Článek
Jenže se velmi brzy ukázalo, že Kamil je sice bohatý a slušný, o své peníze se ale dělit nechtěl. Když někam šli, rád zaplatit útratu za Janu a její dvě děti, které měla s alkoholikem, který ani nezaplatil alimenty. Rád dětem dopřál. Ale, že by ji nějak vypomohl nebo snad koupil dárek pro radost? To vůbec.
Nepomohl mi
„Budu znít jako zlatokopka, ale když mi odešlo auto a neměla jsem na opravu, tak jsem doufala, že mi nabídne, že to zařídí. Řídil velkou firmu, kde měli i vlastní autoservis. Ale to se nestalo. Pak jsem si říkala, že mi chce možná dát nové auto, měla jsem zanedlouho narozeniny. Na to taky nedošlo, jen mě podporoval v tom, aby se vše brzy vyřešilo,“ vzpomíná Jana na první rozčarování. A ani později to nebylo lepší.
Jana toužila s Kamilem bydlet, k tomu se neměl. „Jeho dům byl snad větší jak obchodní centrum vedle u nás u baráku. Vešli bychom se tam. A já bych ušetřila za nájem. V garsonce jsme se už tři roky mačkali ve třech. Ale ne, to pro něj taky nebylo důležité a ani o tom nemluvil. Aby mi nějakou částkou měsíčně přispěl, když viděl, že na konci měsíce nemám, to se taky nikdy nestalo,“ dodává.
Opravdu je bohatý?
Kamarádky už Janě radily zjistit, zda má Kamil opravdu nějaké peníze nebo se jen chvástá. Ale všechno je veřejné, dohledatelné, opravdu se mu jako podnikateli daří. Dokonce jsem si nechala vyjet exekuční rejstřík, podívala se do insolvenčního, zadala jeho údaje na Solus, aby mi přišel výpis. Nic.
Tak mě děsí, že kdybych s ním zůstala, bude to vypadat přesně takhle. Že já budu živořit a on se bude mít dobře. Neměli by si partneři pomáhat? Sdílet stejnou životní úroveň?
Zdroj: rozhovor s Janou A.
