Článek
Můžete v životě vychovat psů kolik chcete a stejně vás ten další něčím překvapí. A co teprve když si ho adoptujete.
Adoptovat psa je věc ušlechtilá, ale také zodpovědná, nepředvídatelná a někdy i poměrně dobrodružná. Nevíte totiž, čím si pejsek prošel, i kdyby vám o jeho minulosti řekli všechno.
Posledních devět měsíců nebylo vůbec jednoduchých. Belinda přijela do Barcelony jako úplně malinké štěňátko odkudsi z jihu Španělska, kde se na blaho psů zdaleka tolik nedbá jako tady v Katalánsku.
Proto existuje množství organizací, které se převozem, adopcemi a umisťováním do dočasných rodin zabývají. Katalánci jsou známi svojí láskou ke zvířatům a šance, že opuštěný pejsek zde najde nový domov, je velká.
Belindu jsem našla na Facebooku. Já, která sociálním sítím zas tak moc nedám, jsem projížděla profily a posty všemožných organizací zabývajících se záchranou a adopcemi. Byla to aktivita srdcervoucí a žalostná a moje pokora, obdiv a vděčnost všem, kteří svůj život zasvětili opuštěným, týraným a potřebným pejskům, vzrostl do nebeských výšin.
A jednou na mě z fotek vykoukl rošťácký čumáček, kterému jsem neodolala a za týden jsem měla pětiměsíční Belindu doma. Přes nízký věk jsem se stala její už třetí rodinou a bohužel ani se svojí mámou nestrávila potřebný čas. Byla jsem tedy připravená takřka na vše, ale na ukrutné strachy a panické ataky ne.
Belindu mi přivezl metrem pán se zhruba tříletým dítětem. Její poslední pěstounská rodina byla moc milá a určitě měli Belindu rádi. Chlapeček se po ní válel, držel ji kolem krku a loučil se s ní tak dramaticky, až mi to srdce trhalo.
Jenomže všechno bylo asi jinak. Belinda totiž brzy začala projevovat panickou hrůzu z dětí. Těch úplně malinkých v kočárku i starších, nedej bože běhajících a křičících, smějících se a kopajících do mičudy. No ale co s tím? Dětem se zkrátka nevyhnete, notabene když žijete v hustě obydleném městě. Ty estrády na ulici si nikdo, kdo to nezažil, nedokáže představit. Ječící, vzpínající se velký pes, kterého jsem musela mít připnutého na postroji i na obojku, jinak bych neměla šanci ji udržet.
A pak přišlo metro. Ráno do práce, večer zase zpátky. Já s ní prostě metrem prvních pár měsíců jezdit musela. Navíc je fajn, když si odmala zvyknou na všechno, je to minimálně praktické. Jenomže Belinda mé potřeby moc nechápala a skoro pokaždé se v metru pokadila. Představte si tu hrůzu! Moji i její. Ona kadila strachy a já se zase hanbou propadala, když jsem na peróně sbírala hovňousek, který moc sebrat nešel, protože z toho strachu dostala průjem. Nic naplat, že jsme předtím chodily tak dlouho, dokud nevykonala potřebu. Ona si ji totiž do pěti minut v metru zopakovala, a to v konzistenci velmi nevábné.
Auta, motorky a zvuky dopravy Belindě nevadily. Ale městské autobusy projíždějící jednou za půl hodiny naší jinak úplně klidnou jednosměrnou ulicí, ji přiváděly k běsu. Když viděla to velké červené hlučné monstrum přijíždět, celá se napnula do výhružného pozoru, všechny chlupy na hřbetě i ocase měla naježené, zuby vyceněné a hluboký štěkot hodný psa baskervillského. Vteřinu chtěla zdrhnout, další se vrhala směle proti autobusu. Cirkus to byl nevídaný a odejít nebylo kam.
A chcete vědět, jak to všechno dopadlo?
S dětmi sice žádná velká kamarádka není, ale chodíme po barcelonských ulicích úplně v klidu, stojíme na semaforu vedle rodinky se třemi dětmi a procházíme se kolem dětského hřiště. A jak k tomu došlo?
Nejlepší je, když se pes může přesvědčit, že mu žádné nebezpečí nehrozí. Jenomže poproste cizí maminku, aby vám půjčila k takovému účelu dítko. To vážně nejde. Jenže se na mě usmálo štěstí.
Do psího parku, který Belinda zbožňuje, přišla paní z Gruzie se dvěma pejsky a dcerkou, tak desetiletou, která si chtěla Belindu pohladit. Holčička mluvila plynně anglicky, takže jsem jí mohla vysvětlit, že se Belinda dětí bojí. Usmála se, pokrčila rameny a podívala se na maminku. Něco si povídaly svým jazykem a pak se stal zázrak. Holčička si na pokyn maminky sedla úplně v klidu na zem. Belinda k ní opatrně přišla, zezadu jí očichala vlásky, odběhla, vrátila se a ještě párkrát k holčičce, která dál seděla bez hnutí a Belindy si nevšímala, zvědavě přičuchla a lehla si těsně vedle ní. Holčička jí pohladila a vytáhla z kapsičky u bundy pamlsek.
Ilustrační foto
Měla jsem slzy v očích a maminku radostí objala. Ti jejich dva pejsci byli totiž původně pouliční. Paní mi vysvětlila, že u nich psi běžně žijí na ulici a sousedská komunita se o ně stará. Nosí jim žrádlo, vodu a všichni žijí tak nějak pospolu. Takže pro maminku i holčičku není bojácný pes nic divného.
Jak to dopadlo s autobusem? Při dalším dramatickém setkání té mé psí chuligánky s červeným autobusem řidič zastavil přímo u nás a vypnul motor. Belinda běsnila jako pominutá. Pár vteřin. Pak vycouvala, něco procedila skrz tesáky a odešla. Řidič se na mě od volantu usmál, pokynul a pokračoval v jízdě.
Asi za týden tentýž řidič opět zastavil uprostřed silnice. V autobuse seděli dva nebo tři pasažéři, ale pán nic nedbal jízdního řádu. Stáhnul okénko a spustil z něj ruku. Belinda nedůvěřivě přišla až k autobusu a pána si zvědavě očichala. Jenomže dobrý skutek tím neskončil. Řidič v klidu vystoupil, sedl si před autobusem na bobek, a nakonec Belindu podrbal za uchem.
Belinda vrtí ocasem pokaždé, když vidí v dálce městský autobus. Pro mě se onen neznámý pán stal hrdinou, i když o něm jinak vůbec nic nevím.
A metro? Před pár měsíci jsme se přestěhovali do jiné čtvrti a metrem už jezdit nemusíme. Ale mám plán. Skamarádila jsem se totiž, přiznám že účelně, s jedním ze sekuriťáků, kteří pravidelně procházejí v oranžových vestách vestibuly i vagóny se služebními psy. Prý nás někdy s tím vyklidněným německým ovčákem doprovodí.
Nevzdávejte to s adoptovanými pejsky. Oni jsou jenom vystrašení a potřebují naši pomoc. A dobrých lidí je pořád všude dost, věřte mi.
