Článek
Možná je to naší náturou nebo totalitní minulostí, že my Češi obecně nesnášíme zákazy a příkazy ne snad proto, abychom je následně porušovali, jak se říká, ale abychom se jich v případě potřeby sveřepě dožadovali. Vymáhání osobních práv je naším národním sportem, a je tomu tak i v případě psího doprovodu.
Prakticky celý život až do svého odjezdu do zahraničí před 16 lety jsem měla v Čechách nějakého čtyřnohého přítele. Své dětství připomínat nebudu, protože za prvé je to už hodně dávno a časy se podstatně změnily i v přístupu ke psům. Když jsem byla malá, měli jsme totiž ještě psy na dvoře a jenom velmi zřídka jsme s nimi chodili na procházku nebo byli vpuštěni do domu. Něco, s čím bych se dneska už v žádném případě nesmířila. Tenkrát to ale byla jakási norma, zejména v rodinných domech mimo velká města.
Svého prvního vlastního, nikoli rodinného, psa jsem si pořídila v Praze, pochopitelně do bytu a byl to americký stafordšírský teriér. Občas jsme ho brávali do restaurace nebo na výlety do hotelů, ale jinak kromě pravidelných vycházek zůstával doma. V začátcích jsme bydleli v pronajatém bytě a nepamatuji si, že bychom čelili problémům si byt se psem pronajmout.
I v Anglii jsem zase moc toužila po psovi, protože tak jsem byla zvyklá, to ale bylo možné až ve vlastním domě. Pronájem v Anglii s domácími mazlíčky je totiž prakticky nemožný. Zákaz nevychází pouze od zatvrzelých majitelů nemovitosti, ale v případě obytných domů jsou podmínky dané i smlouvami vyplývajícími z vlastnictví půdy, které velmi často zvířata zapovídají. Tudíž ani byt v osobním vlastnictví ještě zdaleka neznamená výhru. Pravděpodobně totiž vlastníte pouze bytovou jednotku, nikoli pozemek pod ní. To je případ hlavně městských aglomerací.
V Anglii jsou psi oblíbení, jenomže Angličané také velmi dbají na dodržování řádu a pravidel, takže když pes někam nesmí, vlak přes to nejede. Do vlaku sice zrovna může, ale takový úkaz se vidí zřídkakdy. Angličané vozí psy prakticky výhradně v autech.
Do restaurací pes nesmí v žádném případě, pouze do barového prostoru, pokud to majitel povoluje, či ven na zahrádku. Hotely pro přespání není snadné, ale ani nemožné najít. Já jsem se psem v Anglii jezdila všude a vždycky se mi podařilo ubytování najít, ale zabralo to čas hledáním.
Do sámošky nebo jakékoli jiné prodejny či veřejného zařízení by Angličana ani nenapadlo psa s sebou brát. Zato možností k volnému pohybu je všude, zejména na venkově, nekonečně. Žádné zákazy a příkazy držet psa na vodítku nebo nasazování náhubků.
Tedy kromě posledního dramatu kolem psů XXL buly, kteří byli loni zakázáni, ti musí být na veřejnosti na vodítku s náhubkem až do přirozeného vyhynutí plemene v zemi. Jejich chov či import je už zakázán stejně jako některých jiných plemen na seznamu, včetně toho mého amerického stafordšíra.
Tím, že jsou Angličané potomky gentlemanů, v koexistenci majitelů psů a ostatních občanů existují nepsaná pravidla tolerance a slušnosti, takže kolize mezi oběma skupinami se často nevidí. Tím pádem je úkaz v podobě psa na sedačce ve veřejném prostředku či v prodejně s potravinami nemyslitelný.
S dobrmanem Oliverem jsem pravidelně jezdila autem do Čech a připadala si jak v ráji. Mohli jsme snad úplně všude. V Praze se naučil jezdit metrem, v elegantní restauraci s bílými ubrusy ležel pod stolem a syn s ním dokonce zašel do knihovny. Jezdili jsme na výlety po Čechách a bydleli prakticky v jakémkoli hotelu se nám umanulo. Čechy jsou zkrátka psím rájem.
Přestěhovali jsme se do španělské Barcelony. Na Olivera jsem si musela pořídit licenci, protože patří do kategorie potenciálně nebezpečných psů. Jako takový by měl být na veřejnosti stále na vodítku a s náhubkem. To jsem ale dodržovala jenom v metru, protože tam se tomu vyhnout příliš nedá. Měli jsme ale štěstí, že nás nikdy nevyhmátli.
Pronajmout si byt je v Barceloně velmi tvrdý oříšek i bez domácího mazlíčka a záleží pouze na majiteli nemovitosti, jestli ho ve smlouvě povolí, což platí i o restauracích. Obecným pravidlem je, že do uzavřených restauračních zařízení psi nesmí, ale existují samozřejmě výjimky. Naštěstí není po celý rok problém s ním sedět venku na zahrádce.
Hromadná doprava je trochu problém. Do městského autobusu jsou povoleni jenom malí psi, pokud se vejdou do tašky. Do metra, jak už jsem uvedla, pouze s náhubkem a pochopitelně na vodítku, a to bez rozdílu plemene. Takže teoreticky i čivava by měla mít svůj náhubek, pokud něco takového vůbec existuje. Pochopitelně to ale u malých psíků nikdo nedodržuje, ani nevyžaduje.
Ale ani metro není bez dalších omezení. Ve špičkách v pracovní dny mají psi do metra zákaz. Stejné pravidlo platí u příměstských vlaků.
Metrem jezdím poměrně často, se psem i bez. Není jízdy, aby se ve vagóně nesešlo klidně i několik psů najednou. Žádného jsem nikdy neviděla sedět na sedadle, pokud ho neměl páníček v náručí. Nejsem si jistá, jestli existuje přímý zákaz, ale myslím, že posadit psa na sedadlo by stejně nikoho ani nenapadlo.
Cestování se psy dálkovými vlaky je velmi problematické, zejména s těmi většími. Pokud už v některá přepravní společnost psa povoluje, pak musí mít schválenou rezervaci předem.
Loni začala platit nová vyhláška, díky které na vás pes ani nepočká před obchodem. Pes mimo kontrolu je totiž zapovězený a místní policie občas před nějakou prodejnou zastaví a počká si, až se páníček vrátí s nákupem, aby si s ním strážníci promluvili nebo mu rovnou vystavili přísnou pokutu.
Cestování po hotelech je podobné jako v Anglii. Není nemožné, ale ani samozřejmé, a opět záleží pouze na tom, jak velkým miláčkem chlupáčů majitel ubytovacího zařízení je.
Španělé jsou experti v jakémsi volném výkladu zákazů a příkazů. Když je něco zakázané, ještě neznamená, že se to bude dodržovat. A pak záleží na štěstí, jestli jste chyceni při činu. V tom případě si to ale pořádně slíznete. Já se kupříkladu při vycházkách se psem zastavuji v zelenině a pekárně. Do zeleniny sice nesmí, ale dobře na něj vidím a v případě potřeby můžu před prodejnu hned vyběhnout. A do pekárny mám vstup oficiálně povolen, protože výrobky jsou ve vitríně za sklem a zbytek za pultem. Je ale samozřejmostí a slušností předem se zeptat.
Zkrátka jiný kraj, jiný mrav i pokud se týká psů. Pokud vím, třeba v Itálii existují v některých potravinových řetězcích speciální vozíky. Do nich naložíte psa, jezdíte po obchodě a nakupujete.
Pokud nemá majitel psa dost vlastní sebereflexe a tolerance, bude se dožadovat svého práva vzít s sebou psa do večerky nebo ho posadit na sedadlo v autobuse, pokud tak není přímo zakázáno. A spolucestující občan se bude rozčilovat, protože pes tam zkrátka nemá co dělat. Protože je nečistý, chlupatý, možná zablešený a co já vím co ještě. Možná jen tak z principu.
Upřímně řečeno, z psa na sedačce žádné zvláštní nebezpečí na rozdíl od očichávání rohlíků a olizování jablek skutečně nehrozí. Ale sedět vedle něj nemusí být každému příjemné a takový nápad je sám od sebe minimálně sobecký.
Ne psané zákazy, ale tolerance, respekt a úcta jsou faktory, které ovlivňují naše soužití. A to se týká nejen majitelů psů, jejich odpůrců, ale třeba i rodičů malých dětí. Stopy po zablácených botičkách na sedadle totiž nejsou pro ostatní cestující o nic akceptovatelnější než pár zvířecích chlupů.
