Článek
Svět se otevřel, nastaly možnosti, které dříve nebývaly a manželství a mateřství už zdaleka není cílem naprosté většiny žen, spíše dívek. Dříve totiž dívky spěchaly do chomoutu až moc zbrkle a neuváženě. Dnešní doba je zrychlená ve všech možných oblastech, jen ne v mateřství. To už není běžnou součástí života. Z mateřství se stala věda. Každý týden těhotenství, každý měsíc miminka jsou pod drobnohledem maminky. Studování správné výchovy, nejlepšího přístupu k dítěti a řešení tisíce dalších aspektů mateřství může potencionální matky odradit. Nechtějí toto podstupovat, nechtějí se stát otroky rozjívených dětí, nemají náladu podřídit dalších několik let jen běhání kolem dítěte a svůj vlastní život poslat na druhou kolej. Je to tak.
Řeči o tom, že je nás hodně, že dítě do tohoto světa přivést nechtějí, jsou jen výmluvy. Ve skutečnosti když vidí jiné matky, kolikrát vyčerpané a vysílené, vůbec je to neláká vstoupit do jejich světa. Jejich kamarádky matky už odmítají večerní schůzky, jsou unavené, při náhodném setkání si stěžují, jak nemohou spát, nebo dítě nejí, zlobí nebo jinak neprospívá, dávají najevo, že mateřství je opravdu dřina. Potom je celkem normální, že mladá žena, která po dítěti nijak neprahne, se zařekne, že toto opravdu ne. To zažívat nechce, takové peklo a starosti. Chce žít svůj život v pohodě, jak je zvyklá, se svým partnerem nebo manželem a žádné oběti pro dítě, ke kterému by stejně pravděpodobně nic necítila, rozhodně podstupovat nebude. Je to jejich věc a nikdo jim do jejich rozhodnutí nemá co mluvit. Ani nejbližší rodina, ani rodiče, kteří budou možná překvapeni dceřiným neústupným postojem. Je to její věc. Nemá povinnost zplodit vnoučata rodičům a starat se o ně s nechutí a pocitem obětování sama sebe.
A co partnerský vztah? Lidé se vyvíjejí. Jejich názory také. Muž nyní děti nechce, ale nebude je chtít za deset let? Nezevšední mu sterilní vztah s manželkou bez vývoje, který je většinou právě v dospívání potomka, kdy rodiče své dítě vodí do školky, do první třídy, pomáhají mu vybrat střední školu, sledují jeho kroky v tanečních, prožívají s ním jeho první lásky. Je to, co manželskému životu dává šťávu, a oba manžele pojí. A znám i ženy, které se pro mateřství rozhodly poměrně pozdě a už jim nebylo dáno. Žily ve šťastném manželství, kdy muž jim byl oporou a ujišťoval je o tom, že on sám o dítě až tak nestojí a svět se nezboří, když miminko do rodiny nepřijde, tak ti muži si nakonec také sbalili své saky paky a vyšli v ústrety jiných žen, kde byl život okořeněn touhou po dítěti, nebo už měly své vlastní děti a dokonce i děti s postižením a tito muži před dvaceti lety nesnášející děti se s pokorou začali starat o děti své nové partnerky. Což pochopitelně nemusí být žádným pravidlem a může se stát, že muž si naopak bude cenit péče ženy, která ho nikdy neodstrčila kvůli potomkovi na druhou kolej, a vždy byl pro ni tím prvním.
A proč tedy vlastně ženy, které se dobrovolně nestaly matkami, budou litovat? Žen, které se k mateřství neodhodlají, je přece jen minimum. Takže se postupem času ocitnou na jakémsi ostrůvku. Kamarádky, kolegyně budou mít děti a budou naladěné na jinou vlnu. Jiné zájmy, jiné řeči. Ano, zatím ostrůvek nevadí, jenže zatím je bezdětná mladá, má spoustu koníčků, zájmů a manžela. Postupem věku ovšem stárne, pečuje o staré rodiče, manžel je čím dál tím víc nerudnější, společná řeč vázne, není pojítko ve formě potomka. Kamarádky nejsou k dispozici, mají okolo sebe děti, vnoučata, když se přece jen sejdou, líčí úspěchy svých potomků a chlubí se vnoučátky. Není o co stát a kamarádky nenadchne ani líčení luxusní dovolené v Karibiku. Mají jiné zájmy, žijí jiný život. A přichází stáří. Starým lidem dokáže vykouzlit úsměv na rtech právě zájem potomků. Zavolají, zaběhnou na návštěvu. Nemusí jít o žádnou péči. Péče se dá zaplatit. Kdo nevrazil peníze do potomků, má jich zřejmě dost a platí si donášku jídla, úklid a další služby. Ale vřelé slovo od dcery, nebo vnuka nikdy neuslyší. Jen chloubu stejně starých kamarádek, které jsou obklopené potomky.
Prostě žena, která děti mít nechce, tak činí ze své sobecké podstaty. Nechce se vzdát svých cílů, svého pohodlí, nechce se obětovat. Jenže sobectví se nevytratí. To v osobnosti zůstává. A ve stáří bude takové sobecké ženě cosi chybět. Jako sobec by chtěla být také středem zájmu potomků, kteří jí přijdou navštívit, projeví zájem, popovídají si. Ale toho se bohužel nedočká. Zajímat nikoho nebude. Nikomu se neotevřela ona, nikdo zde nebude ani pro ni.
