi skončili? A ten chlapec, jak on se jmenoval? Fritz! Už vím. A ta žena Elisabeth!“

Kaplan měl v popisu práce naslouchat, tak naslouchal, byť vyprávění starého veterána považoval za fantasmagorii. „To určitě! To vidím úplně živě. Jak sedí s Němci kolem štědrovečerního stolu a zpívají koledy. Jo. A pak se ládují kohoutem. A ráno se poplácají po ramenou a jdou si po svých, Němci na svou, my na svou stranu. No jo, stáří…“ brumlal si doma, když usedl k televizi s kusem pizzy v jedné ruce a plechovkou coly v druhé. I muži víry se musí pořádně najíst!

Dick Carron bezmyšlenkovitě přepínal programy, až narazil na velice populární pořad Nevyjasněné záhady (Unsolved Mysteries). Jednotlivé díly tohoto seriálu se věnovaly různým historickým událostem, autoři za pomoci svědků poodhalovali různá tajemství - a také se tam občas hledali konkrétní lidé. Dick Carron zesílil zvuk, žvýkal pizzu… A najednou polkl, vytřeštil oči, málem se udusil, rozkašlal se… „To snad není pravda!“ vyjekl, když vyplivl sousto a mohl pořádně mluvit.

Na obrazovce se totiž objevil vousatý muž s brýlemi. „…a tak bych rád ty muže našel. Víte, pro mě a mou matku Elisabeth byla tato událost přelomová. Fritzi, říkala mi vždy, tohle se mělo stát. Zavedl je sem sám Pánbůh! Ani já na ty Vánoce roku 1944 nemohu zapomenout. Chtěl bych jim potřást rukou a říct: To jsem já, ten malý Fritz. A vy jste Herby, Robin a Harry. A také Hans, Willi, Heinz, desátník… A jedli jste kohouta. Jsou to jejich jména? Já vám nevím. Tak je mám v paměti. Byl jsem malý kluk…“ vyprávěl pohnutě muž.

Jmenoval se Frederic Daniel „Fritz“ Vincken. A hledal sedm mladých kluků (nyní starých mužů), vojáků z pekla bitvy v Ardenách, Němců a Američanů, kterým 24. 12. 1944 osud (nebo něco jiného) postavil do cesty osamělou loveckou chatu v hustých lesích Hürtgenwaldu (asi 6–7 kilometrů od městečka Monschau, téměř na hranici Německa a Belgie), kde Elisabeth s Fritzem našli útočiště poté, co spojenecké bomby proměnily jejich domov v Cáchách v hromadu sutin.

Dick Carron už neseděl na gauči ani se nedusil pizzou. Sotva si zapsal telefonní číslo, které uveřejnili v televizi, uháněl zpět do domova důchodců. Cestou div nesmetl Olivii, která se na běžícího kaplana dívala s vytřeštěnýma očima: „Tady snad už všem přeskočilo! Asi si jde za Ralphem ještě jednou poslechnout o Vánocích roku 1944, kdy v Ardenách sedělo za stolem sedm nepřátel!“ napodobila mistrně rozechvělý hlas starého veterána a šla si po svých. Kaplan opravdu vrazil do pokoje Ralpha Blanka. Starý pán seděl v kolečkovém křesle a díval se z okna.

„Copak se stalo?“ otázal se znepokojeně, když viděl, že se vždy blahosklonný kněz nachází v jakémsi podivném duševním rozpoložení. „Stalo se. Já tam jdu zavolat. Vy jste měl pravdu. S tou druhou světovou válkou. S těmi vojáky. S Vánoci. S Tichou nocí. S tou statečnou ženou, která riskovala krk. I s kohoutem! Hledá vás ten Fritz. Ten kluk. Akorát nezmiňoval vaše jméno,“ zarazil se Dick Carron, „Říkal jen Robin, Harry…“ „Harry, to jsem já. Prostřední jméno je Henry, říkali mi Harry.“ ozval se slabý hlas Ralpha Blanka.

Oba muži se na sebe dívali a po tvářích jim stékaly slzy. Slz dojetí mělo být vyplakáno ještě hodně a hodně - u mnoha dalších mužů i žen. Příběh o tzv. Malém vánočním příměří se rozlétl do světa po setkání Ralpha a Fritze; v jednom ze svých projevů o nutnosti míru o něm hovořil i prezident! A vyprávění je to tak silné a dechberoucí, že se tématu Ardenského zázraku chopili i filmaři. Ještě aby ne!

Co se odehrálo na Štědrý den roku 1944 uprostřed bitvy o Ardeny?

Dne 16. prosince 1944 zahájili Němci operaci Hlídka na Rýně, velkou a překvapivou protiofenzívu proti západním spojencům. Historici zabývající se tímto úsekem druhé světové války tvrdí, že to byl Hitlerův poslední zoufalý pokus vyhrát válku na Západní frontě. Boje se soustředily do oblasti Ardenského lesa. Více než 250 000 německých vojáků podniklo bleskovou ofenzivu, která se snažila rozdělit spojence.

To připravilo půdu pro bitvu v Ardenách. „Proč zrovna Ardenské lesy? Hitler využil toho, že jsou extrémně husté, kopcovité; věděl, že spojenecká letadla budou k ničemu. Hrál mu do karet i moment překvapení - všichni si mysleli, že tudy nemůže projet těžká technika. Proto také tuto oblast strážili vesměs mladí vojáci, zelenáči bez pořádného výcviku nebo zotavující se vojáci. Nikdo to nečekal,“ popisuje historik Wrightova muzea druhé světové války kontext našeho příběhu.

A dodává: „Hitlerovým plánem bylo bleskově projet Ardenami, překročit řeku Mázu a dobýt přístav Antverpy. Tím by rozdělil britské a americké armády, odřízl je od zásobování a donutil Západ k separátnímu míru. Šlo i o sentiment: Němci tudy úspěšně zaútočili už v roce 1940 při bleskové válce proti Francii. Hitler doufal, že se „zázrak“ bude opakovat. Boje byly tvrdé, brutální a příšerné. Navíc vládlo počasí doslova apokalyptické… Byly to skutečně extrémní podmínky.“

Začalo hustě sněžit, teploty klesaly hluboko pod nulu, vojáci trpěli omrzlinami, nad Ardenským lesem, který se rozkládá na území tří států (Belgie, Lucembursko a částečně Francie) se převalovala hustá mlha. Mnoho amerických vojáků stále nosilo stejné letní uniformy, jaké měli při vylodění na plážích v Normandii před šesti měsíci! Střílelo se a zabíjelo ve velkém, děly se hrozné věci. Všichni už toho měli plné zuby. Vyčerpaní, omrzlí a vysílení vojáci na obou stranách trpěli i hladem - zásobování uvízlo v závějích.

Na doslech bojů, na samém okraji Ardenského lesa, stála stará lovecká chata. V prostém srubu nalezli útočiště dva Němci - Elisabeth Pruss Vincken se svým dvanáctiletým synem Frederickem, kterému říkali Fritz. Otec rodiny Hubert měl v Belgii pekárnu, působil jako civilní zaměstnanec německé armády a staral se o zásobování. Rodinu do srubu „uklidil“ z Cách, kde přišli kvůli bombardování o dům. Hubert za ženou a synem docházel velice zřídka.

„Byl tam asi třikrát. Vždy přinesl jídlo, musel odejít. Poslouchali jsme polní děla v okolí a letadla na obloze, v noci jsme pozorovali paprsky reflektorů. Báli jsme se, to víte. Matka byla ale nesmírně statečná žena. Jak moc, to se ukázalo,“ hovořil pohnutě sám Fritz. Když se blížily Vánoce, chlapec matku neustále bombardoval dotazy: „A přijde táta? Přinese mi dárek?“

„Nemohl jsem se otce dočkat. Mámu jsem otravoval. Musela občas odejít ven, tam plakala. Neměli jsme moc potravin, nějaké konzervy, jablka, brambory, ale ona si poradila,“ vzpomínal Fritz Vincken. Na Vánoce si už delší dobu vykrmovala kohouta: „Pojmenovali jsme ho Hermann. No, po Göringovi. Už byl tlustý jako on. Matka tyhle vysoké nacisty neměla ráda. Prý jen žerou a posílají za sebe na smrt mladé kluky. Byla naštvaná. Na válku, na Hitlera, na tátu, sama na sebe.“ popisoval dospělý Fritz jejich žití v odlehlé chatě.

Je opravdu kupodivu, že se nebála - les plný vojáků, zuřící bitva, ona sama žena s malým dítětem… Když byl kohout Hermann vykrmený, zařízla ho. 23. 12. 1944 hleděla Elisabeth z okna do husté chumelenice, vzdychla, mávla rukou a řekla: „Táta v tomhle nepřijde. Uděláme si Vánoce sami. Upeču Hermanna,“ strčila kohouta do trouby a připravovala polévku na druhý den. Fritz to oplakal: „Usnul jsem. Vzbudil jsem se ráno na Štědrý den, bylo příšerné počasí. Nedalo se nic dělat, ale brečel jsem,“

Když Fritz vyhlížel otce z okna a koukal do husté chumelenice, v okolí chaty se už dobré dva dny potulovala trojice otrhaných a zmrzlých mužů, amerických vojáků. Vlastně dvojice. Třetího střídavě vlekli kolem krku, nesli jej na zádech… Podle všech dostupných zdrojů (ve jménech vojáků je velký zmatek způsobený jednak Fritzem, který je zapomněl a zkomolil, jednak Ralphem, který si pamatoval jen přezdívky, pozn. aut.) se jmenovali Herb, Robin a Harry (to byl Ralph). Herb (též Herby nebo Jim) byl těžce postřelený. Schytal kulku do stehna levé nohy.

Jeho kamarádi se snažili dostat jej - i sebe - za americké linie do bezpečí. Provizorně Herbymu podvázali ránu, ale utrpěl velkou krevní ztrátu. Navíc za sebou nechával krvavou stopu ve sněhu. Mladí Američané byli na pokraji sil. „Motali jsme se v kruhu. Možná dva, možná dokonce tři dny. Všude bílo, byl jsem oslepený. Zraněný sténal, ale přece jsme ho tam nemohli nechat - to neudělá ani zvíře.“ popisoval později veterán Ralph.

Vojáci se báli všudypřítomných Němců, byli paranoidní, Ralph (kterého po odhalení celé pravdy konečně všichni poslouchali, dostalo se mu tím nesmírné satisfakce!) dokonce halucinoval. „Viděl jsem vlka, medvěda. Měl jsem hlad, tak strašný! Jedli jsme sníh.“ vrtěl hlavou. Když se před zoufalou trojicí na smrt vysílených amerických vojáků, kteří ještě před pár měsíci běhali v Americe za holkama, objevil kouř, mysleli si, že se jim to jen zdá. Nebo že je to past. Němci, zakopané hnízdo.

„Pak jsme si uvědomili, že je to chatička. Srub. Obydlený. Kouřilo se z komína. A přísahám, cítili jsme vůni jídla. Žaludek mi udělal kotrmelec!“ přiznával Ralph Blank. Američtí vojáci nervózně obšlapovali opodál; věděli, že v chatě bydlí s největší pravděpodobností Němec. Kdo jiný? Mohl mít zbraň. Nějaký hajný. Nebo hůř! Ale byli na pokraji sil. Kývli na sebe, popadli postřeleného mezi sebe - a zaťukali na dřevěné dveře.

Fritz později vyprávěl, že radostně vyskočil. Buch buch buch! opakovalo se naléhavé klepání - a on byl přesvědčen, že se tatínek přece jen nějak přes tu hroznou chumelenici a sněhovou bouři dostal! Také Elisabeth vyjekla, byl to tak nenadálý zvuk, že chvíli přemýšlela, jestli se jí to nezdá! Jenže když otevřela, vytřeštila překvapeně oči. Na prahu stáli dva Američané, třetího už neudrželi - ležel ve sněhu a krvácel. „Jen tam stáli. A ptali se očima,“ řekl Fritz.

Nemluvili německy, Elisabeth neuměla anglicky… Fritz zvědavě vykukoval za matkou a vojáci se snažili rukama nohama vysvětlit, že se potřebují jen posilnit. Že půjdou hned dál. Jen… ohřát se. Najíst se. Elisabeth to pochopila. Jenže! Existoval německý zákon, který zakazoval německým občanům ukrývat nepřátelské vojáky. Paní Vincken mohla být okamžitě popravena. „Kdo to zjistí?“ přemítala v duchu. Pak Robin promluvil francouzsky. „Uměl pár slovíček, ale já si s ním začal povídat,“ říkal Fritz.

Elisabeth se rozhodla a gestem je pozvala dál. Riskovala život, velice dobře si to uvědomovala, ale pohled na těžce zraněného mladého kluka jí jednoduše nedovolil zabouchnout jim dveře před nosem. Co by mohli dělat? Vzít je násilím jako rukojmí? Na to byli moc vysílení. Zcela jistě by další noc venku v mrazu nepřežili, minimálně těžce zraněný Herby ne. Američané se sesunuli na židle a všimli si, že je na stole smrková větvička ve váze, která byla ozdobena mašličkami a ořechy.

„Vánoce. Vůbec jsme to netušili. Byli jsme úplně mimo. Viděli jsme to a začali jsme brečet, brečela i ta paní, brečel i kluk. Ta chvíle prozření byla neskutečná. Jsou Vánoce. Na celém světě. A my trčíme v tomhle pekle v nějaké evropské díře! Můj Bože, to bylo hrozné,“ slzel Ralph. Elisabeth se vzchopila, poslala syna ven pro sníh, aby mohla rozehřát vodu a ošetřit zraněného. „V mojí matce se probudila, jak to říct, matka. Samice, která musí chránit mláďata. Ti kluci byli o pár let starší než já,“ popisoval Fritz reakci své statečné maminky.

Elisabeth svlékla vojáky z promrzlých bund, zula jim boty a ponožky a jala se jim třít promrzlá chodidla sněhem, což se dříve dělávalo. Pak toho nechala, uvnitř bylo teplo, Hermann se pekl v troubě a libě voněl, postřelený Herby brzy usnul. Když spal, roztrhala povlečení, vymyla mu ránu, ovázala ji a poslala Fritze do přístěnku pro brambory a dřevo. „Uvařila mu šest brambor. Ty pak rozšťouchala, polila máslem, vzbudila ho a krmila ho jako miminko.“ říkal Fritz.

Elisabeth se věnovala zraněnému a opatrně navázala francouzsky konverzaci s Robinem. Vyprávěl jí, že nyní patří k 8. pěší divizi. „Byli jsme příslušníci 121. pěšího pluku roty F.“ zmiňoval Ralph Blank. Chatička se plnila vůní pečeného kohouta, Elisabeth Vincken se na nezvané hosty chvíli dívala a pak usoudila: „A co. Najíme se. Je Štědrý večer, Svatá noc. Vám to jídlo prospěje. Fritzi, nos na stůl!“ Sotva byl pekáč s pečení na stole a všichni dojídali prostou zelnou polévku, ozvalo se bouchání na dveře.

V Američanech by se krve nedořezal, Elisabeth ale byla klidná: „Myslela si, že jsou to další Američané. Že jich je v lesích víc, nepochopila plně, že se jsme se od našich odtrhli jen my tři,“ myslel si Ralph. „My jsme měli žaludky plné horké polévky, měli jsme mžitky před očima, takovou ospalost jsem nikdy nezažil. A teď tohle. Všechny smysly jsem měl vybičované k prasknutí. Díval jsem se na pušku a pistoli - ty jsme měli pořád na opascích u kabátů, které se sušily nad kamny.“

Paní Vincken beze vší bázně otevřela dveře - a ustrnula. „Viděl jsem, že je zle. Matka zkameněla. A pak udělala divnou věc - vyšla ven a zavřela dveře. Zavřela nás v té obytné místnosti, kde jsme spali i vařili. Ti vojáci stáli a nevěděli, co mají dělat. Tak jsem poslouchal, byla tam škvíra.“ říkal Fritz. Venku už se setmělo, nastal Štědrý večer roku 1944, zuřila světová válka, v domě byli tři Američané - a před chatou stáli čtyři mladí ozbrojení němečtí vojáci. Elisabeth chvíli přemýšlela - a najednou se usmála.

„Fröhliche Weihnachten!“ pozdravila Elisabeth Vincken s hlavou hrdě vztyčenou. Němci jí oplatili stejně: „Veselé Vánoce.“ A desátník vysvětloval, že se ztratili. „Oddělili jsme se od našich. Jestli zůstaneme venku v noci, tak zmrzneme. Můžeme vás poprosit o nocleh? Za svítání vypadneme!“ zněl pokorný hlas mladého Němce. Co následovalo, to víme z vyprávění Fritze, který o Vánočním zázraku v Ardenách napsal i knihu. Elisabeth si je prohlédla, nadechla se - a odhodlaně vojákům sdělila:

„Samozřejmě. Můžete si u nás odpočinout. Můžete si dát také teplé a dobré jídlo. A jíst, dokud nebude hrnec prázdný. Dát si s námi štědrovečerní večeři. Jste čtyři němečtí chlapci, co bych vás nepozvala dál. Ale musím vám něco říct. Uvnitř máme tři další hosty. Vy je považujete za nepřátele. Ano, jsou to Američané. Američtí vojáci. Ne! Nemluv, nech mě domluvit! Poslouchejte mě dobře! Vy byste mohli být moji synové. A ti tři uvnitř také. Jeden je raněný. Jsou ztraceni. Jako vy.“ řečnila Elisabeth, zatímco desátník pomalu skláněl už namířenou pušku.

„Jsou stejně tak hladoví a vyčerpaní, unavení tou zatracenou válkou a vší smrtí kolem.“ pokračovala, „Takže, moji milí. Chlapci! Půjdete dál a zapomenete na zabíjení. Ty zbraně nechte venku. Já to říkám!“ zvýšila hlas. Elisabeth stála před čtveřicí udivených Němců jako socha. Její tvář byla tvrdá, výraz urputný. Bojovala o život svůj i svého syna, moc dobře to věděla! Zvýšila hlas: „Es ist Heiligabend und hier wird nicht geschossen.“ oznámila jim rezolutně. „Dnes je Štědrý večer a tady se střílet nebude.“

Desátník na ni několik dlouhých vteřin jen zíral. Elisabeth věděla, že ji může tady a teď zastřelit, takže udělala typicky ženské gesto - zatleskala rukama. Jako ve školce, když paní učitelka zjednává klid! Nebezpečné ticho bylo prolomeno. „Tak, zbraně venku. Sem, do sněhu! A jdeme!“ postrkovala před sebou německé vojáky, kteří se nezmohli na slovo. Vlastně ano, onen desátník (jeho jméno ani přezdívku neznáme) řekl, že dovnitř nepůjde, pokud jsou ONI ozbrojeni!

„To je pravda,“ souhlasila Elisabeth a nastala zvláštní scéna. Ovšem v kontextu tohoto neuvěřitelného vyprávění není slovo zvláštní na místě - celé to bylo spíše absurdní! Zatímco Němci stáli venku, Elisabeth Vincken nosila ven americké zbraně a házela je do sněhu za chalupu. A Američané se nezmohli na jediné slovo. Němci vešli dovnitř. Napětí bylo přímo hmatatelné a sráželo se v místnosti jako nějaký hustý sliz! Nepřátelé se navzájem prohlíželi, Fritz vyjukaně hleděl z jedné strany na druhou, až opět zasáhla paní Vincken.

„Sednout!“ zavelela. Přitáhla ke stolu křeslo a divan - a zkoprnělí Němci si skutečně sedli. „Fritz! Přines víc brambor. Ti kluci mají hlad. A hladový muž je rozzlobený muž!“ sekla. A jeden z Němců se proti své vůli rozesmál: „Tohle přesně říkala moje babička!“ vyhrkl. Jídlo zbouralo zábrany a muži jako kdyby zapomněli. Kde jsou, s kým sedí… Němci se představili jako Hans, Willi a Heinz. Desátník se díval na ležícího Herbyho a pobídl Hanse: „Vyšetři ho!“

Hans byl v civilu medikem a uměl velice dobře anglicky. Sotva jeho velitel navázal kontakt, rozmluvil se i on. Nasadil si brýle a prohlédl si Herbyho ránu na noze. „Pamatuji si, že nám vysvětloval, že chlad pomáhá zabránit infekci, jejímu šíření. A že potřebuje dohnat ztrátu krve. Jídlem, pitím.“ vzpomínal Ralph. Elisabeth se začala modlit, muži ztichli, modlili se také. Došlo jim, že jsou Vánoce. V tichu Svaté noci vznikla neskutečná situace: zapřisáhlí nepřátelé si začali uvolněně povídat.

Heinz a Willi byli z Kolína nad Rýnem, znali se z civilu a bylo jim pouhých šestnáct let. Desátníkovi byl 23, Hans byl starší. Vytáhl lahev červeného vína: „To ho posilní. Dobré na krev!“ ukazoval zraněnému. Nalil všem do hrnečku a připili si. Ralph (Harry) líčil, jak v rodném Marylandu hrál za školu baseball, ostatní se bodře smáli, vzpomínali na své holky… „No jo. Jsme v p*i, co si budeme povídat,“ vzdychl německý desátník, čemuž rozuměli úplně všichni i bez tlumočníka.

Všichni zmlkli a Fritz viděl, že Američané i Němci mají slzy v očích. Do naprostého ticha se náhle - k totálnímu završení dojemné atmosféry - ozval známý nápěv: „Stille Nacht! Heilige Nacht! Alles schläft, einsam wacht,“ zpívala tiše Elisabeth líbezným hlasem. Němci se přidali, Američané také: „Silent night, holy night, all is calm, all is bright…“ Brečeli úplně všichni a přes slzy zpívali nádhernou koledu, najednou tak blízkou a hřejivou, že to až bralo dech.

„V tento jeden večer byli něčím jiným než vojáky, kteří bojují ve strašné bitvě. V této noci se z nich staly děti, co se ztratily v lese daleko od domova. A pod svá laskavá křídla je vzala jedna laskavá žena.“ Dojemný popis Malého vánočního příměří - a přece tak výmluvný! Pak už byli všichni ospalí. Malý Fritz se noci bál. Bál se, že se něco stane, až Němci usnou. Nebo naopak. Ale kdepak. Muži se poskládali na složené deky a vyčerpaně usnuli jeden vedle druhého.

Elisabeth je ráno probudila, uvařila jim čaj s kapkou rumu, zraněný dostal vývar a ještě všem osmažila chléb. Němci vyrobili pro Herbyho nosítka z Elisabetiných ubrusů - a nastal čas se rozloučit. „Nechtělo se jim. Rozpačitě se usmívali, nevěděli co s rukama. Matka je objímala. Hladila po vlasech Robina, vedle něj se přitulil Heinz. Byl jsem z toho úplně paf,“ říkal Fritz Vincken. Německý voják si pak Američany zavolal a nakreslil jim mapku:

„Tudy a tudy půjdete, tam je to dobré. Vyhněte se Monschau, to jsme zase dobyli. Tam ne. Máte kompas? Nemáte? To jste vojáci? Styďte se!“ smál se a DAL Harrymu (Ralphovi) svůj. Ralph tuto mapku, která Američany skutečně zavedla k jejich liniím, choval jako relikvii celý svůj život. I zrezlý kompas. A nyní se vracíme do roku 1995. Kněz Dick Carron právě zvedá telefon a vytáčí číslo, které se objevilo na televizní obrazovce.

Když kaplan zavolal do televize a ztotožnil veterána Blanka jako jednoho z Američanů, které v pořadu hledali, Fritz Vincken zůstal úplně bez sebe. „Já za ním musím přiletět!“ říkal v telefonu rozechvěle. A tak se také stalo - přicestoval do Marylandu až z Honolulu, kde provozoval oblíbenou pekárnu. Setkání Ralpha a Fritze se uskutečnilo před televizní kamerou a je jasné, že brečeli úplně všichni.

Fritz doplňoval starého muže, vyprávěl mu, co bylo po jejich odchodu: „Maminka vám dala zbraně, vy jste si podali ruce, objali jste se… A prostě jste šli. A viděl jsem, jak vám Heinz mával.“ usmíval se. Fritzovi se později podařilo vypátrat ještě jednoho z amerických vojáků, ale detaily tohoto setkání neznáme. O osudu Němců se neví vůbec nic. Fritzův otec Hubert válku přežil, zemřel v šedesátých letech.

Statečná Elisabeth Vincken zesnula v roce 1966, Fritz roku 2001 ve věku 69 let. Podle Malého vánočního příměří byl natočen film Tichá noc. Dlouhé vyprávění o jedné z nejdojemnějších událostí druhé světové války zakončí sám protagonista Fritz, který v roce 1997 řekl:

„Od té nejkrvavější války uplynulo mnoho let, ale vzpomínky na tu noc v Ardenách mě nikdy neopustily. Vnitřní síla mojí matky, osamělé ženy, která svým důvtipem a intuicí zabránila možnému krveprolití, mě naučila všemu, co v životě potřebuji. Stačí mít dobou vůli a věřit v lidství. Lidskost, ta se té noci roku 1944 ukázala v celé nahotě. Věřit, doufat v člověka, milovat, odpouštět. O tom jsou zázraky. O tom byl i zázrak tehdejší noci.“

Velice děkuji panu Johnu Frankovi z Wrightova muzea za doplnění mnoha faktů a upřesnění a odhalení správných jmen a lokací. A zároveň doufám, že se mi podařilo být co nejpřesnější.

Zpracováno podle: A Christmas Miracle, Find a Grave, Bitva v Ardenách, Fandom, Fandom (2), Godreports.com, Militaryrange.com, Christmas Dinner, ČSFD, Wrightovo muzeum druhé světové války, mailová korespondence, Messenger