Fritz Haarmann: „upír z Hannoveru“ prodával maso svých obětí na trhu. Skončil pod gilotinou

Od roku 1918 do roku 1924 se v Hannoveru začali ve velkém ztrácet mladí chlapci. K policejnímu vyšetřování to ale nevedlo, vzhledem k celkově bídné sociální situaci ve Výmarské republice měli lidé i policisté úplně jiné starosti, než hledat mladé hochy ze špatných sociálních poměrů, vesměs uprchlíky nebo prostituty. Kvůli nuzným poměrům nahlášených pohřešovaných chlapců z okraje společnosti je nikdo nehledal. Že v Hannoveru řádí sériový vrah, nenapadlo nikoho.

17. května roku 1924 si hrály děti na břehu řeky Leine, když v tom si jedna dívka povšimla, že u vody leží podivný kámen. Sebrala ho a zjistila, že se dívá do prázdných očních důlků. Děti s křikem přivolaly kolemjdoucí, kteří zavolali policii. Ta nad lebkou jen zavrtěla hlavou - mysleli si, že se jedná o další „zahozené“ tělo z vykradeného hrobu. V inflací a chudobou zbídačené Výmarské republice bylo totiž vykrádání hrobů už běžným koloritem. Jenže o dvanáct dní později se v řece nalezla další lebka.

Lidé nelenili a začali na vlastní pěst prohledávat dno řeky Leiny. To už za spolupráce s detektivy. K úžasu všech bylo z vody vytaženo nejprve kolem 200 kostí, později při již pečlivější práci vyšetřovatelů a potápěčů spatřilo světlo světa dalších zhruba 500 kostí. Začínalo být jasné, že kosti mohou patřit zmizelým dětem. A co víc - jestli tohle má být jakési pohřebiště obětí, je jasné, že v Hannoveru řádí sériový vrah. To ještě nikdo nevěděl, s kým vlastně budou mít tu pochybnou čest. S mužem, který se jmenoval Fritz Haarmann.

Dětství „vlkodlaka z Hannoveru“ aneb hezky vyšívej, hraj si s panenkou, upeč mi koláč a obleč si ty šatičky

Rané dětství a mládí sériových vrahů obecně přitahuje odborníky i laiky. Hledají se odpovědi na otázku, jak se z mnohdy vítaného a opečovávaného dítěte stane monstrum, které vraždí bez rozmyslu, nebo naopak s chladným kalkulem a jistou metodičností. Je to dáno výchovou, nebo to mají vrazi zakódováno v genech? Jsou to vždy psychopati a sociopati, kteří začínají svou „kariéru“ týráním drobných domácích zvířat a zakládáním požárů? V případě Fritze Haarmanna můžeme jen spekulovat. Ale i on měl dětství doslova prapodivné.

Budoucí „hannoverský řezník“ se narodil 25. října 1879 v Hannoveru jako Friedrich Heinrich Karl Haarmann, ale říkalo se mu vždy Fritz. Byl nejmladší ze šesti dětí. Otec Oliver byl zasmušilý, zlý a vzteklý muž, kterému se příchod šestého dítěte do už tak chudé rodiny absolutně nehodil. Naproti tomu matka Johanna, která trpěla v područí svého zlého manžela (bylo mu již 40 let, když se oženil s teprve osmnáctiletou Johannou), vítala narození malého chlapce jako požehnání.

Stal se doslova „mamánkem“ a matka, která pravděpodobně trpěla nějakou duševní poruchou, ho vychovávala jako děvče. Fritz pekl, šil, vyšíval, hrál si s panenkami a chodil oblečen do šatů svých sester. Otce to dohánělo k šílenství a v rodině panovala atmosféra doslova toxická.

Ve škole byl dítětem tichým a poslušným, ale učitelé ho označovali za hloupého - dvakrát propadl a otec ho denně bil. Navíc ho prý v osmi letech znásilnil učitel. Toto tvrzení se nedá ověřit, ale Haarmann u svého soudu tvrdil, že právě tato událost zapříčinila ty věci, co jsem udělal, jak označoval svoje vražedné běsnění.

Armáda, blázinec, zneužívání chlapců a dokonce snoubenka

Jako patnáctiletý už nemohl snášet týrání svého otce a vstoupil do armády. Podle jeho pozdějších slov to bylo nejšťastnější období v jeho životě. Jenže pak Fritz Haarmann utrpěl několik epileptických záchvatů a s armádou se mohl rozloučit. A od šestnácti let naplno propukl jeho chtíč a poprvé se dostal do konfliktu s policií.

Lákal nezletilé chlapce na odlehlá místa, kde je sexuálně zneužíval, šikanoval a ponižoval. V tehdejším Německu nebylo trestné jen sexuální obtěžování, ale i homosexualita samotná, takže místo ve vězení skončil v blázinci.

Z psychiatrické léčebny v Hildesheimu, která se ve své době měla příšernou pověst, zachránila Haarmanna jeho matka a pomohla mu utéct do Švýcarska, kde v Curychu potkal ženu - jistou Ednu Loewert, se kterou se měl zasnoubit a dokonce ji přivést do jiného stavu. Jenže Haarmanna povolali do armády podruhé - a podruhé z ní musel odejít.

Epilepsie se mu znovu vrátila. U svého soudu řekl, že kdyby ho nevyhodili z armády, nikdy by nevraždil. Otec se ho rozhodl na chvíli vzít na milost a zkoušel s ním pracovat, ale byl Fritzem tak znechucen, že žádal, aby byl natrvalo izolován v psychiatrické léčebně. Od krutého otce Haarmann raději utekl a živil se jako zlodějíček a většinu z let 1905 - 1918 prožil za mřížemi. Zavřený byl celou dobu trvání světové války.

Po propuštění z vězení se stal policejním informátorem, což bylo klíčové - Haarmann jako placený informátor se styky na policejním komisařství se přestal bát. Ve své pokřivené mysli se rozhodl, že je nedotknutelný a nepolapitelný.

Friedel Rothe a setkání s Hansem Gransem - vražedná mašinérie „upíra z Hannoveru“ se rozjíždí

V roce 1918, v chaosu prohry první světové války, se Haarmann naplno utrhl z řetězu. Jeho chtíč začal být nezvladatelný. Využíval chaotických a nuzných poměrů a lákal do svého bytu mladé chlapce, se kterými měl pohlavní styk. Jenže to mu nestačilo. Chtěl víc. Poprvé vraždil na sklonku roku 1918. 

Na policii se tehdy dostavil mladík Alfred Schmidt s tím, že pohřešuje svého kamaráda Friedela Rotha. Policisté měli úplně jiné starosti a odbyli ho. Jenže rodina pohřešovaného mladíka naléhala a Alfred trval na tom, že naposledy kamaráda viděl právě s Fritzem Haarmannem. Policisté se tedy vydali svého informátora vyslechnout a zastihli ho doslova in flagranti:

Haarmann putoval opět za mříže, dostal jeden rok za tehdy nezákonný homosexuální styk a zneužití nezletilého. Později se ukázalo, že hlava Friedela Rotha byla v bytě, za kamny. Prý se jejich styk zvrhl a Haarmann mladíka zabil. Tělo rozčtvrtil a postupně házel do řeky. Kdyby policisté tehdy pořádně prohledali byt, nemusel by zřejmě vůbec „vlkodlak z Hannoveru“ vzniknout.

Dalším dílkem do skládačky rozjíždějící se vražedné mašinérie Fritze Haarmanna bylo setkání s Hansem Gransem. Tohoto bezprizorního mladíka potkal hned po svém propuštění, slovo dalo slovo, zištný a negramotný Grans se stal jeho milencem a komplicem. Vraždění propuklo zcela plánovitě a promyšleně.

Hrůzné polibky lásky za jídlo, cigarety a nocleh

Poválečná inflace udělala z mnoha Němců doslova přes noc chudáky. Na ulici se potulovala spousta bezprizorních mladíků, kteří neměli rodinu, práci a neměli se jak uživit. To Haarmannovi zcela vyhovovalo. Začal využívat nouze těchto mladých mužů a postup byl vždy stejný - vyhlédnuté oběti nabídl nocleh, teplé jídlo, mnohdy stačila i cigareta a nabídka pomoci. Chlapce, které zavraždil, vyhledával v okolí nádraží. Nejmladší obětí „upíra z Hannoveru“ bylo desetileté dítě, většině bylo kolem patnácti let, nejstarší známá oběť měla 22 let.

Někdy se představoval jako detektiv, jindy se vydával za muže, který ztratil ve válce jediného syna, plakal a dělal dojemné scénky, jak mu ten či onen chlapec fiktivního syna připomíná. Působil důvěryhodně a uměl uhodit na tu správnou strunu. Jakmile s ním oběť přišla do bytu, místo jídla či noclehu přišla smrt.

Haarmann se v mžiku z bodrého a uplakaného dobrodince proměnil v monstrum. Mladé muže znehybnil, brutálně znásilnil, ušktil a prokousl jim hrdlo. Když se mu nějakého chlapce nepodařilo uškrtit, rovnou se vrhl na krk a doslova jej zuby roztrhal na cáry. Olízal krev, která se řinula z rozervané krkavice a s gustem si ještě olízal prsty od krve jeden po druhém. Grans vypověděl, že tomuto způsobu zabíjení říkal Haarmann polibky lásky či moje láskyplné kousání. Choval se jako pravý upír. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.

Delikátní maso na řízky

Po vraždě tělo ve svém bytě rozčtvrtil na malé kousky. Pro oděv a osobní věci mrtvých dětí si přišel Grans, který předměty a oblečení rozprodával na černém trhu. Pomáhal také vyřezávat vnitřní orgány a odřezávat maso od kostí. Kosti a orgány oba muži naházeli buď do řeky Leiny, nebo do kanalizace. Zbylé maso Haarmann doma naporcoval a vydal se na černý trh.

V době nouze o jídlo prodával maso zavražděných mužů jako delikátní vepřové řízečky, hůře vypadající odřezky jako koninu a zbytek umlel a prodával jako hovězí mleté maso. Jak strašlivé prozření museli zažívat někteří hannoverští obyvatelé, kteří po odhalení Haarmannova vražedného šílenství zjistili, že od něj někdy na černém trhu koupili maso na řízky - tak daleko snad ani ničí představivost sahat nemůže.

Spadla klec aneb já jsem policejní informátor a tenhle kluk nechce, abych ho zabil!

Ješitnost a pocit nedotknutelnosti nakonec stála za zatčením a usvědčením Fritze Haarmanna. Po nálezu pohřebiště kostí v řece Leine se rozjelo obrovské pátrání a vyšetřování, protože už bylo každému jasné, že v Hannoveru řádí sériový vrah. Fritz Haarmann v domnění, že je díky své pozici informátora zcela nepostižitelný, přivedl na policejní stanici patnáctiletého Karla Fromma.

Prý ho na nádraží kontroloval a zjistil, že chlapec nemá doklady. Policista zbystřil, když mladík začal plakat a obviňovat právě Haarmanna, že ho opakovaně znásilnil, kousal ho do krku a chtěl ho podříznout nožem. Když se mu podařilo z bytu utéct na ulici mezi lidi, Haarmann toho využil.

Věděl, že by vzbudil nežádoucí pozornost tím, že by se Karla pokoušel dostat zpět do bytu, tak ho v rámci své „funkce“ předvedl na policii. A tím si zpečetil svůj osud. Jak namyšlený a hloupý v tu chvíli musel být, když si myslel, že mu to projde. Ale jelikož mu dosud vše procházelo, myslel si, že nikdo nic nezjistí.

Detektivové Haarmanna zadrželi a obvinili ho ze sexuálního napadení. Následovala důkladná prohlídka jeho bytu, při které nalezli hrůzné věci. Krvavé cákance byly všude, na podlaze i na stropě, otisky krvavých rukou po celém nábytku, zbytky po posledním porcování masa na stole, ve skříních bylo nalezeno přes sto kusů oblečení, které Grans ještě nestihl prodat na černém trhu. Příbuzní pohřešovaných mezi nimi nalezli i věci svých dětí.

Ostře sledovaný soud

Haarmann nejprve všechna obvinění odmítal. 29. června 1924 se však zlomil a v přítomnosti své sestry se rozplakal a doznal se, že mezi lety 1918 - 1924 znásilinil, uškrtil, pokousal a rozsekal spoustu mladých mužů, někdy i dětí. Prý kvůli neodolatelnému chtíči. Jenže pak výpověď změnil. Snažil se svalit část vražd na svého komplice Granse. Policisté ale měli spoustu svědků, kteří viděli ve společnosti mladíků pouze jeho - Haarmanna.

Vyšetřovatelé dokázali identifikovat 27 obětí. Soudní líčení s „vlkodlakem z Hannoveru“ se stalo senzací pro tisk i veřejnost. Nejprve musel před komisi lékařů, která Fritze Haarmanna shledala zcela příčetným. U soudu se projevila pravá povaha „hannoverského upíra“. Haarmann se naprosto ochotně, hrdě, a s jakousi jízlivou radostí přiznával ke všemu a nešetřil ani těmi nejmenšími detaily.

Samotné vraždění a prokousávání hrdel chlapců ho prý přivádělo k extázi, ale nelíbilo se mu, že musel uklízet ten svinčík. Samotné čtvrcení a porcování těl označil za nechutné, ale nutné. O prodeji masa na černém trhu neřekl nic, jen se začal nahlas smát. Ke kanibalismu, o kterém se mezi veřejností i vyšetřovateli hojně spekulovalo, se však nikdy nepřiznal.

Bylo jich asi 50. Nevím. Dejte mi doutník.

Haarmann si soud vysloveně užíval. Vesele kouřil doutníky, na své židli seděl jako někde v lokále, vyfukoval z kouře kroužky, neustále se halasně smál a vysmíval se pozůstalým. Při jedné příležitosti se ozval otec chlapce, který byl veden jako pohřešovaný. Ukázal Haarmannovi fotografii svého syna a zeptal se, jestli je zodpovědný za jeho zmizení. Fritz Haarmann se na ni chvíli díval a pak řekl:

Soud musel být neustále přerušován, protože při popisu krvavých detailů přítomní omdlévali a Haarmann se smál. Když se ho soudce zeptal, kolik lidí zabil, řekl: „Já vám nevím. Mezi padesáti až sedmdesáti…“ Policisté mu ale byli schopni prokázat pouze 27 vražd a souzen byl za ně. Ve skutečnosti se odhaduje, že obětí mohlo být až kolem 400.

Padl verdikt, který čekal každý - trest smrti pro Haarmanna i Granse. Grans se v soudní síni zhroutil, ale Haarmann se usmíval. Trest smrti chtěl dostat. Doslova řekl:

Byl odsouzen k trestu smrti stětím gilotinou a stejně tak i jeho komplic Grans.

Doutník, káva, dopis, zpověď a hlava do láhve

Před popravou Fritz Haarmann napsal dopis, ve kterém uvedl, že jeho komplic Grans mu sice pomáhal zbavovat se osobních věcí obětí, ale nikdy nevraždil. To doslova zachránilo Gransovi hlavu - trest mu byl změněn na dvanáctileté vězení. Haarmann den před popravou žádal o zpověď - co řekl knězi, to se už nikdy nikdo nedozví.

Dostal doutník a pravou brazilskou kávu. 15. dubna 1925 byl vyveden na dvůr věznice, kde stála gilotina. Byl požádán o poslední slova. Viditelně zaražený „upír z Hannoveru“ tváří v tvář své smrti doslova zatuhl. Pryč bylo jeho teatrální a výsměšné vystupování. Konečně došlo i na něj a na trest za jeho odporné činy. Když už to vypadalo, že nic neřekne a kat jím doslova smýkal k popravčímu nástroji, v slzách vyhrkl jen:

Poté, co byl bezcitný vrah sťat, jeho oddělená hlava byla naložena do formaldehydu a předána univerzitě v Goettingenu, kde možná vědci chtěli zjistit, co vedlo Fritze Haarmanna k tak strašně brutálnímu vraždění. Ale samozřejmě, nic nezjistili, hlava zůstala nedotčena dlouhých 89 let. Pak hlavu „řezníka z Hannoveru“ nechali raději spálit v krematoriu.

Na hannoverském hřbitově byla pochována těla obětí šíleného vraha v hromadném hrobě. Někteří chlapci mají jméno, většina však ne. Kolik jich Fritz Haarmann doopravdy zabil, se již nikdy nikdo nedozví. Policii bylo dlouho vyčítáno, že se v případě mizení mladých chlapců chovala laxně, ale naštěstí si spravedlnost bezcitného a krutého upíra z Hannoveru nakonec našla.

prameny:

Die Geschichte eines Serienmörders - Fritz Haarmann - YouTube

kniha Encyklopedie sériových vrahů

kniha Sérioví vrazi

časopis Epocha

Krutý sériový vrah se nechvalně proslavil jako hannoverský upír (kackadol.cz)

Haarmann (kriminalistika.eu)

Fritz Haarmann – Wikipedie (wikipedia.org)