Článek
Jedna klasická prodejna na menším městě, fronta se vine jako dlouhý had, většina lidí má vozíky dost plné a markuje jedna jediná prodavačka. Najednou se ozve z reproduktoru: „Otevíráme pokladnu číslo dvě.“ Jenže toto hlášení může být zrádné. Je to něco jiného, než když za kasu sedne prodavačka a zavolá: „Můžete si jít ke mně.“ To už je na místě a rovnou začne markovat. Možná jste se už taky nechali nachytat. Stojíte třetí v pořadí, přejedete k otevírané pokladně a máte smůlu. Pokladní asi hlášení neslyšela, nebo kde se stal problém. Nikdo nepřichází, stojíte a stojíte, kdybyste vydrželi na své původní pozici, už byste seděli v autě i s nákupem. Světlo nad pokladnou svítí, hlášení se opakuje, ti, kteří se zařadili za vás, už nepokrytě nadávají a konečně přichází pokladní. No to je dost.
Dnes stejná situace. Dlouhá fronta a hlášení. A protože jsou zákazníci asi už značně vytrénovaní, jak to vlastně může dopadnout, tak váhají. Přejít, nepřejít? Bude to výhra? Tady se vzdám svého vytrpěného místa a tam budu stát na prázdno. Prostě z prvních pozic se nikdo nepřesouvá, ale najednou se zezadu vyřítí nenápadná žena středního věku. Nemusí si vozíkem razit cestu, letí s bednou jogurtů a dalších desítek drobných produktů v náručí. Doběhne k pásu a začne skládat věci.
První se vzpamatuje mužský ze třetí pozice, kroutí hlavou, beze slova se prosmýkne před ženu s jogurty a své věci naskládá hned ke kase. Následuje seniorka. Může jí trefit šlak. „To snad nemyslíte vážně, stojíte někde vzadu a všechny jste nás předběhla, no to jsem neviděla takovou drzost. Já tu stojím snad půl hodiny a vy si přiletíte rovnou na placení. Jste dospělá ženská, trochu se nad sebou zamyslete.“ Prorve svůj koš za zády předbíhající zákaznice a začne skládat za muže na první pozici. Vykládá nekončící nákup, už není kam dávat, popadne oddělováno a postrčí nákup té předbíhající paní dozadu. A hází mouky, oleje, jablka, maso….a zase postrčí. Pořád nadává a mele svou. „Tak to jsem ještě nezažila. Taková drzost. Kdo vás vychoval? Předběhnout půlku obchodu? Všichni stojí a čekají, až přijde prodavačka a vy si přiletíte rovnou na kasu.“ Už zase nemá kam dávat, tak vztekle trhne oddělovátkem. Dva jogurty spadnou na zem, rozplácnou se. Stále se rozčiluje, jogurty ignoruje. „Proboha už držte hubu,“ ozve se jogurtová žena. „Co si to na mě dovolujete! A utřete si ten svinčík po sobě. Nevidíte, že vám spadly jourty?“ „Cožé? Ty jogurty jste mi shodila, tak si to ukliďte!“
Prodavačka je už na svém místě, namarkovala nákup muži prvnímu v pořadí. Usměje se na paní s velkým nákupem, která se tak rozčiluje. „Ale, přece se nebudete tak rozčilovat kvůli takové hlouposti.“ „Hlouposti, jo? Tak já tu stojím jak trouba ve frontě, pak se přiřítí tady tahle a předběne všecny a já se nemám rozčilovat? Kdybyste dřepěla na svém místě, tak by tu taková fronta nebyla a já nemusela řešit ty vaše hlouposti. Vy jste snad hluchá, že neslyšíte hlášení, že se otevírá vaše kasa?“
Prodavačka už nic neříká. Rozčílená seniorka odchází a konečně platí i paní, která vyvolala nebývalý rozruch. Loučí se a popřeje: „Přeju vám všechno nejlepší v novém roce.“ „A já vám děkuju za to pozdvižení, co jste tu vyvolala, a taky za ty rozbité jogurty na zemi, co jste tu po sobě nechala.“ Následuje už jen škleb a odchod jogurtové dámy.
