Článek
Bohatý podnikatel, který neměl čas na malicherné hádky, výčitky ani oznamování mi, co zrovna dělá - to byl Roman, kterého jsem poznala úplně náhodně na jednom z firemních večírků. Byl to známý našeho šéfa a počkala jsem si na něj dva roky, než jsem mohla říct, že jsme oficiálně spolu. Pořád mě tak trochu tahal za nos, říkal, že má náročnou práci, teď na vztah nemá čas. To bylo zkrátka pořád něco. Ale klaplo to.
O peníze jsem se bát nemusela
Měli jsme krásnou romantickou svatbu, kam dorazily stovky hostů, pořídili jsme moderní dům za Prahou a brzy se nám narodila první dcera. Splněný sen, alespoň pro mě. Nikdy by mě nenapadlo, že opravdu potkám muže, který mě natolik zajistí, že si mateřskou užiju plnými doušky bez obav z toho, co budeme další den jíst.
Moje kamarádky to totiž měly přesně naopak. Sotva vyšly s rodičovským příspěvkem, často nadávaly, že ten jejich nic nevydělá a druhého dítěte se bály jako čert kříže, protože by ho pravděpodobně ani neuživily. Zkrátka úplně jiný život. A za ten svůj jsem byla vděčná. Jenže jsem ještě netušila, co přijde.
Zaskočil mě svými požadavky
Jednou za mnou Roman přišel s tím, že už ho nebaví, jak to doma máme nastavené, a chce si trochu užívat. Přišlo mu fér, abych mu dala „volnost“. V překladu to znamenalo, že může spát, s kým ho napadne, a já musím mlčet za to, že mám od něj zlatou kartu. „To nemyslíš vážně,“ podivovala jsem se. Mluvili jsme o tom další dva týdny až mi došlo, že ho doma prostě neudržím. Buď ho ztratím, nebo mi to bude dělat za zády.
Fungovalo to takhle tři roky, než přišel s tím, že mi musí něco říct. Dvě jeho milenky otěhotněly, porodily a mají s ním dítě. Jednomu bylo půl roku, další už měl rok. „Kdy si mi tohle chtěl říct? Takže my živíme další dvě tvoje děti a se mnou druhé nechceš?“ křičela jsem po něm tehdy. Měla jsem pocit, že zradil veškerou moji důvěru, kterou jsem s tím rozhodnutím, že si může užívat, udělala.
I to jsme ale překonali. A já jsem se prostě naučila mlčet. Zvykla jsem si natolik na život v luxusu, že si prostě nedovedu představit, že se odstěhuju… Občas ale, když přijde domů a voní dámským parfémem, mám chuť po něm hodit první věc, co mám po ruce. Asi jsem se s tím prostě nikdy nesmířila.
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Denisou K.
