Článek
Netušila jsem, že se ještě někdy zamiluju. Když jsem se rozváděla sotva po pár letech, malý syn na krku, bez práce. Myslela jsem, že jsem adept na zoufalce roku. Po několika měsících, kdy jsem si každý večer otevírala po uspání syna láhev vína, mě napadlo přihlásit se na seznamku. Tam jsem potkala Libora.
Už začátky byly krušné
Často mi během dní vyprávěl o svém psovi Samovi, který se pro něj stal nejlepším přítelem, parťákem na dobré i zlé chvíle. Líbilo se mi to na něm. Trávili jsme spolu spoustu času, až došlo na otázku, kdy seznámíme mého syna Honzíka se psím parťákem. Doufala jsem, že si ho zkrátka zamiluje. Byly mu tehdy čtyři roky, zvířata miloval. Nečekala jsem žádné překážky.
Už ale u seznámení po něm začal Sam vrčet, později Libor řekl, že ho raději nechá na vodítku. Nevěděla jsem, co se děje, Honzík si ho chtěl pohladit, nešlo to. Plakal, to Sama znervózňovalo ještě víc. Po krátké procházce šli s Liborem domů, prý je dnes jenom unavený.
Přišlo osudové dilema
Přiznám se, že byla asi moje chyba, že jsme je později nezkoušeli seznamovat dál. Za půl roku jsme se totiž rozhodli, že spolu s Liborem začneme bydlet. A doufali, že si na sebe zkrátka zvyknou. Jenže od začátku to nebylo dobré. Honzík nesměl na pohovku, kde Sam ležel, chodil kolem něho po špičkách. Nedej bože, aby o něj zakopnul nebo se ho dotknul, to jsem se bála nejhoršího. Začalo mi docházet, že doma žiju věčně ve střehu, nemám chvíli klid a bojím se o syna. Už několikrát po něm vyskočil, nic se nestalo, ale stejně se člověk bojí.
To celé v kontextu toho, že jsem Libora milovala až za hrob a byl to ten nejlepší chlap, jakého jsem kdy poznala. Začala jsem na něj apelovat, že tohle nejde dál a musíme to nějak vyřešit. Jeho nikdy nenapadlo, že dá psa pryč, ale mě ano. Copak do toho nemám co mluvit, když jsme partneři? Zjistila jsem, že když dojde na lámání chleba, my s Honzíkem pro Libora ani zdaleka neznamenáme to, co pes. Ale copak se můžu neustále bát o svého syna? Zatím doufám, že Libor přijde k rozumu a uvědomí si, že dítě je přece důležitější než pes. Nebo by pomohlo, kdybychom měli spolu dítě, aby věděl, co je to ta rodičovská láska? Ten pes tu nebude věčně, ale dítě je největší dar…
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Kateřinou N.
